Karel Makoň: Zápisky z deníku lovce jeřábů

V srpnu 2020 jsme zcela nečekaně a náhodně odchytili pelichajícího dospělého samce jeřába popelavého nedaleko obce Tisová na Tachovsku, kde vzácní jeřábi již několik let hnízdí. Jeřába jsme tenkrát během 11 minut od zpozorování ptáka na louce ve vysoké trávě dostihli, odchytili, okroužkovali a vypustili.

Jeřáb popelavý je něco jako takový český létající pštros, rychlý běžec se silnýma vytrénovanýma nohama, ostrými drápy na prstech a harpunovitým zobákem na dlouhém krku. Chytit a zpacifikovat takového ptáka není vůbec snadné a věřte, že z nás tenkrát teklo hodně krve, než jsme mu nasadili ornitologický kroužek.

Neuběhly ani tři měsíce a měli jsme možnost pozorovat nezvykle silný letošním tah jeřábů popelavých. Hejna letících jeřábů hlásili kolegové z celého Plzeňského kraje, hlavně pak Domažlicka a Tachovska. Na Tachovsku jsou navíc některé lokality známé tím, že protahující jeřábi se zde na pár hodin i dní zastaví, a tak ornitologové manželé Machačovi sčítali a sledovali letos stovková hejna jeřábů od konce října až do začátku listopadu.

Na jedno takové hejno cca 150 exemplářů jsme se jeli s Radkem Zemanem ve středu (25. 11. 2020) podívat i my. V mlze na zoraném poli po kukuřici jsme na obrovskou vzdálenost fotografovali a z fotografií následně sčítali počty jeřábů vyzobávajících z orby zbytky kukuřice.

V tom jsme si všimli jednoho jeřába mimo obrovské hejno. Přibližně 200 m od hejna směrem k nám sedí jeřáb a nervózně sleduje naše stojící auto. Říkám Radkovi: „Ten pták nelétá a má nějaký problém.“ Beru do ruky dalekohled a vystupuji z auta. Radek bere foťák a vyráží za mnou. Oba koukáme, fotíme a zvětšujeme na displeji fotografie.

Na první pohled není na jeřábovi nic zvláštního, žádné svěšené, přeražené křídlo, zamotaná noha do provázku z balíků, viditelně poničené opeření. Jeřáb stojí, kouká a sem tam popojde. Znovu opakuji: „Ten pták nelétá!“ Radek odvětil: „Dobře, jdeme na něj.“ Vydává se do oranice i s foťákem, jeřábi daleko od osamoceného jedince i nás se zvedají a za hlasitého troubení se přesouvají na vzdálenější část pole. „Náš“ jeřáb se dává do pohybu a velice rychle běží.

Velice rychle běží i Radek, i když na hluboko zoraném poli to opravdu není opět žádná legrace. Navíc jeřáb si stále udržuje od Radka odstup minimálně 300 m. Běží rychle a občas si pomůže křídly, místy i popolétne dva tři metry nad zemí, ale defekt na pravém křídle je už teď i vidět. „Nelétá, toho dáme,“ sípe vyřízený běžící Radek. To už jsme ale ze zoraného pole na louce a jeřáb míří k vypuštěnému Bezděkovskému rybníku, zkušeně proběhne pruhem rákosí na břehu a po bahně kopírujícím rákosí mizí na druhém konci rybníka ve vrbičkách.

To je náš konec, startujeme dron a snažíme se ptáka najít. Zároveň přejíždíme autem na sousední louku, když vtom je pták už zase o 300 m jinde uprostřed pastviny mimo porost. Jedeme za ním, ale stále nám uniká, louka je podmáčená, navíc ohradník na dobytek nás zastavil a jeřáb s každým dalším krokem zvyšuje svůj náskok. „Je někde na té zadní louce u lesa, jak jsme chytili toho prvního,“ křičí Radek z prostředka sousední pastviny u Borského rybníka. Projíždím totálně rozblácenou cestu, beru Radka z venku na rám auta a jedeme po posekané louce dál. „Támhle je a běží, jeď za ním.“ Jedu co to dá a co se Radek udrží, zkracujeme jeřábův náskok a už jsme 10 m od něj. „Teď!“ Přibrzdím a Radek skáče z rámu jako filmový hrdina a běží jako gepard až jeřába doběhne a chytí. Dal do toho poslední zbytky svých sil úplně stejně, jako to bylo v srpnu při odchytu pelichajícího samce na úplně stejné louce pár metrů od místa prvního odchytu. Neuvěřitelné, neskrýváme radost a já fotím, fotím, fotím. Škoda jen, že nemáme tu akci zdokumentovanou úplně celou, jeřáb nás totiž vodil za nos podle mapy 4,7 km, než se nám ho podařilo chytit.

Jelikož se jedná o dospělého, ale výrazně menšího a lehčího ptáka (pravděpodobně samici), nebyl odchyt tentokrát takovým krveprolitím jako v případě našeho odchytu jeřába prvého. Navíc tady se prokazatelně jednalo i o odchyt částečně handicapovaného ptáka, což prokázalo i následné veterinární vyšetření a RTG snímek.

Tady si možná leckdo řekne: „No jo, odchytit poraněného ptáka dokáže každý.“ Jenže tenhle pták měl své poranění už částečně zhojené (fraktura je velice slušně srostlá) a dokonce na lokalitě už i nějakou dobu rehabilitoval. Dost možná se dokonce i jedná o jeřába, který na lokalitě hnízdil a dobře ji zná. Tomu by odpovídalo i jeho chování a trasa úniku. A když půjdeme v teoretických úvahách ještě dál, tak to může být třeba samice od samce, kterého jsme chytili a okroužkovali v srpnu. Nic z toho však není úplně podložené, samozřejmě se jedná jen o domněnky, rovněž to může být pták z první říjnové tahové vlny, který se zranil na lokalitě o všude přítomné dráty elektrického vedení a podobně.

Každopádně co ale víme úplně přesně, je skutečnost, že pták je citelně handicapovaný se zhojenou a srostlou frakturou vřetenní kosti na pravém křídle. Viditelný defekt je i v loketním kloubu a na hlavici loketní kosti. Pravděpodobně došlo i k poranění pravé nohy, přičemž doba od poranění (úrazu) se odhaduje zhruba na 4-5 týdnů s tím, že křídlo už velice pěkně skládá k tělu, ale pravděpodobně nebude už nikdy plně funkční. Plně funkční znamená, že jeřáb rozhodně nebude moci létat dálky, které jeřábi létají na zimoviště a zpět. Na druhou stranu se ale může naučit s handicapem velice slušně fungovat, a tak zatím čekáme, jak se bude vše hojit a podle toho se rozhodneme, co s jeřábem dál. Každopádně přes zimu bude muset stejně zůstat v zajetí a do jara může být situace úplně jiná.

---

reklama

---