Karel Zvářal: Na hraboše bez jedů. Agrotechnicky

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | James West / Flickr

Lokalita č. 1 – 3. dubna 2014

Naopak na obilovinách či pícninách jsou požerky místy patrné na první pohled, a to zejména u ozimů. Jelikož plošná aplikace Stutoxu bývá v řadě případů úředně zamítnuta, jsou zemědělci nuceni vkládat granule do aktivních nor (s čerstvými výhrabky), což vzhledem k nedostatku pracovních sil se setkává s nevolí hospodářů. Totéž se týká i preventivní instalace vyvýšených bidel pro dravce a sovy, tzv. „téček“ – bývá prováděna – žel, v minimálním rozsahu.

Lokalita č. 1 – 15. červenec 2014

Příroda ale hraboše potřebuje

Je zřejmé, že zájmy zemědělců se diametrálně liší od náhledu ochrany přírody. Hraboš představuje základ potravní pyramidy pro spoustu chráněných, dnes často ohrožených druhů. Ze sov to jsou zejména sýček a sova pálená, jejichž hlavní rozšíření je v nížinách (tj. 200-350 m n.m.) s intenzivní zemědělskou výrobou, zatímco ve vyšších polohách (nad 400 m) s lučním pokryvem se vyskytují jen při migraci/přeletech. Hojné druhy, jako káně, poštolka, puštík či kalous vystupují i mnohem výše – a jsou potravními a teritoriálními konkurenty (predátory) zmíněných vzácných sov.

Lokalita č. 2 – 3. dubna 2014

Jelikož v nížinných obilnářských oblastech hraboš škodí podstatně více než na loukách, bývá tam proto plošně tráven. V zájmu ochrany vzácných druhů sov je žádoucí, aby Stutox se používal minimálně, příp. vůbec, a místo trávení bylo přistoupeno k ekologičtější formě ochrany před škodami od hraboše. A právě toto je i námětem předloženého textu.

Lokalita č. 2 – 15. červenec 2014

Hraboš má nejen potravní preference, ale i biotopové

Jakožto původně stepní druh je fyziologicky uzpůsoben rostlinné potravě, přičemž pestrý luční porost mu nabízí dostatečný výběr. Vyšší, hustá tráva mu současně poskytuje dobrý úkryt před predátory, a to zejména dravci a sovami. V okolí svých nor si vykusuje dlouhé chodníčky, po kterých v případě ohrožení přízemním během rychle mizí z dohledu. Otevřeným plochám a místům se instinktivně vyhýbá, necítí se zde bezpečně. To je případ dvakrát i vícekrát ročně sečených travních/lučních porostů, kde bývá vydán napospas pozemním i vzdušným predátorům.

Lokalita č. 3 – 3. dubna 2014

Hraboš je potravně značně přizpůsobivý, dobře se mu daří i v monokulturách vojtěšky, jetele či řepky. Naopak pozdě zakládané širokořádkové jařiny mu absolutně nevyhovují, a to především z bezpečnostního hlediska, ale i trofického. Stvol kukuřice si do norky nezatáhne, a je pravděpodobné, že ani nutričně to není to pravé. Přítomný bývá na kukuřičném poli až na podzim, po sklizni, či v zapleveleném porostu, kdy se ukrývá pod polámanými a poshazovanými stvoly od spárkaté zvěře a vykusuje zrno z klasů. Při dnešní úrovni mechanizace a v oblastech bez prasat je to však řídký jev, většinou veškerá hmota je z pole odvezena.

Lokalita č. 3 – 15. červenec 2014

Příklad „protihrabošího“ osevního postupu

V prvním roce po gradaci lze pěstovat na poli plodiny, které hraboši chutnají, resp. na kterých způsobuje vážnější škody. Takovými jsou zejména ozimá pšenice či ječmen, ale i řepka. Kvůli snížení eroze je žádoucí řadit ozimy co nejčastěji to jde, a to i z klimatologického hlediska, kdy zelený porost zachytává vzdušnou vlhkost/rosu, což v suchém podzimu přispívá k jistotě výnosu, neboť i jara (duben) jsou v posledních dekádách s minimem pravidelných dešťových srážek.

V druhém roce po gradaci bývá situace s hrabošem stále příznivá, takže lze opět pěstovat ozimy, stačí jen osít jinou plodinou než v předešlém roce, tj. po pšenici řepku, a obráceně. V problémovějších oblastech je situaci s hrabošem nutno stále monitorovat. Je-li na lokalitě větší výskyt hraboše, je možné ho mělkou orbou eliminovat, případně použít princip z regenerativního zemědělství, a vzešlý, hrabošem napadený výdrol tzv. ukončit herbicidem. A to buďto nedlouho před setím ozimu, nebo cca v březnu-dubnu, před setím kukuřice či jiné jařiny (ječmen).

Požerky hraboše na ozimu

Třetí rok už bývá problémovější, tj. s vyššími, tzv. progradačními stavy hraboše. Tam už je namístě počítat s jarním výsevem širokořádkové plodiny (kukuřice, slunečnice), s tím, že plochu po ozimu je možno/vhodné ponechat „přírodě“ až do jara. Na lokalitu se slétnou dravci a sovy z širšího okolí a namnožení hraboši jsou postupně odlovováni. Je-li jich i v březnu stále nad normu, buďto aplikovat herbicid (Roundup), nebo v dubnu, necelý měsíc před setím, provést mělkou orbu.

Je třeba mít na paměti, že s častějšími obdobími sucha budou škody hrabošem narůstat, a to z jednoho prostého důvodu: pomalu/špatně vzcházející ozim poskytne jen velmi málo potravy („objemu“), proto pro nasycení budou požerky viditelnější/plošnější. V tomto kritickém období je vhodná aplikace Stutoxu do nor, hraboši jej berou ochotněji než v dobře zapojeném porostu.

Ekologická nika hraboše končí na kraji kukuřičného pole, řídký porost mu absolutně nevyhovuje

Závěrem

Jak vyplývá z přiložených fotografií, popisovaný systém je možno aplikovat (téměř) všude, zejména v obilnářských nížinných oblastech s častějšími gradacemi hraboše. Záleží tedy jen na rozhodnutí zemědělce, zda takový postup odzkouší a přijme jako funkční. Přináší to s sebou menší komplikaci, a to změnu osevního plánu/postupu – ale ta přichází i v letech s vymrznutou či špatně vzešlou plodinou. Výhodou tohoto způsobu je zlepšení půdní ochrany, podpora vlhčího mikroklimatu, stabilnější výnosy a využití/podpora přirozených predátorů na (přes zimu) nezoraných honech.

Dříve bývalo pravidlem orat až na jaře (Na sv. Řehoře…), kdy je půda měkčí než v suchém podzimu, což s sebou nese mj. vyšší spotřebu PHM a riziko větrné i vodní eroze. Naopak půda krytá strništěm s výdrolem je před erozí chráněná, což má svůj ekologický i klimatologický význam. Pozitiva tedy převažují nad nevýhodami – a ty jsou spíše formální, tj. obava opustit zažitý, konzervativní způsob hospodaření. Uvedené příklady ale ukazují, že to jde beze ztrát v ekonomice výroby či snížení kvality půdy.