Karel Zvářal: Kreativní budkařina aneb pokus o „univerzální“ bezpečnou polobudku

Predace hnízd je přehlížený, protože i snadno přehlédnutelný, ekologický problém, a to především u druhů s ubývající početností, což se týká hlavně skupiny ptáků hnízdících na zemi. Tomu se při dnešních vysokých stavech srstnatých predátorů, ale i krkavcovitých aj., nelze vůbec divit. U ptáků hnízdících v budkách by se mohlo zdát, že člověkem nabídnutý „komfort“ ptačího domečku je zárukou úspěšného hnízdění. Máloco je tak vzdáleno pravdě, jako tato představa, a to zejména u stromových polobudek. Ptáci hnízdící na stromech uniknou sice predaci prasaty, liškou, jezevcem, ježkem aj., o to větší nebezpečí jim ale hrozí od přemnožených kun, sojky, straky a mývala. Nesmíme také zapomenout na poněkud netypické pleniče hnízd, jakými jsou plši, myšice či strakapoud velký. Pro většinu z nich není nic složitého usmrtit ptáky nocující v nevyčištěné budce nebo samici i s mláďaty v hnízdní sezóně. Aby ptáci tyto ztráty nahradili, musí úspěšná část populace odchovat více mláďat, proto některé druhy hnízdí dvakrát i třikrát během jara a léta.

Kopírovat přirozená hnízdiště nemusí být vždycky „in“

Vyvěšování budek má poměrně krátkou historii, začátky se týkaly především hojného špačka, jehož písklaty si prostý lid vylepšoval chudou stravu, podobně jako mláďaty jiných druhů, která byla náhodně nalézána na polích a v okolní přírodě. Až zvýšení životní úrovně v časech průmyslové revoluce dovolilo vynechat zpěvné ptactvo jako vítanou změnu jídelníčku a přetavit svíravý hlad v touhu po poznání života pestrobarevných opeřenců.

První budky byly odřezané kusy kmenů s dutinami položené do vidlice nebo uvázané ke kmeni. Byly těžké, špatně se s nimi manipulovalo a celkově byly nepraktické. Proto bylo snazší dlátem vysekat střed špalku a vyrobit tzv. klátovou budku. Až později se začaly vyrábět prkenné, a i tak konzervativní ornitologové trvali na striktním napodobování přirozených parametrů (např. kruhový otvor), neboť se domnívali, že jedině takové budky ptáci obsadí.

Dnes už víme, že ptáci přijímají budky z prken bez problémů, někteří dokonce dávají přednost budkám z plastových kanystrů. Napodobování přirozených polodutin však s sebou nese mnohem větší riziko predace, než tomu bylo ještě před několika desetiletími. S vakcinací vztekliny enormně (místy až řádově) narostla početnost kun, s módní ochranou predátorů se silně namnožily i sojky, straky a vrány, se kterými se dnes můžeme setkat běžně v intravilánech, kde jsou často dominujícími druhy.

Přemíra predátorů způsobila, že mnohé, dříve hojné druhy, se staly vzácnými, některé úplně vymizely. A že ohroženy nadměrnou predací jsou nejen druhy hnízdící na zemi, střechách či v korunách stromů, ale i v na první pohled bezpečných budkách, ví jen ti, kdož se problematice výroby a kontroly budek věnují dlouhodobě a systematicky.

Úspěšné hnízdění: mimo dosah ostrých drápů a silných zobáků

Většina nezainteresovaných lidí, ale často i odborníků, považuje nadměrnou predaci za normální, podle nich to tak funguje v přírodě odpradávna. Pokud v nedávné minulosti nějaký druh silně ubýval, jako důvody uváděli změnu hospodaření, klimatickou změnu, světelný smog, cizorodé látky v potravě, rušení lidmi apod. Jen nadměrnou predaci nezmíní – a když, tak na posledním místě...

