Jaroslav Šuvarský: Dotace pro fotovoltaiku: ano, či ne? A proč?

Když se řekne dotace, část veřejnosti reaguje bez ohledu na souvislosti podrážděně. Důvodů by se našlo více: neefektivní rozdělování prostředků ze státní i unijní kasy, aféry, skandály, spekulace… Zkusme se ale podívat konkrétně na oblast fotovoltaiky a společně se zamyslet, jestli dotace v tomto případě smysl mají, nebo ne.

Včera a dnes, ne nutně zítra

S faktem, že bez dotací by výroba solární energie rostla výrazně pomaleji, se dá těžko polemizovat. Nebýt této podpory, byly by panely možná dodnes věcí hrstky fanoušků jako před dvaceti třiceti lety. To ovšem vůbec neznamená, že budeme fotovoltaiku dotovat vždy.

Ztrátová je totiž v prvních letech ledajaká technologie, která po zavedení běžného provozu začne vydělávat a zařadí se mezi standardní, všeobecně přijímaná řešení. Stejně se to mělo s jádrem. To stalo pevnou součástí energetického mixu poté, co státy východního i západního bloku během studené války investovaly obrovské sumy do svých nukleárních programů.

Na kolik nás přijde jádro

Jako zadotovaná je dnes jaderná energie životaschopná. Otázka podpory se ale znovu otevírá vždy, když se má jakákoli jaderná elektrárna stavět či rozšiřovat. Nejedná se sice o běžnou formu dotací, můžeme si ale být jistí, že tak jako tak jdou potřebné prostředky z kapes daňových poplatníků, kteří náklady platí ve formě zvyšujících se účtů za elektřinu. Za nimi stojí garantovaná výkupní cena za každou vyprodukovanou kilowattu, navyšovaná o inflaci. Stačí vzpomenout na Temelín, který nás stál téměř 100 miliard korun. Podobný scénář by se mohl opakovat i teď, bude-li nová vláda trvat na rozšíření Temelína či Dukovan.

Ceny přitom jasně ukazují, že odpovídající výrobní kapacitu bychom mohli získat levněji a bezpečněji, kdybychom prostředky nasměrovali do větrníků a solárních panelů. Nemluvě o tom, že podobné projekty se zpravidla nejen prodražují, ale i protahují v řádu let a desetiletí.

Kupříkladu spuštění finské elektrárny Olkiluoto se neustále odsouvá a zpoždění oproti původnímu plánu se dnes odhaduje nejméně na 10 let. Ve skluzu se ocitl také projekt výstavby dvou nových bloků britské elektrárny Hinkley Point, u níž se investiční náklady pohybují kolem 1,5 bilionu korun a stále rostou. Projekt výstavby severoamerické elektrárny VC Summer, který stál v přepočtu zhruba 200 miliard korun, zase zkrachoval úplně.

Slunce dává energii, ale i práci

Jádro a uhlí se s fotovoltaikou nemohou měřit ani v otázce socioekonomického přínosu: mezinárodní agentura pro obnovitelné zdroje energie (IRENA) vyčíslila, že fotovoltaika vytvořila ve světě přes 3 miliony pracovních míst. Konkrétně ve Spojených státech pak mezi lety 2009 a 2015 rostla desetkrát rychleji než zbytek amerického hospodářství.

V Německu zaměstnává fotovoltaika 30 000 pracovníků, obnovitelné zdroje celkem pak přes 300 000, zatímco těžba uhlí nabízí práci jen 30 000 lidem. Kvůli útlumu těžby klesají počty horníků nejen v Německu (o 90 % za posledních 30 let), ale také v již zmíněných Spojených státech (přibližně o 70 % za posledních 30 let). Nestabilní situace panuje rovněž v naftařských společnostech. Ty v letech 2015 a 2016 propustily přinejmenším 440 000 lidí, z toho 40 % ve Spojených státech.

Prominuté externality

Na rozdíl od obnovitelných zdrojů navíc provoz jaderných a uhelných elektráren přináší nepoměrně citelnější dopady na životní prostředí i na kvalitu života. Tyto tzv. externality se v nákladech často nezohledňují a zhusta se majitelům odpouštějí.

Notoricky známý je u nás problém rekultivace hnědouhelných pánví. Jen na řešení škod vzniklých před listopadem 1989 vlivem těžby v Ústeckém a Karlovarském kraji dá český stát 18 miliard. Likvidace ekologické zátěže obecně nás za posledních šestadvacet let vyšla na 60 miliard, dalších 30 miliard si ještě připlatíme.

