Jan Zeman: Metodologické problémy skleníkového efektu a klimatických změn

Předně, skleníkový efekt (green house effect) je přírodní jev, který objevil a popsal na základě starších teoretických předpovědí Svante Arrhenius roku 1896. Je daný zákony fyziky. V ovzduší Země existují tzv. skleníkové plyny (green house gases = GHG), tj. vodní pára, oxid uhličitý (CO2), metan (CH4), oxid dusný (N2O), ozón (O3), freóny a některé další. Když na povrch Země dopadají sluneční paprsky, jejich asi 70 % pohlcuje povrch Země a asi 30 % se odráží zpět do vesmíru. Část odražených slunečních paprsků naráží do molekul GHG a od nich se odráží zpět na povrch Země, čímž oteplují její povrch. Povrch Země je skleníkovým efektem oteplován asi o 33oCelsia. Kdyby nebyl skleníkový efekt na Zemi, povrch planety Země by se vší pravděpodobností zamrzl a život na ní by zaniknul, popř. živořil v blízkém okolí moří oteplených aktivními sopkami a výrony horkých vod či plynů z nitra Země. Skleníkový efekt je pro existenci života na Zemi i lidské společnosti absolutně nutný. Potřebujeme ale relativně stálou velikost skleníkového efektu. Četná měření ale ukazují, že skleníkový efekt na Zemi sílí a že se na tom podle všeho stále významněji podílí neodpovědná činnost lidí, zejména těžba a spalování fosilních paliv, dále změny využívání krajiny (úbytek lesů, růst pouští a zastavěných ploch ad.), zejména metan ve značném množství uvolňuje těžba fosilních paliv, odpady aj.

Pro potřeby analýzy skleníkového efektu přepočítáváme oteplovací účinek (radiační potenciál) jednotlivých GHG na oteplování klimatu na tzv. CO2ekv., tj. oteplovací účinek 1 tuny oxidu uhličitého CO2 = CO2ekv., tj. radiační potenciál CO2. Aktuálně CO2 = 1, CH4 = 25, N2O = 298 CO2ekv. Z minulosti známe mírně odlišné hodnoty, CH4 21, N2O 310. Určité upřesňování zde nelze ani do budoucna vyloučit. Vodní pára a oblaka tvoří 66-85 % GHG.

Podle dominující teorie oteplování (velký klimatický panel IPCC), klimatické změny způsobuje pouze růst emisí CO2.proti předindustriální době, tj. proti roku 1750. Statistická ročenka Životní prostředí ČR ale dlouhá léta uvádí jako GHG CO2, CH4, N2O, freony a některé další.

V roce 2015 se na emisích GHG v mld. t CO2ekv. nejvíce podílely Čína (13), USA (6,4), EU (4,5), Indie (3,3), Rusko (2,2), Japonsko (1,4), Brazílie (1,2). Ostatní státy emitují méně než 1 mld. t CO2ekv. ČR emitovala 123 mil. t. CO2ekv. Kromě ročních emisí GHG známe emise historické (od roku 1750 je má zdaleka nejvyšší USA a státy EU) a přenesené (Čína jako dílna světa má i výrazně vyšší emise CO2ekv, viz asi 50 % podíl Číny na světové výrobě oceli ad., velcí exportéři fosilních paliv s nimi vyvážejí i nemalé emise metanu, provázející zejména těžbu ropy a zemního plynu) ad. V bilanci emisí GHG chybí emise GHG armád, snad 5 % vykazovaných emisí GHG, z toho asi polovina připadá na armádu USA.

I dnes se objevují námitky toho druhu, že se v důsledku oteplování klimatu vlastně moc neděje. Bude poněkud tepleji, ušetříme za vytápění a možná i nebudeme muset jezdit za Sluncem k moři. Snad jen pár domorodců z korálových ostrovů v tropech bude muset být přestěhováno po té, co stoupající moře učiní tyto ostrovy neobyvatelnými.

