Jan Zeman: Co dělat s rozvalem klimatu, nejen v ČR?

Klimatická změna v ČR, v Evropě i ve světě postupuje mílovými kroky. Začíná smrdět globální klimatickou katastrofou. / Ilustrační foto

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Dana Ward / Shutterstock

Pořád jsou v ČR ignoranti klimatických změn, zvláště pak v řadách pravicových liberálních ekonomů včele s exprezidentem Václavem Klausem starším a velkých hospodářských lobby (energetika fosilních paliv, automobilové a letecká lobby ad.). Znají jen čisté tržní prostředí, byť existovalo jen v teoretických schématech špatné ekonomické literatury (lobby pak jen své ekonomické zájmy), a běda, třikrát běda každému, kdo bojuje za veřejné zájmy. Schytá to co škůdce, ekoterorista, klimaterorista… Že by škodnou byli ti, co poukazují na vyhrocující se velmi nebezpečné problémy rozvoje lidstva? Bylo by ale hrubou chybou neúspěšný boj s klimatickými změnami házet jen na ideové fanatiky neregulovaného trhu, zběsilého ekonomického růstu, lobbysty ve službách průmyslu fosilních paliv apod., byť jejich významný vliv tu evidentně je.

Chápu, že žactvo a studentstvo nejen v ČR začíná stávkovat proti pokračující nedostatečné činnosti ve věci klimatických změn těch nahoře. Nepředpokládám ale, že by sami měli recept na efektivní řešení stále hrozivějšího problému klimatických změn. Dilema, zda mají stávkovat nebo se učit, mimo jiné o klimatických změnách, je reálné. Ale za stávky za ochranu klimatu bych je neodsuzoval. Rozhodně je proč protestovat.

Chápu rodiče s dětmi, protestující proti stejnému. I když mnohá hesla na jejich často po domácku vyrobených transparentech jsou sympatická, zdaleka nestačí, stejně jako podobné aktivity v řadě jiných vyspělých, ale také rozvojových států.

Méně již chápu, že si s problémem nevědí rady vrcholoví politici čeští i zahraniční. Opakující se krachy světových konferencí o klimatických změnách jsou varující.

Jistě, v Paříži v prosinci 2015 přece jen nakonec nějaké závazky byly sjednány. Obnáší ale jen třetinu potřebného snížení antropogenních emisí GHG a hlavně neobsahují žádný nástroj jejich zabezpečení. Nesdílím optimismus některých ze světové konference o klimatických změnách v Katovicích v prosinci 2018, byť se tam schválila metodika měření snižování emisí GHG. Nejen proto, že nový prezident USA od klimatických závazků svého předchůdce mezitím odstoupil. Není přitom jediný. Říká to ale otevřeně, na rozdíl od jiných, kteří nehodlají přijaté klimatické závazky plnit, ale nahlas to neříkají, neboť není nad pokrytectví a populismus, zvláště pak ve vysoké politice.

V dalším se pokusím popsat některé problémy nejprve na světové úrovni, po té na národní úrovni ČR a nakonec některé nutná adaptační opatření na národní úrovni ČR.

Zhoubné celosvětové mechanismy

Znalí světových i českých dějin vědí, že nešlo o žádnou idylku, že se v minulosti velmi často válčilo, loupilo, vraždilo, znásilňovalo, vypalovalo, přepadávalo, řádili hladomory, epidemie cholery a dalších obávaných nemocí atd. atp. Šlo vesměs o kořistění ve jménu bezuzdného sobectví, haleného často do náboženských či jiných ideových závojů. Na tom se bohužel do dnešních dnů mnoho nezměnilo, jen zbraně se neustále zdokonalovaly, takže jsou již půl století schopné spolehlivě vyhladit celé lidstvo na Zemi několikrát po sobě. Ke zničení Evropy v případě jaderné války v euroamerickém prostoru jim dnes prý stačí pouhých 80 minut. Řešení vyhrocujících se klimatických problémů to škodí ve více rovinách:

• 1) V situaci, kdy se nepřestává ze strany vyspělých kapitalistických států včele s USA připravovat světová válka s cílem porobit si dosud nezávislé státy, zejména Rusko a Čínu, se stává řešení všech ostatních problémů lidstva druhořadé.
• 2) Zbrojení pohlcuje obrovské prostředky (asi 1 800 mld. amerických dolarů – USD - ročně), které následně chybí na mnoha místech, mimo jiné i na poli boje se stále ničivější klimatickou změnou.
• 3) Stávající celní, resp. obchodní válka, rozpoutaná prezidentem USA Donaldem Trumpem prakticky proti celému světu, způsobuje vážné ztráty všem. Tyto ztráty se projevují i v boji proti klimatické změně.
• 4) Pokračující odírání rozvojových států státy vyspělými podvazuje a deformuje jejich rozvoj v mnoha směrech, mimo jiné i ke zjevné klimatické a jiné neudržitelnosti.

Můžeme se tvářit, že klima není problém. Tím ale nezmizí. Můžeme tvrdit, že nám jde o svobodu a demokracii, leč šíření této údajné svobody a demokracie lidstvo nejspíš nepřežije. Svoboda a demokracie ve všeobecné zkáze a zmaru? To snad ne!

Tzv. svobodná, převážně soukromovlastnická tržní ekonomika má tendenci se neustále rozpínat, ekonomicky růst. Jan Keller to před 25 lety vyjádřil sloganem „Peníze nebo život!“, srozumitelněji řečeno „Buď budeš ekonomicky růst a požírat druhé, nebo budou ekonomicky růst ti druzí a ekonomicky zničí tebe.“ Je to tvrdý zákon kapitalistické konkurence, popsaný bezpočtukrát četnými ekonomy nejrůznějších ekonomických škol.

