Matěj Pomahač: Horký a dusný slunovrat & krása přirozených luk

„Medardovské“ deště posledních dvou týdnů přišly z pohledu většiny českých zemědělců doslova “na poslední chvíli”. Pro některé plodiny však bylo příliš pozdě, takže mnozí agronomové sčítají předběžné ztráty - v suchem nejvíce poškozených lokalitách hovoří o poklesu výnosů o více než 50 procent. Červnové srážky však nemalé části ozimů a většině jařin pomohly – červen je totiž měsícem, kdy se dokončuje proces nalévání zrn v obilí či zrníček v šešulích řepky, probíhá bouřlivý vegetační vývoj v porostech cukrové řepy, brambory nasazují hlízy a roste jejich nať, a stejně tak rychle narůstá listová hmota kukuřice. Ostatně, podle starých pranostik „v červnu již rolník ví, jaká bude úroda, ale chváliti ještě nesmí, aby jí nezakřikl“ – protože „co roste na poli, nemusí ještě vonět na stole“. Druhý červnový týden byl meteorologicky deštivý a také relativně chladný. Částečně se doplnila voda chybějící v krajině a zlepšila se hydrologická situace. Tam, kde pršelo, déšť krátkodobě zlepšil stav v povrchové vrstvě půdy, ale hlubší zásoby vody se doplňují jen velmi pomalu. Právě ty budou klíčové pro stabilitu vodních zdrojů, růst vegetace i fungování celé krajiny v dalších měsících. Tento týden již plošných srážek příliš nebylo a prudce nastupující vlna veder opět přispívala, respektive aktuálně urychluje vysušování krajiny a rozvoj sucha. A vysoké teploty urychlují dozrávání plodin – první kombajny sklízející ozimý ječmen letos vyjely do jihomoravských polí v rekordně brzkém termínu.

Co se nyní děje s počasím? Nad Evropou se mezi dvěma tlakovými nížemi vytvořil výrazný hřeben vysokého tlaku vzduchu, který podporuje příliv velmi teplého vzduchu z jihu a zároveň i jeho další oteplování při sestupu k zemskému povrchu. Velmi teplý vzduch z Afriky se šíří stále hlouběji do Evropy, takže největší teplotní odchylky od normálu přesahují 15 °C. První letošní vlna veder přitom zasáhla kontinent už na konci května a v některých zemích si vyžádala dokonce i větší množství lidských obětí. Ta současná přichází oproti květnu již v době meteorologického léta, kdy je sluneční záření podstatně silnější. Pranostika k 15. červnu ostatně říká, že „na svatého Víta, hlava ještě nespí a u nohou již svítá“ – a letní slunovrat připadá na zítřek.

Meteorologové mluví o dešťových pranostikách pozdního jara a první poloviny léta s uznáním. Pořekadla určují nejen průměrné datum nástupu letní atmosférické zonální cirkulace, tedy „medardovského období“, ale také dílčí srážkové útlumy. A prvním takovým srážkově chudším a teplotně výraznějším časovým úsekem je právě nynější vítsko-janské mezidešťové období, neboli aloiské léto, které s pravděpodobností 65-70 % nastupuje v těchto dnech. „Svatí“ mezi výraznou dešťovou „vítskou“ a pozdější bouřlivější „jánskou“ epizodou dešťů pohotově reagují na povětrnostní změnu, a v pranostikách zemědělského roku se věnují kosení luk, rozhazování, shrabování či sušení sena, případně jen odpočívají ve stínu…