Svatá prostoto. Nejde zdaleka jen o tání ledovců a následné stoupání hladiny oceánu a zatápění nízko ležících pobřežních regionů stoupajícím mořem, ke kterému dochází stále rychlejším tempem a které může postupně ohrozit celou miliardu lidí žijící při pobřeží. Vyšší teploty na Zemi znamenají také vyšší výpar vody, rychlejší pohyb větších mračen, tj. větší vichřice, větší lijáky, větší povodně a v rozporu s tím nejsou ani častější a větší sucha. Ve výčtu bych mohl pokračovat. Mám za to, že to čtenáři Ekolistu znají. Takže zde upozorním jen, že tektonická a sopečná zemětřesení a výbuchy sopek zatím lidé naštěstí nejsou s to ovlivnit, resp. že bilance těchto epizod nelze přičítat globálnímu oteplování klimatu.

Je také pravda, že množství škod, způsobených stále častěji a ničivěji řádícími živly, jsou nejen daní za rostoucí rozvrat klimatu, ale také daní za diletantství, klasicky riskantní výstavbu v záplavových územích. Taková praxe by neměla být připouštěna, ani kdyby nedocházelo ke stále větším a ničivějším změnám klimatu. Ničivost obřích požárů v Austrálii zvýšilo minulé zrušení požárních chodníků v rámci nemístného kořistění, na západě USA pro změnu tzv. ekologizace lesů, tj. ponechávání veškeré dřevní biomasy v lesích. Za indiánů tam hořelo velmi často, ale požáry byly územně malé. Po stu letech „ekologické správy“ bylo požárů málo, ale jejich ničivost bylo obrovská, protože zásoba paliva – nahromaděného dřeva - tam byla veliká.

Jaká je role vodní páry?

Příručky o skleníkovém efektu uvádí, že se na něm zdaleka nejvíc podílí vodní pára. Dosud nám bylo tvrzeno, že se obsah vodních par v ovzduší dlouhodobě nemění a že tudíž lze od něho abstrahovat. Toto tvrzení se špatně dokazuje i špatně vyvrací, protože při průměrné životnosti vodní páry v ovzduší asi 9 dní a značně nerovnoměrném výskytu vodních par v ovzduší (nejvíc v tropech a nad moři, nejmíň při zemských póĺech a nad pevninami) je měřit průměrné koncentrace vodní páry v ovzduší na Zemi velice obtížné. Podobně se nemá měnit okrajová role metanu a dalších GHG. Tato konstrukce byla a je odvážná.

Nyní tento základní koncept klimatických změn narušila i první část 6. zprávy IPCC o klimatických změnách ze srpna 2021. Jak v Ekolistu upozornil pan Vinkler, viz 1), citovaná zpráva shledává, že se množství vodní páry v ovzduší Země dlouhodobě zvyšuje. Otázkou je, jaké to bude mít důsledky, kromě zvýšení podílu vodních par na klimatických změnách. Zásadní otázkou je, jaké to má dopady na efektivní strategii boje proti sílícím klimatickým změnám.

V úhrnu se příspěvek jednotlivých GHG ke skleníkovému efektu na Zemi dosud uváděl ve výši u vodní páry 36-72 %, u CO2 9-26 %, u CH4 4-9 %, u ozónu 3-7 %. Horní hranice má být oteplovací účinek, pokud příslušný GHG působí sám, dolní hranice při jeho působení ve směsi GHG. Realita je zřejmě mírně nad dolní hranicí uváděných rozpětí. Podíl CO2 na oteplování činí tudíž snad 10 %, metanu snad 5 %, tj. celkem snad 15 %, tj. 2-3x méně než vliv vodních par. Ozón nemá emise, vzniká štěpením molekul kyslíku O2 s tím, že samostatné atomy kyslíku O se slučují s molekulami O2 na ozón O3. Neuváděný N2O, freóny a další GHG mají mít velmi nízký podíl na skleníkovém efektu a následně i na oteplování klimatu. Emise freónů se v 90. letech zásadně snížily, takže jsou dnes pod kontrolou. Ve stratosféře mají ale životnost 60-80 let, takže ještě budou škodit nejen na ochranném štítu stratosférického ozónu, ale také přispívat k oteplování klimatu.