Ekonomický růst se ale vesměs více či méně odehrává na úkor životního prostředí. Pro další a další ekonomický růst na planetě Zemi je stále méně místa. Zásadním řešením není ani tzv. „trvale udržitelný“ či „zelený ekonomický růst“, obsažený ve státních politikách životního prostředí i ve státních politikách trvale udržitelného rozvoje, byť je jistě citelný rozdíl, když ekonomika roste v důsledku růstu energeticky náročné a environmentálně mimořádně závadné silniční dopravy nebo když roste v důsledku růstu šetrné železniční a další kolejové dopravy, viz http://valencik.cz/marathon/doc/Mar1202.pdf.

Tedy, problém není, že by lidstvo nemohlo žít materiálně mnohem skromněji a vůči přírodě, životnímu prostředí a klimatu šetrněji. Problém je ve skutečnosti, že při uspokojení základních hmotných potřeb všudypřítomná reklama vytváří stále větší množství potřeb umělých, falešných a ty vnucuje obyvatelstvu, ale také vládě a jinému veřejnému sektoru. Vlády přitom zpravidla tančí podle potřeb podnikatelů.

Jestliže má Evropská unie (EU) a podobně velká část jiných zemí jako jeden z cílů vytvářet příznivé podmínky pro maximální rozvoj mobility (přepravy) zboží a osob, tj. pro maximální růst dopravy, je to cesta hrubě chybná, cesta do pekla ekologické i klimatické katastrofy. Všechny státy světa by měly usilovat o minimalizaci svých dopravních potřeb a jejich optimalizaci. Politika levné dopravy, stejně jako politika levné energie, je neefektivní, těžce poškozuje životní prostředí a významně přispívá k rozvratu klimatu.

První krok je zřejmý, boj proti válkám a militarizaci. Pokud obrat nepřijde ze strany vyspělých kapitalistických států a zejména USA, úspěch v boji s klimatickou změnou bude velmi málo pravděpodobný. Dnes značně populární přísahy na obranu západních svobod a demokracií v konkrétních podmínkách agresivní zahraniční politiky západu zásadně podvazují možnosti efektivní politiky ochrany klimatu.

Druhý krok je též zřejmý, světová klimatická konference by se měla shodnout na okamžitém zrušení mezinárodních mnohostranných smluv (charakteru zvykového práva) o osvobození mezinárodní veřejné dopravy od placení daně z přidané hodnoty včetně paliv a energie jí spotřebovaných a mezinárodní letecké, námořní a námořně rybářské dopravy od placení spotřební daně za pohonné hmoty a taková osvobození od placení daní zakázat, včetně vnitrostátní letecké a vnitrostátní vodní dopravy. Pro ilustraci, ČR tak jen v roce 2009 daňově podpořila dopravu asi 44 mld. Kč, z toho 13 mld. Kč šlo na podporu spotřeby paliv a energie, vesměs ropných. Podrobně viz http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jan-zeman-hrube-a-ciste-nekalkulovane-naklady-v-doprave-cr-v-roce-2008.

Je tu ale jeden zásadní problém: žádný stát na žádné konferenci o klimatických změnách taková opatření nenavrhnul, takže se nedostala na pořád jednání. A jak je známo, málokterá válka se od konce 90. let 19. století nevedla o ropu a další fosilní paliva. Nic na tom nemění ani skutečnost, že jde o opatření tržně plně konformní, dokonce odstraňuje jednu z deformací světového tržního prostředí.

Třetí krok by měl být neméně zřejmý, zakázat dotace z veřejných rozpočtů na těžbu, zpracování a spotřebu fosilních paliv (údajně činí stovky miliard USD, byť se netýkají ČR) a zavést dostatečně vysokou daň za emise GHG, měřených tzv. ekvivalentem CO2, CO2ekv. Dotace na fosilní paliva jsou neobhajitelné bez ohledu na motiv (případné tvrdé sociální dopady je mnohem efektivnější řešit určitými sociálními kompenzace potřebným, nikoliv všem), obchod s povolenkami na emise CO2, rozvíjený dlouhá léta zejména EU, je zjevně neefektivní. Pokrývá jen emise CO2, nikoliv emise metanu a N2O, pokrývá jen menší část emisí CO2 (velké emitenty), donedávna byly emisní povolenky na CO2 úplně nebo z velké části zdarma, takže na nich při chybném výchozím nastavení ČR vydělávala nemalé peníze, aniž by musela hnout prstem, a výrazným kolísáním jejich cen na trhu (princip je stejný jako kolísání cen jiných finančních derivátů) rozvrací rozvoj všech, kdo jsou do obchodu s povolenkami na emise CO2 zapojeni.

V roce 2008 tehdejší ministr životního prostředí ČR Martin Bursík na otázku, proč ne místo neefektivního obchodu s povolenkami na emise CO2 nezavedla EU daň na emise CO2ekv. odpověděl, že nic jiného nebylo možné prosadit. Smutné, ale reálné vysvětlení.

Při nutném útlumu energetiky založené na spalování fosilních paliv nelze ale spouštět ze zřetele, že nebude-li dostatečná efektivní náhrada za utlumovanou exploataci fosilních paliv, zhorší se konkurenční schopnost příslušné ekonomiky (ekonomik), část výrob se může přesunout do zemí s nižším standardem ochrany klimatu a z hlediska ochrany klimatu může nula od nuly pojít. Bývalé evropské socialistické státy toto důvěrně znají. V 90. letech v rámci tzv. transformací ekonomiky zásadně zredukovaly svou průmyslovou a zemědělskou výrobu, což ale z hlediska ochrany klimatu znamenalo reálně jen přesun četných, na emise GHG náročných výrob do zahraničí. Z hlediska ochrany klimatu Země nula od nuly pošla.

Obecné problémy energetiky

Má-li lidstvo zastavit sílící rozvrat klimatu, musí zásadně snižovat a co nejdřív zastavit antropogenní emise skleníkových plynů. Existují jen tři cesty, jak toho dosáhnout:

• 1) Razantní absolutní úspory paliv a energie,
• 2) Efektivní využívání obnovitelných zdrojů paliv a energie (OZE),
• 3) Rozvoj jaderné energetiky včetně perspektivy termojaderné fůze.