Jelikož sleduji vývoj naší přírody od předškolních let, jsem si jist, že přemíra predátorů je jednou z hlavních příčin propadu početnosti mnoha dříve hojných druhů, ne-li tou největší. Najít na sněhu stopu lišky či kuny byl kdysi téměř sváteční okamžik. Prasata či krkavci na každém kroku, sojky a straky ve městech, jak to vidíme dnes – to by tehdy bylo něco jako sci-fi! Zato mračna vrabčáků, plno zvonků, stehlíků, hýlů, chocholoušů a jiných pěvců bylo bráno jako běžný standard, v současnosti asi těžko uvěřitelný.

Jako sedmiletý jsem dostal od mámy nádherně ilustrovanou knihu Lesní noviny, jejímž autorem je V. Bianki. Tímto byl „hobby/kůň“ nadšeného pozorovatele a později i ochránce přírody zpečetěn. Neznám lepší dílo pro děti školního věku, které poutavou formou seznámí čtenáře se zajímavostmi života obyvatel lesa. Téma budek se v něm objevuje několikrát, a jako teenager jsem to musel všechno odzkoušet. S prvními úspěchy přišly i nezdary, a trvalo řadu let, než se podařilo záhadná mizení či úhyny mláďat (zatopením/„podchlazením“) vyřešit. Menší ztráty nevadí, když však byly predovány celé linie budek, bylo třeba s problémem něco dělat.

Polobudka s bezpečnostní předsíňkou

Ptáci obsadí každou vhodnou dutinu či polodutinu, která alespoň minimálně splňuje jejich požadavky. Netrvají na kruhovém tvaru interiéru, ba ani vletového otvoru, vstup nemusí být nahoře, ale právě kvůli riziku predace je zde umístěn dole. Proč? Protože nejpočetnější a nejvýkonnější predátoři současnosti, tj. kuna, mýval, sojka a strakapoud velký, plení budku buďto pohodlně sedíc na střeše nebo drápem zavěšeni ve vletovém otvoru. Zamřížovaný vstup umístěný dole jim neumožní zaujmout efektivní pracovní polohu, navíc hnízdo si ptáci staví až za předsíňkou s přihrádkou, kam jejich tlapky ani zobák nedosáhnou.

Smyslem vyvěšování budek by měla být neformální pomoc ptákům, a to jednak zamezení ztrátám vlivem počasí, a také eliminování predace. Ta bolí ornitologa dvojnásob, byla-li již mláďata kroužkována. Popisovaná polobudka tyto požadavky splňuje, neboť ji obsazují jak ptáci hnízdící v klasických budkách, tak i druhy z otevřených = nechráněných polobudek.

V tomto prototypu (zamřížovaný vstup) hnízdí lejsek bělokrký, rehek zahradní, rehek domácí, konipas horský, červenka a střízlík. Je pravděpodobné, že bude vyhovovat i konipasu bílému, k otestování nebyl dostatek vhodných míst. Obsazuje ji i koňadra, ale zdaleka ne v takových počtech, jak tomu bývá u klasických budek. Optimalizace parametrů nadále probíhá, v dalších letech budou zkoušeny mírně upravené konstrukce, které vyhovují právě výše zmíněným pěvcům, kromě všudypřítomné koňadry. Na každém detailu zde záleží, podobně jako např. vlivu velikosti vletového otvoru pro preferenci menších druhů sýkor.

Závěrem je třeba zopakovat známé pravidlo: raději méně budek, ale kvalitních, tj. bezpečných a čištěných. Tato polobudka je materiálově náročnější, než v literatuře dostupné minimalistické typy polobudek („nadstřešená miska“).

Je však zárukou úspěšného hnízdění, pokud bude správně instalovaná, tzn. mimo dosah koček, v dostatečné výšce a zápoji keřů či náletových dřevin jako prevence ulovení adultů krahujcem. A zvolený habitat (probírka, dubina/ smíšený porost, park, sad, altán) bude určujícím faktorem, který ptačí druh v budce zahnízdí. Při dobrém odhadu a správném umístění by žádná budka neměla zůstat neobsazena. Je-li však i druhým rokem prázdná, stojí za úvahu instalovat ji na vhodnější místo, někdy třeba stačí jen změnit orientaci vletu či převěsit o pár metrů dál.

---

reklama

---