Letošní aloiské léto tak přišlo zcela v souladu s pranostikonem – a mnozí se budou jistě psát „kde máte tu klimatickou změnu, když je vše, jak má být“. Dovolil bych si dopředu odpovědět poukazem na ty extrémy a jejich prohlubování, které vyžadují stále nákladnější a náročnější adaptační opatření, stejně jako finanční a materiálové rezervy. Řada farmářů nakupuje drahá osiva plodin odolných vůči suchu, dodávají do stresovaných porostů nákladné pomocné látky sloužící k překlenutí kritického období a drží si větší rezervy v podobě krmiv či steliva. Třeba letošní první senoseče, které následovaly po suchém jaru, byly většinou mimořádně podprůměrné, takže většina hospodářů chovajících dobytek musela sahat do rezerv - někdy i dost hluboko (jakkoli druhé seče neboli otavy vypadají o dost nadějněji). Jakákoli adaptace však časem narazí na své limity respektive mez efektivity – a proto je třeba s klimatickou změnou aktivně bojovat snižováním emisí skleníkových plynů a urychleným přechodem na obnovitelné zdroje.

Červen voní senem

Aktuální pranostika říká „na svatého Aloise, poseč louku, neboj se“. A tak se alespoň chvilku zastavme u problematiky péče o louky, které byly pro naše předky nesmírně podstatné. První senoseče probíhaly v našich podmínkách mezi polovinou května a polovinou června. Nejdříve se kosily vlhké louky kolem řek a potoků, neboť se počítalo s nástupem svatojánských povodní. Kdo si totiž v záplavových polohách nepospíšil se senosečí, tomu mohla voda s velkou pravděpodobností sena odnést nebo travní porost znehodnotit bahnitým okalovým povlakem.

Za úhorových soustav obhospodařování dosahovaly dobře ošetřované louky vyšší čisté produkce než pole s ornou půdou. Podle Velkého pranostikonu se ještě na konci 18. století dalo v hospodářských dohodách setkat s tvrzením, že “Každý platí dobrou louku dráž než pole, což důkazem, že louka více vynáší a větší užitek nese”. Možná, že se tato doba částečně vrací, protože dnes nemálo hospodářů říká, že je pro ně daleko rentabilnější pást krávy, než produkovat pšenici nebo řepku.

Jedním z nejpozoruhodnějších klenotů tradičního zemědělství a krajiny jsou potom tzv. přirozené či polopřirozené louky - byť dnes tvoří jen zlomek trvalých travních porostů. Jsou výsledkem dlouhodobého zemědělského působení člověka, především opakovaně prováděných úprav vodního režimu lučních půd (odvodňování, ale taky zavlažování), jejich terénních úprav (zavážení depresí), půdní homogenizace (vyrovnávání chudých půd půdami bohatými na živiny) a především soustavného pravidelného hnojení a sečení.

V porovnání s uměle setými a intenzivně obhospodařovanými travními porosty či dalšími agrocenózami vykazují obrovskou míru ekologické stability a jsou za relativně malého vkladu práce (dodatkové energie) schopné samoregulace. To se opírá hlavně o neobvyklé vysokou pestrost jejich floristického složení, kdy se na několika čtverečních metrech přirozené louky vyskytuje víc nežli 50 druhů bylin - které si ovšem dlouhodobě nekonkurují.

Pestré druhové složení přirozených luk mělo velmi pozitivní odraz ve výživě hospodářských zvířat. Každý rostlinný druh totiž obsahuje dieteticky žádoucí prvky a sloučeniny a specifické účinné obsahové látky, které mají prokazatelně preventivní a terapeutické účinky. Dobytek pasený na přirozených různobylinných porostech luk a pastvin se totiž nejenom krmí, ale i léčí. A pastva nebo krmení dobytka ovlivňuje nejen zdravotní stav zvířat, ale promítá se příznivě také do složení a kvality živočišných produktů. Nahrazováním píce z přirozených luk krmným materiálem z polních monokultur či mnohonásobně méně pestrých intenzivních lučních porostů (navíc často odvodněných) dochází tedy nejen k jisté druhové deformaci v potravním rejstříku hospodářských zvířat, ale zákonitě i k horší výživové hodnotě člověka. Jen skutečně pestrá krajina totiž dokáže zajistit zdravé a kvalitní potraviny - nikoli podpora nadprodukce v oligopolních ekonomických holdinzích a obřích továrnách na maso, které krajinu, zvířata i lidi naopak vysávají a připravují o jejich odolnost.

---

reklama

---