Ano, jiné možnosti lidstvo k disposici nemá. Je nutné se orientovat na co nejrychlejší zastavení využívání všech druhů fosilních paliv, nikoliv jen uhlí. Navíc pokud na místo oficiální kyotské metodiky měření emisí GHG použijeme celkové emise reprodukčního cyklu základních druhů fosilních paliv, vychází nejhorší ropa, a to i bez započtení následků četných válek o ropu, na druhém místě je zemní plyn, na třetím místě hnědé uhlí a nejméně špatné černé uhlí. Problém je metodický, emise zejména metanu provázející těžbu fosilních paliv jsou zahrnuty v jiné hromádce než emise ze spalování fosilních paliv. Metodika IPCC měření emisí GHG má jisté disfunkce:

Tato skutečnost snižuje zájem i chuť států, významných vývozců fosilních paliv, podporovat snižování emisí GHG. Naopak přijetí pravidla, že emise GHG uvolněných při těžbě fosilních paliv jdou za jejich spotřebiteli tuzemskými i zahraničními, by jistě zvýšilo tlak na jejich snížení a velcí exportéři fosilních paliv by se tolik nebránili přijímání závazků výrazněji snižovat emise GHG.

Pro úplnost je třeba dodat, že životnost emisí metanu v ovzduší je mnohem kratší ve srovnání s životností emisí CO2 v ovzduší, dnes činí jen asi 10 let.

Když jsem počítal 0,5 % úniku metanu (v přepočtu na CO2ekv.) při těžbě uhlí a 2-4, resp. 3 % úniku metanu (v přepočtu na CO2ekv. při těžbě ropy a zemního plynu), z hlediska emisí GHG se staly nejhorší ropná paliva, uprostřed skončilo hnědé uhlí a nejšetrnější se stalo černé uhlí a zemní plyn. Podle mnohých odborníků ale průměrné úniky metanu při těžbě ropy a zemního plynu činí 6 %, podle některých dokonce 15 %. Pak ale ropa a zemní plyn v celkových emisích GHG vychází hůř než uhlí, zvláště černé. Samozřejmě v průměru, protože úniky metanu se při těžbě jednotlivých druhů fosilních paliv liší jednak ložisko od ložiska, jednak v závislosti na použitých technologiích těžby. Podobně je tomu při těžbě zemního plynu a ropy z břidlic, byť se zde úniky metanu přísně tají, resp. odhady jsou méně věrohodné ve srovnání s těžbou z tradičních ložisek.

Toto zjištění má závažné důsledky. Pokud se píše, že se snižují emise GHG plynofikací, není tomu tak, byť z hlediska emisí toxických škodlivin je plynofikace poměrně účinné opatření ke zlepšení čistoty ovzduší. Bojuje-li Greenpeace ČR proti prodloužení životnosti uhelné elektrárny Chvaletice, nemusí to klimatu pomoci, byť technické parametry této elektrárny jsou dlouhodobě nic moc. Samozřejmě s povolovanými výjimkami na emisní limity toxických škodlivin nelze souhlasit.

Kyotská metodika počítá emise CO2 vzniklých při výrobě cementu a vápna, ale neodečítá jejich zpětné pohlcení do 4-5 let od jejich spotřeby, což je chyba.

Kyotská metodika počítá propady vlivem lesů na základě plochy lesů při ignoraci změny zásob dřeva na pni, pokud není spojena se změnami rozlohy lesů. Chápu, že evidence zásoby dřeva na pni v lesích mnoha států je problém. Navíc se může výše zásoby dřeva na pni rychle měnit, viz stávající evropská kůrovcová kalamita.

Problémy úspor paliv a energie

Úspory paliv a energie se hrubě podceňují, situace zde zůstává nepříznivá. Velice problematické je i samo vykazování co by snižování energetické náročnosti vytvořeného hrubého domácího produktu, ač by se měla vykazovat spotřeba paliv a energie na obyvatele a rok. Špatné je to i s mechanismy prosazení razantních úspor paliv a energie.

Problém s prosazováním razantních, nejlépe absolutních úspor paliv a energie mají české země dlouhodobě již od dob starého Rakouska Uherska. Značný průmyslový potenciál řešení neusnadňuje. Měrná spotřeba paliv a energie v českých zemích dlouhodobě klesá, absolutně ale spotřeba paliv a energie se dlouhodobě zvyšovala. Bylo tomu tak v Československu i v letech 1965-75, kdy se ve velkém nahrazovaly energeticky náročné parní lokomotivy energeticky mnohem úspornějšími lokomotivami elektrickými a dieselovými.

Nejednoduchou otázkou je, jak hodnotit změny po roce 1989. Totiž, po roce 1989 byla značná část průmyslu a zemědělství ČR v rámci transformace zničena a nahrazena obdobnou výrobou v cizině, takže ochraně klimatu se plus minus nepomohlo, byť vykazované snižování spotřeby paliv a energie a emisí GHG se zejména v letech 1990-92 může zdát vysoké. Pozitivní je, že zbylý průmysl byl významně modernizován mimo jiné ke snížení spotřeby paliv a energie. Zásadní problém je, že nemalé úspory paliv a energie z instalace moderních technologií v průmyslu pohltily zvýšené emise z návazné dopravy, konané často na dlouhé vzdálenosti a v mnohem větším rozsahu energeticky náročnou a nešetrnou silniční dopravou. Energie ušetřená v pěti nedopravních sektorech ekonomiky ČR byla spotřebována v šestém sektoru dopravy, konkrétně v prudkém růstu státem mocně podporované silniční a letecké dopravě. Ostatní obory dopravy spotřebu paliv a energie snižovaly, rozšiřující se metro ve spotřebě energie stagnovalo, viz tabulka č. 1. Rok 2016 předběžné údaje. Protože následuje citelná změna metodiky a výrazné metodické snížení konečné spotřeby paliv a energie v ČR, rok 2017 neuvádím.

