Matěj Pomahač: Je vládní strategie těžby návrat do doby kamenné, nebo reálného socialismu?

Foto | Matěj Pomahač

Moderní hospodářská politika musí objevit nové zdroje prosperity ležící v potenciálu dekarbonizace a zelené transformace - tedy vývoje, výroby, využívání a vývozu technologií redukujících materiálovou a energetickou náročnost a efektivnější recyklaci. Právě zde - společně s větším důrazem na lokální výrobu a spotřebu - leží jedinečná příležitost české průmyslově založené ekonomiky k budoucí prosperitě, atraktivním pracovním místům v konkurenceschopných oborech.

Strategické kamení

Ministerstvo průmyslu ve svém návrhu odkazuje na studii České geologické služby a Těžební unie, tedy lobbistické skupiny zastupující klíčové hráče podnikající v dobývání nerostných surovin. Podle zástupců Svazu průmyslu či Svazu podnikatelů ve stavebnictví je otevření nových ložisek "nezbytným minimem" pro udržení tempa plánovaných infrastrukturních investic. "Jakmile začne stát naplňovat své plány, ať už jde o Dukovany, nebo o dálnice, stávající zásoby se rychle vyčerpají a bez nových lokalit nebude z čeho stavět," řekl pro E15 prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví Jiří Nouza.

Fakticky přitom máme pro aktuální potřeby stavebnictví a průmyslu surovin dostatek, nemusíme je dovážet, a to přitom zdaleka nevyužíváme potenciál recyklace stavebních materiálů. Navrhovaná rozsáhlá těžba tak má pokrývat jen potřeby budoucích obřích projektů - které dnes skoro jednohlasně slibují jak opoziční ANO, tak vládní ODS.

Foto | Matěj Pomahač

Socialistická ekonomika se svým budováním těžkého průmyslu a výstavbou sídlišť spotřebovávala obrovské množství kameniva. V devadesátých letech jeho domácí spotřeba klesla - díky šetrnějšímu nakládání s materiály i odvratu nové tržní ekonomiky od velkých staveb. Růst naopak zaznamenal vývoz nerostných surovin - například export stavebního kamene mezi roky 1989 a 1994 vzrostl osmnáctkrát, u cementu činil nárůst za stejné období dvacetinásobek. Dnes “strategický” materiál putoval do ciziny zejména z příhraničních lokalit či oblastí na Labi a Vltavě, kde snadnější logistika a levná lodní doprava umožňovala přístup na německý či rakouský trh, kde byly suroviny dražší a poptávanější. Někteří producenti dokonce na exportu zcela založili svou strategii.

Přes obrovské množství vyvezené suroviny však zůstává Česká republika v těžbě a spotřebě kameniva zcela soběstačná. Zejména menší stavební projekty nemají se surovinovými zdroji prakticky žádný problém a postupně rostoucí vzácnost navíc vytváří žádoucí ekonomický tlak na recyklaci a redukci surovinových vstupů. Objednatelem nových dobývacích prostor jsou výhradně velké infrastrukturní projekty realizované úzkým okruhem stavebních korporací.

Těžba místo lidí

Od loňského ledna platí nový liniový zákon, který urychluje výstavbu strategicky významné infrastruktury. Hlavním cílem novely bylo zefektivnění povolovacích procesů pro stavby jako jsou dálnice, železnice či energetické stavby a sítě důležité pro rozvoj země. V důsledku úpravy se i ložiska surovin pro tyto strategické stavby mají určovat nikoli rozhodnutím parlamentu, ale vládním nařízením. A právě k tomu vláda přikročila, když 25. července Ministerstvo průmyslu a obchodu spustilo zrychlené desetidenní připomínkové řízení o vyhlášení 51 nových kamenolomů a dobývacích prostor štěrkopísků - s předpokládaným termínem vyhlášení 1. října. Tedy pouhé čtyři dny před sněmovními volbami.

“Když se lokalita dostane na seznam, tak se aktivuje možnost vyvlastnění, a to včetně rychlého vyvlastnění, kdy se ani nedohodnete na ceně. Vyvlastní Vás, a paralelně běží řízení, kolik vám za to dají,” vysvětlila již dříve v článku pro Seznam Zprávy Petra Kolínská z Asociace ekologických organizací Zelený kruh. Cílem je zkrátka rychlé stanovení dobývacího prostoru a zahájení těžby.

