Martin Uhlíř: Zbytečná skepse
Pak Tkadleček nenabízí žádné vlastní řešení kromě vágní formulace, že emise by měly snižovat hlavně vyspělé země. Neříká, jak toho chce dosáhnout přes odpor například Spojených států, pro které byla jednotná pravidla pro všechny země v Katovicích nepřekročitelnou podmínkou souhlasu se závěrečným textem. Nespecifikuje, kam počítá Čínu, nějvětšího světového producenta emisí – do rozvojového tábora, kam oficiálně patří, nebo do vyspělého světa? Právě Čína během konference ustoupila a s jednotnými pravidly pro všechny souhlasila - příklad kompromisu, o kterém se v souvislosti s Katovicemi mluví.
Chudé státy sice skutečně nedosáhly všeho, o co usilovaly, to se ale nepodařilo nikomu. Jednotná pravidla pro realizaci pařížské dohody, ona často zmiňovaná „rulebook“, na zaostalejší země ohled berou: „chudí“ dostávají na opatření ke snižování emisí více času a dostane se jim pomoci expertů. Kromě toho samozřejmě jsou a budou příjemci finanční pomoci.
Hodnotit summit jako „ani výhru, ani prohru“ je proto správné. Prohrou byla Kodaň, kde se jednání konference před devíti lety naprosto rozpadlo a zavládlo obrovské rozčarování. Výhrou by bylo, kdyby se summit v Katovicích jasněji přihlásil k říjnové zprávě IPCC o důležitosti snahy zabránit 1,5stupňovému oteplení a kdyby deklaroval, že státy do roku 2020 musejí jasně říci, jak chtějí zpřísnit své závazky v rámci pařížské dohody. Ty současné skutečně, jak píše pan Tkadleček, ani zdaleka nestačí.
Také s mnoha dalšími věci z jeho textu lze souhlasit: postoj polské vlády k občanské společnosti byl skutečně tristní. Klimatická změna opravdu nejvíc zasáhne chudé země. Zprávy IPCC jsou opravdu spíše konzervativní a pozitivní zpětné vazby mohou představovat problém, jehož závažnost si odmítáme připustit, jak ostatně píše Respekt v aktuálním čísle v článku S kladivem na budík.
Nicméně odsoudit šmahem veškerá jednání pod hlavičkou OSN se zdá krátkozraké, stejně jako chtít, aby se v jejich rámci řešila i škodlivost ekonomického růstu – to bychom se nehnuli z místa. Připomeňme, že i díky těmto vyjednáváním emise vyspělých zemí v posledních letech klesají. Bylo by jistě hezké, kdyby měl svět nějaký jiný nástroj, třeba něco na způsob Kjótského protokolu, kde se jednotlivé závazky centrálně rozpočítávaly a země si je nevolily samy, tak jako to dělají v rámci pařížské dohody. Nic takového se ale do budoucna nerýsuje, přístup „shora dolů“ zkrachoval právě v Kodani.
Musíme se tedy smířit s tím, co je. Jestli bude dobrovolná „pařížská cesta“ k omezení klimatických změn stačit, zůstává samozřejmě i po Katovicích otázkou.
Tento text Martina Uhlíře reaguje na komentář Árona Tkadlečka V čem se Respekt mýlí ohledně klimatického summitu v Katovicích.
reklama
Online diskuse
Všechny komentáře (1)
Jiří Svoboda
20.12.2018 09:41Myslím, že jediná efektivní cesta k řešení problému je citelné celosvětové v čase progresivní zpolplatnění těžby hlavně fosilních paliv podle množství uhlíku, to se promítne do jejich ceny a automaticky do cen všech výrobků a služeb podle uhlíkové stopy. Tak se ovlivní poptávka a zpětnovazebně i nabídka. Přirozeně se utlumí těžba fosilních paliv s tím, že odpadat budou postupně ty nejméně efektivní zdroje fosilních paliv. Pokud se odstraní všechny dotace, takto modifikovaný volný trh navede ekonomiku do udržitelného koridoru.
