Karel Zvářal: Ještě k (dekadentně) zábavní pyrotechnice

S potěšením jsem přijal zprávu, že pražský magistrát chystá velká omezení k prodeji a odpalování tzv. zábavní pyrotechniky. Podobně jako v Německu či na Slovensku by se mělo postupovat i u nás, následně snad i v celém civilizovaném světě. V naší zemi to má být omezeno zatím na území národních parků a chráněných krajinných oblastí. Tam se většinou odpalují petardy a ohňostroje jen na Silvestra, ale ve městech či jejich blízkosti se tak děje celoročně. Přitom i tam žijí ptáci a domácí zvířata, kterým hluk způsobuje silný stres, který může končit fatálně. Mám například hlášeného kalouse ušatého, který byl nalezen ještě teplý pod sklem výlohy, když ho vyděsil k bezhlavému odletu z parku hluk blízkého ohňostroje letních slavností.

Vzpomínám na časy, kdy lidem k oslavě příchodu nového roku stačila zapálená svíčka či malé prskavky. O to více se však slavilo verbálně, přálo se a připíjelo od večerních hodin. Tyto pohodové a lidsky blízké oslavy nadcházejícího nového roku jsou ty tam. S příchodem globalizace se otevřel trh s asijskou pyrotechnikou, jejíž zvukový efekt je o několik řádů silnější než lidské hlasivky. Přiznávám, že nemám rád hluk a v životě bych tuto rádoby zábavu neprovozoval. Začátkem devadesátých let, kdy dostupné ohňostroje a dělobuchy pronikly i k nám, zašel jsem si „vychutnat“ tuto hlučnou a nasvícenou atmosféru. A to z důvodu, co na to „říkají“ ptáci.

V zelených a fialových záblescích jsem zahlédl několik zmateně létajících ptáků velikosti vrabce. Z letu plného kliček nešlo dobře poznat, zda se jedná opravdu o vrabce, či například zvonka nebo pěnkavu. Ať tak, či onak, utvrdilo mě to v přesvědčení, že jako ornitolog budu proti této novodobé „vymoženosti“ protestovat.

Je známo, že v jedné lidnaté zemi se rozhodli vyhubit vrabce, kteří jim údajně škodili na úrodě rýže. Za pomocí rámusu všeho druhu dosáhli toho, že vyčerpaní ptáci padali na zem, kde je lidé chytali a usmrcovali. Jenže v dalších letech poznali, že to nebyl správný krok. Hmyz, kterým vrabci krmí svá mláďata, se namnožil do té míry, že páchal daleko větší škody na plodinách, než dříve tito ptáci způsobovali. Proto přežívající hrstku vrabců vzali na milost a nechali je opět v klidu hnízdit. Situace se časem vrátila k normálu a k vrabcům lidé získali zcela jiný vztah. V přírodě jen málokterý druh je vysloveně škodlivý, každý tam má své místo a význam v ekosystému.

Vrabec domácí byl v minulosti u nás velmi hojný, a to nejen na venkově, ale i ve městech. V posledních desetiletích však početně silně převažuje vrabec polní, který zaplnil volnou niku. Ten je pravidelným návštěvníkem krmítek, kde rád bere slunečnici, pšenici a ovesné vločky. Zato vrabec domácí se ne a ne početně zvednout, přestože má též přístup k celoročně zásobenému krmítku i blízkým hnízdním příležitostem. Těmi jsou jak šachty po strakapoudovi v zateplení stěn, tak i budky na stromech.

Stop akustickému tsunami!

Zatímco vrabci polní zaletují se soumrakem nocovat do těchto šachet, vrabci domácí sedí v hejnku v hustých keřích. Bouchne-li poblíž petarda, vrabčáky to vyplaší a sednou někam poblíž. Ozve-li se opět rána, zase přeletí o kus dál. A tak se může stát, že opakovaně stresovaný vrabec podlehne infarktu či vyčerpání a ve spadaném listí pod keřem si ho jen těžko někdo všimne, na rozdíl od majestátních labutí, které přehlédnout zraněné je téměř nemožné. A zatímco vrabci polní ukrytí v dutinách se s každým výbuchem jen přikrčí, vrabec domácí doplácí na svou špatnou strategii a lekavost. A právě podlehnutí stresu z noci plné petard může být jednou z příčin úbytku těchto kdysi hojných ptáků. Ale i třeba sýkory nocující ve vodorovných novodurových rourách mohou při „výstřelech“ v úleku couvat dozadu, až spadnou do svislé části stupaček, odkud se už většinou nedostanou a končí v kanalizaci.

Pokud by byl ohňostroj pořádán na vhodně určeném místě, zasáhne to jen ptáky nocující poblíž. Je-li však rámus celoplošný, vyděšení ptáci létají z jednoho místa na druhé, přičemž někteří mohou uhynout hned v průběhu noci, jiní až v dalších dnech. Proto fanouškům světelné show bych neupíral radost ze zážitku, ale mělo by to mít určitou štábní kulturu, tj. profesionálně organizovaný ohňostroj.

Když pozoruji ony amatérské jedince, jak mlčky pilně odpalují jednu krabici za druhou, připadají mi jako vojáci, či spíše maniaci, mající radost z toho neutuchajícího kraválu. Rád bych tedy s lehkou nadsázkou doporučil těmto lidem, aby si nainstalovali aplikaci Silvestr a mohou ve sluchátkách se oddávat své oblíbené kratochvíli kdykoliv a kdekoliv. Nebudou tak rušit své okolí, tak jako to činí jiní při poslechu vážné hudby či rockového koncertu.

Na závěr ještě jednu příhodu, která dokresluje mentalitu lidí kolem pyrotechniky. Bouchají nejen na Silvestra, ale celý prosinec. Bouchají nejen v noci, aby je nikdo neviděl a slyšeli všichni, nýbrž někdy i ve dne. Pozoroval jsem kdysi asi dvacetiletého mladíka, jak po několika minutách hodil petardu pod okno paní, která měla pudla. Evidentně mu dělalo radost brnkat jí na nervy, jak se strachuje o svého psa a neví, jak ho uklidnit. Hodil a zbaběle utíkal se schovat za roh, aby se za chvíli vrátil a opět se bavil na cizí účet.

A to je asi to podstatné, co mi na té radosti menšiny na úkor většiny – a zejména přehlížených živých tvorů, vadí. Proto jsem pro zákaz volného prodeje pyrotechniky, a pokud se mají konat nějaké organizované oslavy, ať je k tomu vyhrazeno vhodné místo. Návrat k široce rozšířeným a relativně neškodným prskavkám, avšak o to hlučnější verbální zábavě, jen uvítám. Ta nikoho děsit a stresovat nebude, tam ať se dotyční klidně překřikují, dokud jim budou sloužit hlasivky. Slavit se dá různým způsobem, a bude jen dobře, když se lidé naučí respektovat své okolí.

---

reklama

---