Tabulka č. 1 - Konečná spotřeba energie v ČR v letech 1990 - 2017 dle odvětví v PJ.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jan Zeman / ČSÚ

Snahy o cílevědomé snižování spotřeby paliv a energie byly za vlády V. Klause odmítány z ideových důvodů (narušovaly by prý neregulovaný trh), později byly jen chudým příbuzným v rámci podpor. Obrat nastal až s programem Zelená úsporám, který funguje až od roku 2010. Leč jak ukazuje tabulka č. 1, konečná spotřeba energie v domácnostech spíše neklesá, podíl domácností na konečné spotřebě energie se dokonce mírně zvýšil.

Zpřísňování norem teplotěsnosti budov přináší určitý pozitivní efekt, byť zatím se na celostátní úrovni projevuje spíše v nezvyšování spotřeby paliv a energie. U stávajících objektů se sníží spotřeba paliv a energie na vytápění, ale úspora je pohlcena jednak novou výstavbou budov, jednak pořizováním mnoha dalších spotřebičů, zejména elektřiny, v 90. letech i rozšiřováním z hlediska komplexní energetické náročnosti velmi náročného elektrického vytápění. Negativně působí i přehlížení centralizovaného vytápění, náhrad energeticky náročných parovodních rozvodů za úsporné rozvody horkovodní ad.

Ekonom Jevons již na přelomu 19. a 20. století popsal tzv. Jevonsův paradox, tj. když se energie někde ušetří, vzápětí se spotřebuje někde jinde. Problém je, že Jevonsův paradox podle všeho nebyl nikdy solidně empiricky zkoumán, takže lze o něm jen spekulovat.

Nedávné zavedení povinnosti stavět a rekonstruovat budovy na tzv. nízkoenergetický standard je jistě významným krokem vpřed. Platí ale, tak jako u jiných zateplovaček, že jeho přínos bude nabíhat pomalu, resp. je to úkol minimálně na jednu generaci.

Problém zeleného energetického dogmatu

Politiku ochrany klimatu vážně komplikuje tzv. zelené energetické dogma. Stručně a zjednodušeně ho lze popsat jako zásadní odpor proti mírovému využívání jaderné energie (jaderné zbraně na stráži míru i války kupodivu příliš nevadí), požadavek mohutného rozvoje OZE prakticky za jakoukoliv cenu a vážné podceňování úspor paliv a energie. Zdá se, že pod tlakem sílící klimatické krize dochází k určitému posunu ve vnímání zeleného energetického dogmatu v tom smyslu, že se na první místo do hledáčku ekologů energetiků dostává těžba a spalování uhlí a ochota nechat stávající jaderné elektrárny dožít. Jde o pokrok reálný, ale nedostatečný. Proč?

Předně, úporný boj ekologů energetiků proti jaderným elektrárnám je v příkrém rozporu s potřebou snižovat emise GHG CO2 a CH4, protože základní alternativou zůstává výroba elektřiny, popř. tepla, v elektrárnách na fosilní paliva. Následky nejen na klima jsou strašné.

Základní příčinou malé úspěšnosti německé politiky „energie wende“ je skutečnost, že za základ vzala útlum jaderné energetiky (záminkou byla těžká havárie v japonské jaderné elektrárně Fukušima v roce 2011), jež má přímé emise GHG nulové a nepřímé nízké. Samozřejmě, za jinak nezměněných okolností atomové elektrárny nahrazují elektrárny na fosilní paliva a emise GHG rostou. Zatím to bylo nejčastěji uhlí. Současné rozhodnutí uhelnou energetiku utlumit bude v praxi znamenat, že na místo uhlí alespoň zčásti nastoupí zemní plyn a negativní dopady na klima v míře této náhrady zhorší, viz problematičnost plynofikace vytápění.

Špatné je, že v rámci boje proti „molochovi ČEZ“ byly v 90. letech samostatně privatizovány teplárny a znemožněno tak využívání tepla řady kondenzačních elektráren k vytápění a tím i snížení emisí toxických i skleníkových plynů. Smeten byl projekt horkovodu z jaderné elektrárny Dukovany do Brna, dodnes se neuskutečnilo zásobování Českých Budějovic, Písku, Tábora a Strakonic teplem z jaderné elektrárny Temelín a Karviné z uhelné elektrárny Dětmarovice, rozestavěný parovod z Chvaletic do Kolína byl ponechán osudu, horkovod z Elektrárny Mělník do Prahy byl dokončen jen se čtyřletým zpožděním atd. Jen toto čtyřleté zpoždění mělnického horkovodu i při jeho minimálním využití v Praze obnášelo mimo jiné navíc téměř 5 mil. tun CO2.

Úporný boj ekologů energetiků proti jaderným elektrárnám v ČR zahrnuje i dlouhodobou snahu rozbít hlavního výrobce elektřiny – a.s. ČEZ v naději, že se tak znemožní výstavba nových jaderných elektráren. Stížnosti v Bruselu vedly k ze strany a.s. ČEZ nucenému odprodeji Elektrárny Chvaletice, jež měla být v roce 2019 zavřena. Nový vlastník se ji rozhodl opravit a provozovat dalších 10 let.

Kontroverzní využívání OZE

Obnovitelné zdroje paliv a energie jsou zejména energie proudící vody, energie biomasy, energie Slunce, energie větru, energie nitra Země. Druhotné zdroje paliv a energie jsou pak zejména odpadní teplo, bioplyn, energetické využívání odpadů apod. S výjimkou energie nitra Země je lidé využívali již od starověku, leč nejde o využívání bezproblémové.

