Jaroslav Šíma: Marný boj proti CO2 aneb Bojujme proti vodní páře

Zeleň je všudypřítomná.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | Hans / pixabay.com

CO2 hraje v globálních klimatických změnách možná nějakou roli, ale určitě ne tu nejhlavnější. Důkazem je neúčinnost doposud realizovaných opatření. S vlivem CO2 kalkulují algoritmy, modelující vývoj a rozsah globálních klimatických změn. Je to však jedna ze značně proměnlivých veličin, které do velice složitého výpočtu, plného jiných těžko předvídatelných proměnných. Z toho těžko může vzejít přesná prognóza budoucího vývoje a na množství různých prognóz je to i vidět.

CO2 je ale přirozenou a nepostradatelnou součástí přirozeného celoplanetárního systému. CO2 není žádná škodlivina, ale naopak základní stavební kámen veškeré organické hmoty. Je zdrojem uhlíku, ze kterého je procesem fotosyntézy v zelených rostlinách tvořena většina primární organické hmoty na zemi. Vytvořený cukr živí energetické toky potravních řetězců a díky dalším procesům tvoří i rostlinná pletiva tvořící těla rostlin. Bez CO2 by zkolabovaly všechny zelené ekosystémy, na kterých je závislá většina současných forem života na naší planetě včetně lidské populace.

Proč tedy tolik povyku kvůli tak nepostradatelné sloučenině, která se navíc na skleníkovém efektu podílí asi z jedné čtvrtiny, zatímco vodní pára z cca 70 %. Není to jen rafinované propracovaný globální marketingový tah?

Paradoxně zatím není věnována velká pozornost faktoru, který v celém příběhu má naprosto klíčovou roli. Tím jsou právě zelené rostliny, které svojí činností udržují systém života na planetě v nám přátelském režimu. Systém jehož jsme produktem a na kterém je náš život závislý, ale který funguje bez ohledu na naše potřeby. Jinými slovy jsme mu lhostejní. Ale nám by nemělo být lhostejné, jak ten systém funguje a jak silně a bohužel negativně jej ovlivňujeme. A těch rolí mají zelené rostliny dokonce několik.

Stálá dynamická snaha systému (promiňte použitý technický termín pro něco tak živého) vede k tomu, že zelené rostliny rostou všude kde to jen jde. Toho si nelze nevšimnout, jak i na těch nejnemožnějších místech v pouštích či asfaltových plochách rostou rostliny. Zpětnou dedukcí lze vyvodit, že pokud má systém fungovat v současném režimu, musí těch zelených rostlin být co nejvíce. Pomineme-li zelené řasy v oceánech, které mají svůj vlastní režim a problémy, z pevniny jsou to dvě třetiny plochy, kde jsou podmínky pro růst rostlin. Z toho je polovina tvořena lesy a pralesy, které ubývají a druhá zemědělskými plochami, které by přirozeně byly pokryty lesy. Zemědělské půdy, zj. orná půda, je ale pokryta zelenou vegetací jen sezónně a vlivem nedostatku organické hmoty půdy degradují a ztrácejí svoji funkční a zdravou strukturu. Podle celosvětových statických údajů (dle FAO) došlo za posledních 20 let k úbytku přes 300 mil. ha zelených ploch, což je téměř rozloha Evropy. A to by už mohlo mít na chod globálních procesů nějaký vliv.