Chápu, že Čína, Rusko, Indie a další nezápadní státy se nad takovými nesrovnalostmi teorie oteplování klimatu pozastavují. Nechápou, proč EU přijala Zelenou dohodu pro Evropu, fakticky program německých a dalších zelených, kde se vše hází na emise CO2 a z emisí GHG se počítají jen emise ze spalování uhlí a zcela se ignoruje jaderná energie, ropa a zemní plyn. To je až neuvěřitelné diletantství. Možná teď pod tlakem 1. části 6. Zprávy IPCC, ve vedení EU zjišťují, že v zájmu zastavení zhoubných klimatických změn a zachování naděje lidstva na přežití na Zemi je nutné vyloučit spalování všechny druhy fosilních paliv a že nelze ignorovat silný skleníkový plyn metan.

Reálný trend je takový, že se na růstu oteplování klimatu na Zemi citelně podílí kromě růstu emisí CO2 také růst množství vodních par, růst množství metanu v ovzduší, a že sílící klimatické změny stále významněji zesilují jejich přímé zpětné vazby. Tím se boj proti globálnímu oteplování zásadně komplikuje. Jde zejména o:

1) Zvyšování množství vodních par v ovzduší, jež lze přičíst v první řadě samotnému oteplování klimatu. Čím je na Zemi tepleji, tím víc se vodních par vypařuje do ovzduší, tím víc vodních par se pak nachází v ovzduší, byť také tím víc jich následně kondenzuje a padá na zemi, nejčastěji v kapalném skupenství vody.
2) Zvyšování množství metanu v ovzduší. Metan uniká ve velkém nejen při těžbě fosilních paliv, zejména ropy a zemního plynu, ale také se ve velkém uvolňuje z věčně zmrzlé půdy na Sibiři a v Kanadě a z mělčích arktických moří v důsledku oteplování.
3) Zhoršování albeda, tj. ubývání bílých ploch pokrytých sněhem a ledem ve prospěch ploch tmavých, dobře pohlcujících většinu slunečních paprsků.
4) Pokračující úbytek lesů a nárůst pouští a polopouští, což zvyšuje zejména emise CO2.

Pokud do procesů oteplování zapojíme i měřením prokázané narůstající koncentrace metanu v ovzduší, zjišťujeme problematičnost boje za přednostní ukončení těžby a spalování tuhých paliv – černého a hnědého uhlí a lignitu.

Je nutné rozlišovat dva okruhy problémů:

1) emise zdraví poškozujících škodlivin, zejména tuhých znečišťujících látek, oxidu siřičitého SO2, oxidu dusičitého NO2 a polyaromatických uhlovodíků PAU, které má spalování pevných a ropných paliv mnohem vyšší než spalování zemního plynu. K tomu se pojí i rozsáhlá devastace vodních poměrů, přírody a krajiny, spojená zejména s povrchovou těžbou uhlí.
2) Emise GHG, zejména CO2 a metanu, které má těžba a spalování ropy a zemního plynu vyšší než těžba a spalování tuhých paliv.

Je na politicích, který ze dvou uvedených okruhů ekologických problémů se rozhodnou přednostně řešit, a na ekolozích, za kterou možnost budou lobbovat. V každém případě by neměli lhát sobě i široké veřejnosti, že přednostním útlumem uhelné energetiky chráníme stabilitu klimatu, protože opak je pravdou.

Mám za to, že dnes i IPCC zpochybňuje potřebu přednostně zastavit těžbu a spalování uhlí v zájmu zastavení sílících klimatických změn na Zemi.