Chceme-li využívat energii proudící vody, musíme obvykle vodní tok přehradit, přičemž vzdutí následně zničí říční ekosystém v zátopové oblasti. Vodní tok je především ekosystém proudící vody, který hydroenergetika a další lidské činnosti (potřeby plavby nebo rekreace), ničí. S rostoucím suchem navíc klesá energetický výnos hydroenergetiky. Není mně známo, zda někdo spočítal, zda zde, s výjimkou vodárenských nádrží, převažuje užitek nebo škoda. Jistě, vodní dílo je zpravidla víceúčelové. Mám za to, že v podmínkách ČR nejsou podmínky pro rozvoj využívání energie proudící vody a že to není ani účelné, minimálně s ohledem na sílící klimatické změny, na rostoucí sucho.

Energetické využívání energie biomasy je problematické zejména v situaci, kdy ve světě trvá podvýživa i hlad. Pak jsou ale mnohé řeči o lidských právech čirým pokrytectvím. Využívání energie biomasy má přitom mnohé další vlastní problémy.

Pokud EU dováží olej z palmy olejné, v zájmu jejíhož pěstování se v Indonésii a dalších tropických státech kácí nebo vypalují pralesy a vydává to za ekologizaci energetiky, zvyšuje rozval klimatu. České europoslankyni Katce Konečné se podařilo v uplynulém volebním období sice přesvědčit většinu Evropského parlamentu o nutnosti zakázat dovoz oleje z palmy olejné, ale Evropská komise doporučení Europarlamentu ignorovala, takže EU pomáhá ničit tropické pralesy dál. Vydává to za ochranu životního prostředí.

Pěstování kukuřice pro výrobu bioplynu (v ČR asi třetina pěstované kukuřice) je problematické, protože kukuřice je naše nejerozivnější plodina. Přestože rozsah vodní a větrné eroze v ČR je hrozivý, eroze v ČR málokoho zajímá.

Pěstování řepky olejky pro potřeby výroby tzv. bionafty (v ČR asi třetina pěstované řepky) je problematické jednak vysokou spotřebou energie na výrobu bionafty, jednak potřebou množství chemických postřiků, které na polích s řepkou decimují kdeco živé. Problém dál zhoršuje (ne)střídání plodin, které dnes s řádnou péčí o ornou půdu opravdu nesouvisí.

Současný nechvalný osevní postup „obilí – kukuřice – řepka“ při minimu pícnin a okopanin na orné půdě a vysokém poškozování orné půdy nejen erozí je dán špatně nastaveným systémem dotací do zemědělství a zřejmě i nedostatečnou kontrolou hospodaření zemědělců na polích. ČR se do této „agrární“ pasti dostala velmi špatnou transformací svého zemědělství po roce 1989 a špatně vyjednanými podmínkami vstupu ČR do EU. Z těchto osidel se není s to dostat, přestože je situace stále hrozivější. Dominující velcí zemědělci v ČR řeší dilema, zda hospodařit ekologicky šetrně a zbankrotovat hned, nebo hospodařit dál ekologicky nešetrně a zbankrotovat až časem, tj. po plném zplundrování zemědělské, zejména orné půdy.

Daří se sice rozvíjet tzv. ekologické zemědělství, ale z 520 000 ha zemědělské půdy obhospodařované ekologicky (12,37 %) v roce 2017činí trvalé travní porosty plných 428 000 ha, resp. jde o ekologicky mnohem šetrnější zemědělské hospodaření, ale neschopné naše obyvatelstvo uživit. Totiž, ČR ztratila v 90. letech svou soběstačnost v potravinách našeho klimatického pásma. Tato nesoběstačnost zejména od vstupu ČR do EU dál narůstá. Spoléhání na dovoz potravin je riskantní: může přijít neúroda v celé Evropě…

Asi třetina potravin se zkazí cestou z pole ke spotřebiteli. Češi jsou dost rozežraní. Ale jak to výrazněji změnit, nikdo neví.

Pěstování dřeva pro potřeby výroby energie je problematické zejména ve vztahu k jiným spotřebitelům dřeva, zvláště pak k dřevozpracujícímu průmyslu. Navíc kůra a tenké větve by v rámci těžby dřeva měly zásadně zůstávat v lesích, aby se lesní půda nevyčerpávala.

Efektivnost výroby biopaliv se zhoršuje s růstem přepravních vzdáleností. Systém, zaváděný v ČR od roku 2005, byl a je špatný mimo jiné proto, že není omezen na drobné místní provozovny. Místním ekonomikám tak často nepomáhá, ale naopak je poškozuje. Chová se nepřekvapivě tržně a kontroverzně. Žádná zelená ekonomika, jen zelený byznys.

Energetická koncepce, vytvořená v roce 2008 tzv. Pačesovou komisí, byla problematická mimo jiné nereálným požadavkem růstu využívání OZE, které měla vesměs zajistit biomasa v podmínkách výrazné nesoběstačnosti ČR v potravinách našeho klimatického pásu. Revoluci v biopalivech v ní prosadili ekologové.

Zejména ve vyspělých kapitalistických státech je snaha rozvíjet využívání OZE za každou cenu. Ekologové energetici své největší úsilí v energetice věnují snahám zastavit rozvoj mírového využívání jaderné energie a v řadě zemí se jim z toho podařilo vytvořit státní politiku, která je navíc nejednou vnucována druhým.

Využívání sluneční energie je jednak pasivní (stavíme domy tak, aby okny pronikalo dovnitř co nejvíc slunečního světla a tepla), jednak aktivně – sluneční solární kolektory (ohřev pitné i užitkové vody) a fotovoltaické elektrárny. Zdá se, že jsou dnes sluneční solární kolektory rentabilní a že se po tragických peripetiích k rentabilitě blíží i fotovoltaické elektrárny. Rentabilitu fotovoltaických elektráren není jednoduché určit. Je podstatně vyšší, je-li výrobce a spotřebitel totožný, resp. když se fotovoltaická elektrárna obejde bez elektrizační sítě. Je podstatně nižší, pokud dodává do sítě a svou nepravidelnou výrobou ji narušuje. Takto vzniklé ztráty se obvykle nekalkulují, což bývá předmětem sporů o rentabilitu fotovoltaických elektráren. Fotovoltaické elektrárny by měly být instalovány jen na střechách budov, neměly by zabírat hektary zemědělské půdy, jak se u nás běžně děje.