Obce se bouří

Přes kriticky krátkou dobu dokázala značná část obcí či jejich asociací vznést ke stavebním záměrům zásadní připomínky. Například obec Náklo ležící v Litovelském Pomoraví na Olomoucku je zavázána referendem z roku 2022 “využít všech zákonných prostředků k zabránění rozšíření těžby štěrkopísku na svých pozemcích”. Referendem z roku 2009 ve stejném duchu odmítli zřízení pískoven obyvatelé nedaleko ležící Liboše.

Odmítají i další obce a zmiňují neřešenou dopravu či fakt, že zatímco těžba nerostné suroviny soukromými společnostmi je deklarována jako veřejný zájem, v důvodových zprávách zcela chybí deklarace veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny či zdravého životního prostředí.

Foto | Matěj Pomahač

Starostka Suchdola u Kutné Hory Jana Rychtalíková, kam spadá chystaná těžební lokalita Malešovský vrch (na kopci je mimochodem nedávno vysazena lesní školka) kritizovala ve výše citovaném článku nulový dialog vládních úřadů a obavu, že po vyhlášení lokality za strategické ložisko už nebude k jakýmkoli připomínkám místní komunity přihlíženo. “O tom kameni se ví odjakživa, že tam je. Uvažovalo se o tom už za první republiky, za války či v 70. letech.” Poblíž případného lomu se totiž nachází část obce Solopysky, která leží na tekutých píscích, napájených zdrojem právě z lokality, kde chce stát těžit. “Zahájením těžby dojde k přerušení pramene, písky vyschnou a obec by se propadala,” říká starostka.

Loni v září si odpor proti těžbě v referendu odhlasovali občané Braňan u Mostu, kde se má těžit v lokalitě Červený vrch (při 50% účasti v plebiscitu hlasovalo proti těžbě 90 % občanů). Část pozemků tam vlastní obec a zbytek Severočeské doly spadající do impéria polostátního ČEZu, které mají o těžbu enormní zájem. Obec leží těsně u hnědouhelného dolu a plánovaný kamenolom by měl být asi 200 metrů od nejbližších domů. Červený vrch zároveň odhlučňuje a chrání obec od dva kilometry vzdálených chemických závodů v litvínovském Záluží, ves by s otevřením lomu o tuto ochranu přišla a zůstala by obklopena těžebními projekty.

Z pozice zastupitele městské části se i autor tohoto textu dlouhodobě angažuje v boji proti stavebním a těžebním záměrům na soutoku Vltavy a Berounky na jihu Prahy mezi Radotínem, Zbraslaví a Lipenci. Zde aktivní spolek Život na Soutoku realizoval průzkumné vrty prokazující, že zdejší štěrkopísky filtrují říční vodu a vytváří vodní rezervoáry kvalitní pitné vody - oblast by si místo vyhlášení dobývacím prostorem zasloužila spíše vyhlášení zónou přirozené akumulace vod.

Také hlavní město na soutoku Vltavy a Berounky usiluje o zřízení “Příměstského parku Soutok”, který by měl plnit funkci ochrany před suchem či povodněmi, a současně zajišťovat ochranu a rozvoj přírodních hodnot krajiny. Městský Institut plánování a rozvoje ve svých mnoho let připravovaných a veřejně projednávaných studiích navrhoval připustit omezenou těžbu výměnou za ochranu a revitalizaci větších částí říční nivy.

Foto | Matěj Pomahač

Ministerský návrh však jde brutálně proti všem těmto snahám a otevírá možnost otevření obřího povrchového dolu o potenciální výměře až 150 hektarů, a to bezprostředně vedle obydlených území (pro srovnání, Václavské náměstí v Praze má rozlohu asi 4 hektary). Netřeba dodávat, že by taková těžba zcela zničila rozvojový potenciál celé oblasti vyznačující se kvalitní zemědělskou půdou i rekreačními funkcemi pro obyvatele místních městských částí, a vedla k trvalému dopravnímu a emisnímu zatížení širokého okolí.

Sdružení místních samospráv kritizovalo, že návrh jako připomínkový materiál nebyl zaslán všem dotčeným zástupcům samospráv, jak požadují legislativní pravidla vlády. Naopak subjekty, jejichž členové mají nesporný obchodní zájem na přijetí uvedeného návrhu, jako jsou Zaměstnavatelský svaz důlního a naftového průmyslu či Těžební unie, cíleně obeslány byly. “Ačkoli byl z naší strany velký zájem na zjištění připomínek dotčených obcí, nebylo v silách mnohých se v časové tísni s předloženými podklady ani seznámit. Načasování předložení návrhu a zkrácení lhůty pro připomínky vnímáme jako velmi tendenční a neakceptovatelné,” uvedli v připomínkách reprezentanti samospráv.