Můj orientační výpočet dává následující pořadí náročnosti základních druhů fosilních paliv na emise GHG. Z hlediska celkových emisí GHG v CO2ekv., viz 2):

1. Absolutně nejhorší je zemní plyn těžených z břidlic a zkapalňovaný za účelem přepravy,
2. Druhá nejhorší je ropa těžená z břidlic,
3. Třetí nejhorší je zemní plyn těžený z břidlic přepravovaný jen klasickými plynovody a zemní plyn těžený klasicky, ale zkapalňovaný za účelem přepravy,
4. Čtvrtá nejhorší je klasicky těžená ropa. I když se její část na delší dobu uchovává v různých plastických hmotách (tam ale působí jiné škody), vede se o ni kdejaká válka a je tak spoluodpovědná za milióny mrtvých, desítky miliónů zraněných a vysídlených, obrovské válečné škody a za enormní plýtvání v podobě obřího zbrojení aktuálně ve výši asi 2 000 miliard dolarů za rok 2020,
5. Pátý nejhorší je zemní plyn, těžený klasickými technologiemi a přepravovaný výlučně plynovody,
6. Šestý nejhorší je lignit,
7. Sedmé nejhorší je hnědé uhlí,
8. Osmé nejhorší je černé uhlí.

Úniky metanu při těžbě ropy a zemního plynu z břidlic v USA se nesledují. Je ale zřejmé, že i když vlastní těžba může být bez úniku metanu (těží se ve velkých hloubkách, ale při nulové kontrole jsou nulové úniky ožehavou otázkou), praxe následného přeprodávání vytěžených břidlicových ložisek ropy a plynu firmám, bílým koňům, které je ponechávají osudu, takže z nich následně uniká velké množství zemního plynu, v rozhodující míře metanu, je pro ochranu stability klimatu velice zlá.

Zkapalňování zemního plynu na LNG pro potřeby přepravy tankery spotřebuje asi třetinu energie, kterou LNG obsahuje. Tím se zásadně snižuje jeho proklamovaná energetická účinnost a klimatická šetrnost. Zatímco těžbu uhlí provází úniky metanu snad v rozsahu 0,5 % ekvivalentu GHG v něm obsaženého paliva, v případě klasicky těžené ropy a zemního plynu jde o 2 - 4 %, podle některých až o 6 % ekvivalentu v nich těženého paliva. Závisí na parametrech ložisek, používaných technologií těžby a také na technologické kázni při těžbě.

Při započtení úniků metanu při těžbě fosilních paliv, vychází z hlediska dopadů na oteplování klimatu ropa a zemní plyn hůř než uhlí. Nejhůř vychází Západem tolik preferované těžba plynu (a ropy) z břidlic ve spojení se zkapalňováním zemního plynu na LNG, dále těžba ropy z klasických ložisek a zemního plynu z klasických ložisek, který je zkapalňovaný za účelem přepravy. Německými zelenými, vedením EU a dalšími požadovaný rychlé ukončení těžby uhlí znamená vesměs jeho náhradu zemním plynem. Navíc má jít především o LNG, kdy USA preferují více platící asijské odběratele, takže reálně není. Znamená to v úhrnu zvýšení emisí GHG na Zemi, zvýšení příspěvku k oteplování klimatu. Tím není dotčena potřeba rychlého ústupu od těžby a spalování všech druhů fosilních paliv (a biopaliv, protože je ničemné spalovat potraviny v situaci, kdy je ve světě hlad, resp. kácet další lesy pro palivo).

Emise GHG vznikají také v důsledku změn využívání přírody a krajiny, zvláště při odlesňování. Odlesňování začalo již na úsvitu zemědělství. Hrozivého rozsahu nabylo v souvislosti s ničením tropických deštných pralesů, které se dále stupňuje. Zalesňování je nutné ocenit a podpořit. Nesmí ale ohrozit potravinovou bezpečnost příslušného státu.

Ozdravný účinek koronakrize na klima se prý dostavil jen v roce 2020, kdy byla značně omezena doprava, zejména energeticky náročná doprava letecká a silniční. Za leden až září 2021 prý už lidstvo vyrovnalo emise GHG na předkoronavirovou úroveň. Netuším, jak to tak rychle spočítali. Vezmeme-li v úvahu obří požáry v jihovýchodní Austrálii, na západě USA, v brazilské Amazonii, v Indonésii a v jižní Evropě, kůrovcovou katastrofu nejen českých smrkových lesů, může to být pravda.