Větrné elektrárny vyrábí elektřinu výrazně nepravidelně a dlouhodoběji nepředvídatelně. Rozvrací elektrizační síť ještě mnohem více než elektrárny fotovoltaické, kde výši výroby elektřiny obvykle jde dosti přesně předvídat. Vysoké kapacity větrných elektráren na německém pobřeží Severního moře se staly na liberalizovaném trhu s elektřinou mimo jiné postrachem české elektrizační sítě a několikrát ji svými přetoky do rakouských hydroelektráren přes naše území přivedly na pokraj blackoutu (kolapsu). Větrné elektrárny narušují také krajinný ráz. Proto je český venkov zpravidla odmítá. Otázkou je, zda vysoké soustředění větrných elektráren například na německém pobřeží Severního moře neovlivňuje negativně dálkové proudění větrů do nitra Evropy.

Teplo nitra Země je na Zemi rozmístěno velmi nerovnoměrně. Určité možnosti má i ČR. Problém je, že na dvojvrt v Litoměřicích za asi půl miliardy Kč, který by měl technologii vyzkoušet a umožnit vytápět podstatnou část města, dosud nikdo neuvolnil potřebné peníze a město Litoměřice takové peníze nemá. Nákladnost a efektivnost možného využití tepla nitra Země v ČR k vytápění je tak spíš ve sféře spekulací.

O využívání odpadního tepla již byla řeč. Rezervy ČR má nemalé, ale zájem je malý.

Bioplyn se produkuje leckde. Kromě kontroverzního využívání kukuřice (a jiné biomasy) na výrobu bioplynu je ekonomicky zajímavá produkce bioplynu především ve větších čistírnách odpadních vod. Ty jsou také jeho prvním spotřebitelem.

Vážným problémem zejména pro klima je plyn skládkový. Když jsem před časem prováděl pro pražský magistrát srovnání environmentální efektivnosti prodloužení skládky v Ďáblicích ve srovnání s vyšším využitím Spalovny v Malešicích, vyšla jednoznačně efektivněji Spalovna. V případě toxických škodlivin výrazně, v případě emisí GHG metanu dokonce o dva řády. Tristní bylo zjištění, že povinnost odčerpávat skládkový plyn musí zajistit jen jeho nevybuchnutí, resp. o jeho využití se platné předpisy nezmiňovaly.

Podpora využívání OZE v ČR z roku 2005 byla připravena sice podle chybných směrnic EU, ale ještě hůře než v jiných státech EU, byť i těm hodně pustila žilou. Uzákonění povinnosti umožnit každé nové elektrárně na OZE rentabilitu během 15-20 let vysokou výkupní cenou elektřiny s tím, že ztrátu z této ceny uhradí spotřebitelé elektřiny, byla hrubě chybná. Ekonomové různých škol se jako v jedné z mála věcí shodnou, že cenová podpora spotřeby je ta nejhorší z možných podpor. V ČR se tak stalo s tím, že bude nutné zvýšit výkupní ceny z roku na rok například na dvojnásobek, ale že je lze snížit jen o 5 % z roku na rok. Původní návrh vlády byl o 10 %, což zakládalo tunel dle mých výpočtů v úhrnné výši asi 100 mld. Kč. Zvolený způsob podpory výroby elektřiny z OZE tudíž nesl nutně velmi vysoké náklady a značnou, byť předvídatelnou kompromitaci podpory využívání OZE. Absence regulačních mechanismů, náhlé prudké snížení cen fotovoltaických panelů po zásadním zlevnění jejich výroby v Číně (výkupní ceny pro fotovoltaické elektrárny byly stanoveny asi na 13 Kč / kWh, ač výrobní cena elektřiny ve velkých klasických elektrárnách činila asi 1 Kč / kWh) a neomalené lobování za udržení těchto extrémně vysokých cen (mohl změnit jen parlament, ten byl ale v kritickém roce 2009 reálně zablokován) vedlo k obrovským nákladům na elektřinu z OZ, které hradí především spotřebitelé elektřiny a státní rozpočet, viz tabulka č. 2:

Tabulka č. 2 – Podpora výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů v ČR v mil. Kč.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Jan Zeman / ERÚ, OTE

Podle odhadů Nejvyššího kontrolního úřadu vyjde podpora výroby elektřiny z OZ založená tímto systémem úhrnně v ČR na 400-1000 mld. Kč. Že tak ti, kdo tento systém prosadili, dali mohutnou munici proti ochraně životního prostředí a politice podpory využívání OZE, netřeba zdůrazňovat.

Ona podpora končí jednak na velmi vysokých nákladech technologií využívající OZ k výrobě elektřiny, jednak na superzisky mnohých solárních baronů. Kompromitaci využívání OZE v ČR dovršil nezákonný soudní proces proti předsedkyni Energetického regulačního úřadu Aleně Vitáskové, která se z titulu své funkce pokoušela alespoň nadpodvody solárních baronů stopnout. Dostala nepodmíněně 8,5 roku za nic. Odvolací soud ji následně osvobodil.

Výše uvedené podpory výroby elektřiny z OZE mají mnoho problémů. V řadě směrů citelně poškozují i životní prostředí, ač by ho měly chránit. Z ekonomického hlediska pak největší problém vznikl u fotovoltaických elektráren, které tehdy a ještě dlouho po tom byly technicko ekonomicky zjevně nezralé na masovou instalaci v podmínkách ČR. Následky tohoto neodpovědného experimentu ponese ochrana životního prostředí v ČR ještě dlouho.

Protože jsou Češi nepoučitelní, rozšířili nedávno podporu OZE o tzv. biometan.