O něco méně se ví o tom, že ze státního rozpočtu doplácíme na těžbu uranu na Českolipsku, která skončila více než před dvaceti lety. Za rekultivaci této lokality dá český stát přes 50 miliard.

Pojištění na pět promile možných škod

V neposlední řadě je pak zajímavé vědět, že těžká havárie jaderné elektrárny by podle Evropské agentury pro životní prostředí (EEA) způsobila škody v minimální výši 1,5 bilionu korun, což fukušimská katastrofa překonala více než trojnásobně. Pojistná částka se však omezuje na nicotný zlomek: v souladu se stávající legislativou nepřesahuje odpovědnost provozovatele v České republice 8 miliard korun, tedy pět promile možných škod.

Tento rozpor může mít v praxi pro stát velmi nepříjemné důsledky. Jeden příklad za všechny: necelých 100 milionů korun musejí zaplatit tisícům obětem katastrofy ve Fukušimě nejen firma TEPCO, ale také japonská vláda.

Výčitky týkající se dotací na adresu fotovoltaiky tedy nejsou neopodstatněné, stejně tak ale nejsou úplně spravedlivé. Energetický sektor obecně žije z dotací a vedle toho, jak doplácíme na jádro a s ním spojená rizika, se výdaje na obnovitelné zdroje jeví prakticky zanedbatelné.

Totéž bychom ostatně mohli říct o uhlí a ropě, zejména pokud započítáme, že podle studií Světové zdravotnické organizace (WHO) umírá na následky znečištění ovzduší 7 milionů lidí ročně a nespočet dalších trpí kvůli spalování fosilních paliv dýchacími chorobami, rakovinou či jinými zdravotními problémy.

Dotace na fotovoltaiku hradí znečišťovatelé

Zdá se tedy správné, že rozpočet programu Nová zelená úsporám, z nějž se dotuje rozvoj domácí fotovoltaiky, plynou z prodeje emisních povolenek. Jinak řečeno, malou fotovoltaiku u nás nedotuje ani stát, ani unijní rozpočet, nýbrž mezinárodní znečišťovatelé.

Prostředky získané prodejem povolenek se nadto vynakládají smysluplně, a to hned ze dvou důvodů. Jednak proto, že prodej povolenek má za cíl snížit spotřebu uhlí a ropy, což malé solární elektrárny splňují, jednak proto, že Nová zelená úsporám má jasné, jednoduché a transparentní podmínky. Podmínky programu, určeného pro rodinné a bytové domy, totiž stanoví, že úspěšný žadatel musí spotřebovat přinejmenším 70 % vlastní energie sám, čímž se zabraňuje spekulacím a napomáhá efektivním úsporám.

Půjde to i bez dotací

Ještě jednou bych se rád vrátil k myšlence z úvodu. Osobně se domnívám, že fotovoltaika a nově také bateriové technologie, jež energii ze slunce umožňují skladovat, při svých prvních krůčcích podporu potřebují, ale že se na rozdíl od jiných zdrojů bez ní už brzy obejdou. Vždyť málokteré jiné odvětví se může pochlubit tím, že zatímco výkonnost technologie prudce roste, pořizovací ceny klesají meziročně i v řádu desítek procent, a to zejména díky vývoji, výzkumu, inovacím a masivním investicím do výroby.

Z tohoto vývoje mám upřímnou radost. Nicméně proti dotacím a priori nejsem a vítám, že Nová zelená úsporám od září na instalaci fotovoltaiky nově přispívá až 155 000 Kč, poněvadž takové navýšení dovolí, aby si na technologii sáhl větší počet zájemců. Těch by se přitom nenašlo málo: z nedávném průzkumu společnosti Bohemia Energy vyšlo, že čtyři pětiny majitelů rodinných domů mají zájem do fotovoltaiky investovat. A jestliže díky dotaci zlevnila nejmenší souprava na 69 000 Kč, může si dnes fotovoltaiku dovolit prakticky každý.

Do budoucna bych ve svém podnikání chtěl nechat dotace stranou, a tím pomoct s napřímením zvláštních podmínek, jež zatím v energetice panují. A s ohledem na současné ukazatele se zdá, že se mi toto přání už brzy splní: českým domácnostem by se při stávajícím tempu rozvoje technologie měly panely i akumulátory vyplatit bez dotací už v roce 2025.

---

reklama

---