V době konání světové klimatické konference v Glasgowě polský klimatolog v polské nezávislé televizi TVN citovat jen oficiální, dnes už překonanou koncepci IPCC. Její dosti velké nesrovnalosti zamlčel. Mám za to, že pokud se uváděné rozpory teorie globálního oteplování přijatelně nevysvětlí, těžko může politika ochrany stability klimatu získat důvěru občanů, s výjimkou cynických klimatických spekulantů a jejich loutek.

Energetická krize

Na podzim 2021 se v EU velmi rychle prohlubuje energetická krize. Tristní je základní zjištění, že ji vyvolalo samo vedení EU svou diletantskou energetickou a klimatickou politikou. Jak se mu to povedlo? Jde jednak o špatné směrnice EU (o trhu s elektřinou, o podpoře obnovitelných zdrojů energie, o biopalivech, o obchodu s povolenkami na emise CO2, o liberalizaci železniční dopravy, o trhu se zemním plynem ad.), jednak o naprosté nepochopení smyslu energetické politiky. Základním úkolem státní energetické politiky či koncepce bylo, je a mělo by být zajistit v zemi dostatek paliv a energie, aby nedošlo k energetické krizi. Varovným případem se loni stalo Švédsko, jehož vláda z ideologických důvodů na podzim 2020 zavřela jadernou elektrárnu. Když se pak elektřiny v zimě hrubě nedostávalo, vyzývala občany, aby nepoužívaly ledničky a další spotřebiče elektřiny. To je naprosto špatně. Podobně, když se z titulu vysokých cen paliv a energie zavírají výroby. Nemusí jít nutně o blue, jehož přidávání do pohonných hmot umožňuje zásadně redukovat škodliviny, vznikající spalováním pohonných hmot, jak se na podzim 2021 v EU stalo. Zdaleka nešlo jen o slovenské Duslo Šala z Agrofertu.

V letech reálného socialismu nebylo jednoduché zajistit dostatek energie, protože její spotřeba v důsledku rychlého růstu výroby a životní úrovně velmi rychle rostla. Přesto poslední uhelné prázdniny byly za velmi tvrdé zimy v lednu 1979. Tehdejší československá státní energetická politika měla jiné neduhy, zejména politikou levné energie (dotování cen uhlí, zemního plynu a elektřiny domácnostem), nedostatečný tlak na úspory paliv a energie (stejně jak dnes) a neúnosné škody na životním prostředí, ale svou základní úlohu, zabezpečit společnost palivy a energií, plnila. Vnější nárazy (první a druhý ropný šok) dopadly na Československo mnohem méně než na západní státy.

Tragédií klimatické politiky EU je skutečnost, že ji pojala čistě mechanicky. Tak ty uhelné doly a uhelné elektrárny zavřeme, horníkům a dalším propuštěným dáme tučné odstupné, zafinancujeme rekultivaci dolů, pustíme nějaké peníze na konverzi uhelných regionů a energii z uhlí nahradíme obnovitelnými zdroji energie. Že je k disposici nemáme vůbec nebo v určitou dobu, je prý jen malá vada na kráse. Zastavení rozvoje průmyslu fosilních paliv a vytěžování těžených ložisek způsobuje jejich rostoucí nedostatek. Výsledkem je, že velký blackout obchází EU stále blíže a je jen otázkou času, kdy se elektroenergetika EU položí ve velkém. Ochrana klimatu vyžaduje komplexní politiku úspor paliv a energie, politiku rozumné podpory využívání efektivních druhů paliv a energie z obnovitelných zdrojů, rozvoj jaderné energetiky a celkovou strategii přechodu. Společnost nemůže zůstat bez energie či v situaci, kdy bude pro část lidí a podniků ekonomicky nedostupná. Trh se zachoval tržně a ceny paliv a energie se drasticky zvýšily (silové elektřiny 3x, zemního plynu 5x, prudce zdražila i ropa), což je za pokračující koronavirové pandemie nepříjemné obzvlášť.

Co dělat?