Z výše uvedených důvodů nesdílím optimismus nadšených bojovníků za OZE v ČR. Přírodní podmínky jsou pro využívání OZE mnohem méně příznivé než v zemích našich vzorů. ČR nemá rozsáhlý nevyužitý hydroenergetický potenciál, jako státy skandinávské a alpské, má značně omezené možnosti využívat energie větru (na rozdíl od států na pobřeží Atlantiku), po ztrátě potravinové soběstačnosti v 90. letech by měla hlavní úsilí napřít na její obnovu a ne ji dál snižovat podporou energetického využívání biomasy na zemědělské půdě. Zdá se, že v současnosti největší možnosti využívání OZE má v ČR energie Slunce. V případě fotovoltaických elektráren ale jen za podmínky, že se vyřeší její negativní dopady na elektrizační síť ČR. Situace zde není bezvýchodná, pomoci může i rozvoj elektromobility.

Negativní dopady na elektrizační síť jsou technicky řešitelné, ale není to zadarmo, vyžádá si to značný čas a je to problém pro stabilní odběratele, což činí minimálně třetinu spotřeby elektřiny v ČR. Mám za to, že v ČR bude ještě hodně dlouho nutné soužití staré velké energetiky s novou energetikou využívající OZE.

Problémy adaptace ČR na klimatické změny

V roce 2019 je jisté, že se ČR drtivým dopadům klimatických změn nevyhne, byť nebude zatápěna stoupajícím mořem. Bude se jim muset chtě nechtě přizpůsobit. Ministerstvo životního prostředí vypracovalo a vláda ČR nedávno schválila poměrně střízlivý program adaptace ČR na změnu klimatu, takže by se chtělo říci: „Hurá!“ Programu adaptace se ale v praxi nedaří, a to pro téměř všeobecný nezájem společnosti. Typické, ale smutné.

Nemá smysl ho podrobně popisovat. Vypíchl bych jen jeho některá klíčová opatření.

• 1) Záchrana a rekonstrukce lesů. Lesnatost ČR je poměrně vysoká, asi 34 %. Problém je rostoucí decimace lesů klimatickými změnami, především horkem a suchem. Od nich se odvozuje série dalších pohrom, ohrožujících existenci lesů v ČR.

  Smrk ztepilý donedávna zabíral asi polovinu plochy našich lesů. Tristní skutečností poloviny roku 2019 je bezprecedentní kůrovcová kalamita, která může skončit zničením většiny smrkových lesů v ČR kůrovci. Hynou ale i borovice (sypavky), houbové choroby napadají ve velkém jasany a břízy, ale i duby a buky. Místy hyne i invazní trnovník akát.

  Na těžkou, feudálně kořistnickou zkázu lesů reagovala císařovna Marie Terezie v polovině 18. století zavedením lesního hospodářského plánování s cílem zajistit dlouhodobý vysoký výnos dřeva, což v praxi znamenalo preferenci značně labilních smrkových, na písčitých půdách též borových monokultur. V ČR se sice v posledním půlstoletí podařilo smrky omezit z asi 60 % na asi 50 %, pořád to ale znamená převažující monokultury, značně zranitelné exhalacemi, kůrovci, bekyní mniškou (donedávna největší kalamitu ve smrkových lesích způsobil tento škůdce v letech 1917-27 v důsledku válečného zanedbání péče o les) ad. Po kalamitě imisní (60. - 80. léta 20. století v severní třetině ČR) přichází kalamita klimatická – vedra a sucha. Kůrovec za Marie Terezie míval jednu generaci za rok, v 60. letech 20. století 2 generace za rok, 3 generace za rok má zhruba od roku 2000 a počínaje rokem 2018 začíná mít místy i čtyři generace za rok. V pozadí stojí zrychlující se oteplování klimatu.

  Jestliže ztrátu dřeva je ČR s to bez větších škod vydržet, pak zkáza mimoprodukčních funkcí lesa (zejména vodohospodářské, půdoochranné, klimatické a rekreačně zdravotní) je pohroma velkého rozsahu. Odvrátit ji lze jedině rychlou obnovou lesa, podaří-li se. Velkoplošná zkáza lesů vážně komplikuje obnovu lesů, o dopadech sílících změn klimatu nemluvě.

  Otázkou je, jak lesy v ČR zachránit a udržet. Situaci zhoršilo rozvrácení podniku Lesy ČR restitucemi lesů (část zejména drobných restituentů si se svými lesy neví rady) a zrušením běžného provozu v Lesích ČR v rámci šílené transformace v letech 1990-95. Zavedení idiotské praxe, že i na zásahy proti škůdcům se musí vypisovat výběrové řízení, způsobilo, že škůdce býval rychlejší a stávající nejen kůrovcová kalamita nebyla zachycena včas. Otázkou je, jakou druhovou skladbu obnovovaných lesů volit, aby zhoršování klimatu přežily, a jak modifikovat způsob obhospodařování lesů. Zvlášť nepříjemné je další podstatné prohloubení rozvalu malého koloběhu vody v přírodě.

• 2) Revitalizovat vodní toky a obnovit ÚSES

  Nechvalná Rýnská koncepce z roku 1809 dala návod na technické úpravy vodních toků spojené s napřimováním jejich koryt, znamenající jednak urychlený odtok vody (přitom potřebujeme vodu v krajině zadržovat), jednak jejich těžkou devastaci. Dále obnášela výstavbu vodních nádrží. Ty v minulosti postavené jsou vesměs na místě, ale není důvod stavět další přehrady, možná až na nějakou výjimku. Totiž, sucho v roce 2018 dosáhlo rozsahu, kdy je bez vody nejen mnoho malých vodních toků, ale i kdy nejedna přehrada manipulovala (nadlepšovala průtok příslušného vodního toku) tak dlouho, až se ocitla téměř bez vody. Proto je naléhavá revitalizace vodních toků, ne však výstavba dalších přehrad.