Shrňme si to. Zelené rostliny spotřebovávají CO2 a produkují kyslík, při rozkladu organické hmoty to je naopak, takže bilance by měla být vyrovnaná, pokud nedojde k tomu, že se organická hmota nerozloží, ale je stabilizována např. ve formě humusových látek v půdě. Tím dojde k fixaci uhlíku resp. CO2. Půda bohatá na humusové látky má výrazně vyšší schopnost jímat i propouštět vodu. V příhodných podmínkách bez zásahu člověka není půda nikdy nahá. Všude kde to jen jde by něco zeleného rostlo. Zelené rostliny mají svoji evapotranspirací velký vliv na teplotní režim krajiny a tedy i na počasí a klima. Fungují jako výkonná klimatizační jednotka a voda je klimatizační médium. Ochlazováním prostředí udržují teplotní režim krajiny v nižších hodnotách, čehož důsledkem je i nižší objem vody, která se přemění ve vodní páru, fungující jako skleníkový plyn v atmosféře. Evapotranspirace se podílí z cca 40 % na pevninském tzv. malém vodním koloběhu. Když je rostlin nedostatek, krajina se začne přehřívat a systém se nedokáže udržet ve správném režimu, začne a se chovat nevyzpytatelně až kolabovat. Teplota začne stoupat, tím se zvyšuje v atmosféře množství skleníkových plynů, tj. vodní páry i CO2, který se začne ve zvýšené míře uvolňovat z oceánů. Půda bez rostlin není zásobena primární organickou hmotou, edafon hladoví a půda degraduje, ztrácí i vlivem poškození zemědělskou činností schopnost jímat vodu, která převážně povrchově odtéká a z krajiny tím pádem mizí.

Ani plánované přehrady ji do krajiny nevrátí. Voda musí být v půdě a v rostlinách, ta v potocích a řekách již z krajiny odtéká a vrací se sem až za dlouho v rámci malého a velkého vodního cyklu, který ale díky nedostatku rostlin v krajině (myšleno i v globálním měřítku planety) nefunguje správně a naplno. Koloběh příčin a důsledků se rozbíhá a způsobuje možná i ty zatím nevysvětlené anomálie v projevech počasí. Co ale s tím můžeme dělat? V tom je nám příroda příznivě nakloněna. Nezapomeňme, že rostliny rostou všude, kde to jen jde a hrají v celém představení hlavní roli. Pokud jim dáme šanci a prostor, jsou ochotny s námi spolupracovat a problém řešit i v jejich vlastním zájmu. V podstatě jsou dva hlavní úkoly, týkající se dvou plošně nejrozsáhlejších tedy i nejvýznamnějších kategorií. Za prvé drasticky nezmenšovat plochy pralesů, lesů a přirozených porostů (současný trend je ale opačný) a za druhé zajistit pokud možno celoroční zelený kryt zemědělských zejména orných půd, s uplatněním technologií podsevů, meziplodin a podobně. Minoritní kategorie rozptýlené zeleně v krajině je plošně nevýznamná, ale pro zachování biodiverzity krajiny nenahraditelná. A podílem v celkové bilanci téměř zanedbatelná zeleň ve městech nám zase pomáhá zpříjemnit naše bezprostřední životní prostředí v sídlech. Každá zelená ratolest se počítá.

Pro řešení současné klimatické krize je nezbytné výrazně zvýšit rozlohu ploch s aktivním vegetačním krytem, vrátit rostliny tam kam patří, zbytek se již postarají samy a klima se stabilizuje. Tak to alespoň naznačují výsledky empirických i exaktních studií.

Rostliny, půda, voda, počasí, klima tvoří jeden funkčně propojený celek, kde vše se vším souvisí a navzájem se ovlivňuje.

Skutečné globální klimatické změny pravděpodobně nenastanou v takových dimenzích, jak předpovídají alarmistické prognózy. Nejspíše ani nejsou v zásadě způsobeny lidskou činnosti a náš vliv na ně je minimální. Současně však dochází k výraznému rozkolísání klimatického režimu, projevující se i jiným sezónním rozložením stále stejných ročních srážkových úhrnů a zde výše uvedená opatření mohou sehrát klíčovou roli. A obejde se to bez vedlejších účinků, nadmíra zeleně a humusu v půdě nezpůsobí žádné ekologické ani společenské škody, naopak. A jsou navíc levná, dokonce řádově levnější než všechna opatření na snižování produkce CO2.