Otázka je to velice ožehavá. Zatím se na světových klimatických konferencích i na méně reprezentativních fórech mlátila prázdná sláma. Gretino poněkud hulvátské hodnocení Glasgowa „blablabla“ je ale reálné. Pokud se budou politici jen dohadovat, která země sníží těžbu a spalování uhlí nebo emise GHG o tolik a o tolik a často pod nátlakem přijaté závazky následně v nemilosrdné konkurenci budou házeny přes palubu, klimatický rozvrat se bude na Zemi stupňovat a stane se časem neřešitelný.

Pokud náš západní svět bude pokračovat ve válečnické politice proti ostatním, zvláště pak reálně nezávislých státům, sotva se něco zlepší. 2 000 miliard dolarů, utopených na Zemi za rok 2020 v lepším případě na zbrojení, v horším na vedení válek, jinde zoufale chybí. Pokud bude Západ pokračovat ve vývozu svých často perverzních hodnot, navíc zpravidla za účelem rozvracení druhých států s cílem je ovládnout a rozložit, šance na pokrok se dál sníží, možná až na jeho vlastní kolaps. Pokud bude pokračovat nelítostné vykořisťování ekonomicky slabších států ve jménu svobodného podnikání, vyhrocující se problémy ochrany stability klimatu zůstanou nedotčeny. Pokud budou zachovány stávající mechanismy destrukce stability klimatu, nic podstatného se nezmění.

Zlá je nejen přežívající politika levné energie (pokračující dotace EU a úvěry Evropské investiční banky plynárenskému průmyslu jsou výsměchem klimatické politice), ale také pokračující politika levné dopravy. Osvobozování paliv a energie a zejména mezinárodní dopravy od daní musí skončit, viz 3). Cíl maximálního rozvoje dopravy měla EU již dávno opustit. Zvláště pak není možné přednostně rozvíjet emisně náročnou dopravu leteckou a silniční, dále dopravu vodní, byť to na vedení EU příslušné lobby požadují. Dopravní politika světa, EU i ČR tyto dopravní obory ale stále reálně významně zvýhodňuje. Že budou otřesy? K těm dochází už dnes. Nebo snad zdražení nákladní námořní dopravy 5x není otřesem? A copak je efektivní vozit kde co z kontinentu na kontinent, v ČR navíc při prohlubující se potravinové nesoběstačnosti?

Bez znalosti celkové náročnosti budeme dělat hrubé chyby

Světové společenství musí vytvářet a každoročně aktualizovat celkovou náročnost na energii a na emise GHG získávání elektřiny a tepla z jednotlivých druhů zdrojů, jednotlivými druhy fosilních paliv počínaje a obnovitelnými zdroji paliv a energie konče. Jinak může jako opatření k ochraně stability klimatu dál prosazovat opatření stabilitu klimatu rozvracející, viz snaha nahradit uhlí zemním plynem nebo auta na benzín a naftu elektromobily. Podobně musí počítat celkovou energetickou a emisní náročnost výroby a užívání řady profilových výrobků – surového železa, oceli, hliníku, cementu, kyselina sírové a dusičné, osobního a nákladního auta, počítače… Srovnej 4).

Na místo kontroverzního hesla: „Co je ekologické, musí být i ekonomické!“ je nutné počítat, počítat, hodně počítat a na základě relativně objektivních výpočtů navrhovat opatření k absolutním úsporám paliv a energie a omezování exploatace fosilních paliv. Cílem musí být absolutní úspory paliv a energie, resp. ty vztažené k hrubému domácímu produktu mohou znamenat i růst emisí GHG, pokud HDP roste ještě rychleji. Boj mnoha ekologů proti bezemisní jaderné energetice, v ČR i proti energetickému využívání odpadu, německých zelených proti zprovoznění nového plynovodu Nord Stream 2 a mnohé další zásadně poškozuje úsilí zastavit klimatický rozvrat.

Pokud po vzoru EU počítáme emise GHG pouze ty opouštějící automobily a jiná vozidla výfukem, dostáváme zcestné výsledky. Ona také výroba vozidel je zatížena značným množstvím emisí GHG. Nejvíce jich produkuje výroba baterií pro elektromobily.

