Lucie Kubesa: Připomínky k německému modelu holubníků
Pět holoubků není problém, 300 na jednom místě už ano. Tak se chci podívat na hodnocení modelů městských holubníků v Německu poté, co jsem nabyla přesvědčování, že holubníky rozhodně nejsou všespásné, nebo lépe řečeno, ještě nikdo mi jako politikovi, který musí také dbát na správné využívání financí, nedokázal přinést důkaz, že bychom měli v Praze financovat městské holubníky z veřejných zdrojů.
Porovnávání s německými zkušenostmi souvisí především problematika snižování populace holubů v hlavním městě, která se v Praze bude jen obtížně realizovat pomocí odběru vajec v holubnících, protože mimo ně je dostatečně silná populace holubů hnízdících „na divoko“. (V našich podmínkách jsou schopní vyhnízdit už i 6x do roka, a první mláďata v témže roce založí své první hnízdo na konci roku!)
Tato populace je navíc velmi dobře potravně saturovaná, protože je naprosto nedokonale vymáhána vyhláška magistrátu 8/2008 Sb., vydaná s cílem zamezit krmení holubů. Za mne se musí zapracovat na její novelizaci, zároveň třeba s tím, že nejen holubi krmení lidmi jsou problém, už jsou komplikace také s nutriemi. S tím, že holubi žerou někde jinde než v holubníku, se totiž potýkají i v německých městech, kde s městskými holubníky začínali.
Samotná existence holubníků pro snižování holubí populace je podle mne za stávajících podmínek jen drahým doplňkem, který možná může více přispět ke snížení stavů holubů v malých městech, zatímco v Praze je to řečeno slovy odborníků „plivnutí do moře“.
K tomu, aby holubi vyhledávali holubník k hnízdění primárně, tedy jako místo, kde mají vodu a potravu, je třeba zamezit nabídce krmících a hnízdních možností v bezprostředním i vzdálenějším okolí holubníků, protože holub za potravou umí létat i mnohem delší vzdálenosti.
S dodržením těchto podmínek se ovšem potýkají i v relativně na disciplínu zvyklém Německu. Vůbec si nedovedu představit, jak budeme vymáhat zamezování „divokého hnízdění“ v okolí holubníků v Praze. Zvláště, pokud to často znamená zásah do soukromých práv, nařizovat uzavírání půd, zabránění holubům ve hnízdění na římsách apod. K tomu je třeba dodat, že i ochrany za pomoci trnů už přestávají fungovat, dokonce se stávají základem budovaných hnízd!
Podstatou debat o úspěšnosti, či chcete-li nutnosti budování městských holubníků, je po všech rozhovorech s různými odborníky, které jsem absolvovala, to, že nikdo vlastně neví, co je tím skutečným úspěchem, nějak měřitelným.
My nevíme o kolik chceme u populaci holubů snížit, ani zda se nám to povede. Je třeba vědět co je ta která investice do budování a provozování holubníků přinese. Je to třeba spokojenost pseudoochranářů, aktivisticky laděných lidí, kteří vidí smysl života v pomoci chudákům holubům? A ti pak volí ty, kteří jim alibisticky podkuřují z veřejných zdrojů?
Vyhodnocení projektu městských holubníků v Německu totiž vůbec nedává jednoznačnou odpověď na to, zda je to správný směr postupu ke snížení holubích populací. V Mnichově, na rozdíl od menších měst, kde jsou holubníky vybudovány, mají dokonce shodné stejné problémy jako v Praze. Přemíru krmných i hnízdících míst pro holuby, kteří necítí potřebu se trvale zdržovat v holubníku. Podle některých odborníků je to i tím, že holub jako velmi chytrý pták umí „dopočítat“, že je něco špatně, když má tak nízkou úspěšnost líhnutí vajec, pokud byl zvyklý pravidelně na dvě mláďata.
Osobně se domnívám, že polemiku nad efektivností vydávání veřejných peněz ze strany radnic městských částí by utnulo financování ze soukromých zdrojů. Protože se jedná v našich podmínkách o projekt velmi mladý, je třeba získat seriózní o údaje o jeho úspěšnosti. Život holubníků by měl proto být především vyfutrovaný na začátku dobrovolnickou prací a fundraisingem, než budeme vědět, že se jejich existence opravdu vyplatí!
reklama