  Naléhavá je obnova územních systémů ekologické stability krajiny, zejména na orné půdě (protierozních mezí, větrolamů a jiných lesních pásů k dělení příliš velkých lánů půlí, výsadbu a ochranu rozptýlené zeleně ad.), které by kromě podstatného omezení eroze půdy také podstatně zvýšily zadržování vody a tím i dotování vodních toků a vodních nádrží i v suchých obdobích vodou. Zemědělskou, zejména ornou půdu je nutné řádně obhospodařovávat. Stávající plenění přináší tragické důsledky. Po dešti v Polabí zůstávají jezírka vody, po jejich odpaření škraloupy. Na východním Znojemsku a západním Břeclavsku se již při orbě dostávají na kamení.

  Zásadní problém je, že ministerstvo zemědělství i nadále prosazuje výstavbu dalších přehrad, často i vodohospodářsky silně kontroverzních.

  Nechranická přehrada se na podzim 2018 ocitla téměř bez vody. Přesto ministerstvo zemědělství prosazuje za mnoho miliard korun výstavbu zařízení k převodu asi 8 m3 vody na vteřinu z této přehrady na tradičně suché Rakovnicko + tam výstavbu dvou malých přehrad, přes odpor místních. Ve výčtu bych mohl pokračovat.

  Zásadní problém je, že revitalizace vodních toků a obnova v minulosti zničených územních systémů ekologické stability krajiny na orné půdě se daří jen minimálně pro téměř všeobecný nezájem. Osvícených je málo, častou překážkou jsou vlastnické vztahy, resp. nesouhlas některých vlastníků pozemků. Orgány ochrany přírody nestačí, osvícených občanů a radnic je minimum.

  Tragická zůstává protipovodňová ochrana v tom smyslu, že pokračuje neodpovědná výstavba v záplavových územích a tím se zvyšuje ohrožení zejména velkými povodněmi, přestože to zákon jednoznačně zakazuje, Vysmívání se povodni mívá tragické konce. Je ale také příčinou volání po stavbě dalších kontroverzních přehrad v bláhové naději, že tuto riskantní výstavbu před velkými povodněmi uchrání.

• 3) Adaptace sídel

  Mnoho českých měst je zjevně nepřipraveno na sílící klimatické změny. Místo aby úzkostlivě chránilo často beztak nedostatkovou městkou zeleň, dávají mnohé radnice souhlas k její likvidaci v zájmu těch či oněch, často pochybných podnikatelských aktivit (výstavby).

  Zásadním problémem je rostoucí zahušťování beztak příliš husté zástavby mnohých českých měst, které se v Praze stalo základní rozvojovou, podle mého názoru devastační linií, viz připravovaný Metropolitní plán Prahy. Zejména velká města trpí nedostatkem vodních ploch i drobných vodních prvků. Příliš mnoho místa je zabráno pro potřeby silniční dopravy, přesto parkoviště velmi často nestačí (negativní efekt politiky velmi levné silniční dopravy). Využití některých historických náměstí jako parkovišť je ostudné.

  Veřejná doprava je většinou nedostatečná, navíc i zbytečně drahá. Co dodat ke skutečnosti, že na české železniční síti chybí podle různých odhadů 500 – 1300 vlakových zastávek. Šetrné vlaky by mohly zvýšit přepravní výkony a někde i omezit souběžnou silniční dopravu, ale cestující nemohou jich využít, protože potřebné vlakové zastávky buď zcela chybí, nebo jsou příliš daleko od cílů dopravy. Pomalu se staví i chybějící tramvajové a trolejbusové trati. V Praze naopak byly postaveny dopravně neodůvodněné úseky metra Ládví – Letňany a Nádraží Veleslavín – Nemocnice Motol. Situaci zhoršuje zintenzivňování letecké dopravy včetně stavby nových dopravních letišť, např. Vodochody u Prahy.

  Zásadním problémem je nekomplexnost výstavby. Zatímco Václavem Havlem tolik kritizovaná panelová sídliště zahrnovala i základní a mateřské školy, polikliniky, pošty, veřejnou dopravu, obchody, hospody a základní služby, takže jeho obyvatelé mohli většinu svých potřeb uspokojovat na místě, po roce 1989 soukromí investoři vesměs staví jen holé byty + nezbytnou technickou infrastrukturu + radnicí minimálně požadovaný rozsah veřejné zeleně. Roste tak přepravní náročnost bydlení, potřeba silniční dopravy, ucpanost silnic a zhoršování životního prostředí. Obvykle děravé územní plány takovou praxi umožňují, o hře na mrtvého brouka ze strany ministerstva pro místní rozvoj nemluvě.

Závěr

Situace zhoršujícího se klimatu je zlá. Podle všeho bude ještě mnohem hůř. K odvrácení hrozící katastrofy se mnoho nedělá u nás, stejně jako ve světě. Mnohá řešení jsou přitom známá a za únosných podmínek realizovatelná.

Pokračují silné tendence klimatickou změnu ignorovat. Jak jinak hodnotit návrh zásad nového zákona o územním plánování a stavebním řádu, který chce dát právo vlastníkovi pozemku na něm stavět prakticky kdekoliv cokoliv bez ohledu na jiné veřejné zájmy a občany, občanská sdružení a státní orgány hájících jiné veřejné zájmy prakticky vyšachovat z povolovacích řízení? Jak jinak hodnotit pokračující hlavní dopravní prioritu ČR – maximální výstavbu dálnic, přestože mocně stimuluje růst zdaleka nejzávadnější silniční dopravy? Ano, ministr dopravy Ťok nebyl odvolán pro mnohé nesrovnalosti, které v rezortu měl a zřejmě i spoluorganizoval, ale proto, že údajně pomalu stavěl další, většinou silně kontroverzní dálnice. Komentovat prezidentem Milošem Zemanem prosazovaný dopravně zbytečný, investičně i provozně enormně nákladný a ekologicky a vodohospodářsky katastrofální kanál Dunaj – Odra – Labe snad nemá smysl, resp. zájemce odkazuji na https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jann-zeman-k-efektivnosti-pripadne-vystavby-kanalu-dunaj-odra-labe-ii