Provoz elektromobilů spotřebovává elektřinu, kterou je nutné někde vyrobit. Hodně záleží na elektroenergetickém mixu té či oné země. Pokud nejsme v Norsku s 98-99 % podílem vodních elektráren na výrobě elektrické energie, je to zásadní problém. V ČR zatím elektromobily zvyšují celkové emise GHG, podobně v mnoha dalších státech. Hodně záleží na počtu jimi ujetých kilometrů. Čím je větší, tím lépe elektromobil vychází. Elektromobil se ukazuje efektivní hlavně ve městech, kde se jezdí na krátké vzdálenosti a která bývají zamořena exhalacemi z aut. Přínos elektromobilu se tudíž týká především ochrany ovzduší před toxickými emisemi.

Směšné je počítání produkci metanu prděním krav některými europoslanci a následné požadavky vybít skot. Zřejmě nevědí, že chceme-li udržet úrodnou ornou půdu, musíme ji hnojit statkovými hnojivy, které nám v rozhodující míře dává skot. Prasečí kejda je nekvalitní, stavy koňů a králíků nedávají dostatek kvalitního hnoje potřebného pro hnojení orné půdy.

Uhelná energetika nemůže být konfiskátem

Světové společenství i jednotlivé státy se nemohou dívat na uhelnou energetiku, resp. na energetiku fosilní paliv, jako na konfiskát, který je nutný co nejrychleji zničit. Takový přístup je zjevně nereálný a podvazuje realizaci úspor paliv a energie a tím i emisí GHG v rámci průmyslu fosilní energetiky (využívání tepla kondenzačních elektráren k vytápění, nahrazování nehospodárných parovodních rozvodů úspornými rozvody horkovodními atd.).

Putin nedávno upozornil, že elementární kázní při těžbě zemního plynu a malými investicemi do bezpečnosti těžby lze při ní úniky metanu snížit o celou třetinu. Podobně lze snížit úniky metanu nahrazením na území Ukrajiny zchátralého plynovodu Bratrství novým moderním plynovodem Nord Stream 2. Prý to nejsou závratná čísla. Říkám ale, že takové úniky metanu jsou neomluvitelné a že by měly být okamžitě zastaveny.

Je třeba vidět, že příkré sociální rozdíly jsou v zásadním a neřešitelném rozporu s úsilím o stabilitu klimatu. Pokud budou jedni hledat cesty, jak své obří, často bezpracné zisky utratit, a druzí dřít bídu a nejednou i hlad, zapomeňme na účinnou ochranu stability klimatu i mnohé další, a to přesto, že chudí budou rostoucí klimatickou krizí trpět mnohem víc než bohatí. Energetická krize, vyvolaná diletantskou politikou EU, již teď nutí chudé občany doma spalovat vše, co hoří, s citelným příspěvkem ke smogu.

Prosazení významných úspor paliv a energie blokuje též soukromé vlastnictví části odvětví infrastruktury, viz nevyužívání tepla kondenzačních elektráren pro vytápění jako náhrada tepláren a výtopen, vlastněných jinými vlastníky. Odvětví technické, sociální a ekologické infrastruktury by měla být v zásadě ve veřejném vlastnictví a řízena mimo jiné k minimalizaci emisí GHG, jinak se ke klimaticky příznivému rozvoji těžko dostaneme. Tzv. svobodné podnikání znamená vesměs kořistění, i na přírodě. Zvlášť drasticky to vídáme v rozvojových státech, kde nejednou nechybí i střílení domorodců, kteří plenění přírody překáží svou existencí i svým relativně udržitelným způsobem života.

Literatura:
1) Vinkler, M.: VI. hodnotící Zpráva IPCC a její problémy, Ekolist 8. 9. 2021
2) Zeman, J.: Ke koncepci klimatických změn 7, Argument 8. 7. 2021,
3) Zeman, J.: Nerovné ekonomické podmínky podnikání mezi základními obory dopravy v ČR v roce 2010, I. Ekolist 18. 11. 2014,
4) Zeman, J.: Měrná energetická náročnost jednotlivých druhů dopravy v ČR, Ekolist 30.5.2007

---

reklama

---