Nepřipravená státní správa

Návrhem byl překvapen i Český báňský úřad, který je pro strategická ložiska ustanoven jako správní orgán. Báňští úředníci původně předpokládali, že ministerstvo navrhne jen několik strategických ložisek, výsledných 51 lokalit (s možným dalším rozšířením seznamu) však pro úřad představuje ryze praktický problém - báňští úředníci zkrátka nemají dostatek lidí na vedení řízení o stanovení dobývacích prostorů a povolení hornické činnosti v tolika lokalitách. “Abychom byli schopni odpovídajícím způsobem zabezpečit chod této agendy, je nutné navýšit počet zaměstnanců, kteří se budou této problematice věnovat,” prohlásil mluvčí úřadu.

Připomínka úřadu jasně ukazuje nekoncepční práci vlády podléhající lobbistickým tlakům, při současné neschopnosti či neochotě zajistit dostatečné finanční a personální zajištění státní správy. Oslabené úřady pak nemohou řádně zajišťovat potřebnou regulaci, což poškozuje jak ochranu veřejného zájmu, tak spolehlivost podnikatelského prostředí.

Cesta do budoucna vede po zelené

Vládní strategie upřednostňující betonářské a extravační projekty současně ignoruje potenciál mnohem perspektivnějšího zeleného českého průmyslu, který neprofituje z těžby a spotřeby či vývozu surovin, ale už teď patří mezi přední evropské výrobce a vývozce šetrných technologií - jak ukázala podrobná analýza spolku Druhá ekonomická transformace, www.mapaprilezitosticeska.cz

Již nyní tvoří průmyslové výrobky v oblasti čistých technologií, jako jsou vlakové soupravy, tramvaje, čerpadla, baterie či tepelné izolace asi pětinu našich vývozů v objemu 1,2 bilionu korun, přičemž v některých kategoriích ovládáme až deset procent světového trhu - třeba na právě končícím technologickém a zemědělském veletrhu Země živitelka přibývají neustále expozice nových inovativních firem.

Globální ekonomika přijala klimatickou krizi jako fakt a příležitost, a proto bude v příštích desetiletích velmi hladová po úsporných a čistých technologiích. Jde o šanci pro "zlaté české ručičky". Místo extravačních projektů můžeme využít naší stávající průmyslové a distribuční infrastruktury, vysokých čistých exportů, technicky zdatné a cenově konkurenceschopné pracovní síly.

K tomu je ovšem potřeba nová politická generace, která nestraší “Green Dealem”, a postaví se ke změnám s pragmatismem a nadějí.

Vláda by místo prosazování těžby kamene měla systematicky podporovat start-upy a usnadnit odpisy ve výzkumu a vývoji, protože prosperující ekonomika vyžaduje lidi a firmy s volnýma rukama pro vyvíjení, testování a zavádění nových technologií do dobře škálovatelné výroby. Také můžeme využít výnosy z emisních povolenek pro veřejně garantované investice do moderní energetiky, úsporné dopravy a nižší energetické náročnosti.

Klimatická transformace přináší obrovské množství prostředků z evropských fondů - je však třeba definovat si prioritní oblasti a právě ty systematicky podporovat - a vyvarovat se toho, že se peníze neefektivně rozptýlí ve stovkách dotačních titulů či spadnou do kapes oligarchům využívajících je pro růst kapitálových základen svých zastaralých a špinavých provozů.

České hospodářství bylo historicky založeno na průmyslu těžícímu z produkce a zpracování nerostných surovin. Nyní nastal čas těžit z produkce technologií určených ke snižování energetické a materiálové náročnosti. Jde jen o to mobilizovat dostupné zdroje a konečně modernizovat naše hospodářství. Výsledkem bude prosperující a soudržná společnost.

Ekologická transformace pochopitelně vyžaduje dodatečné surovinové zdroje, zejména v oblasti vzácných surovin. I kámen bude třeba pro budování železničních tratí nezbytných k udržitelnější a modernější dopravě. Tuto poptávku je nutné nejdřív jasně definovat a vyčíslit, následně plně využít veškerých možností recyklace stavebních materiálů, a teprve v poslední fázi, a na základě dialogu s těžbou dotčenými komunitami, hledat technologicky nejvhodnější řešení včetně nezbytných kompenzací.

Podstatou vládního návrhu je však něco zcela jiného - pomoci úzké skupině velkých podniků k hospodářskému růstu založenému na vytěžování přírodních zdrojů, a to na úkor životního prostředí lidí a jejích komunit. Přechodem na udržitelnější způsob hospodářství bychom tuto neúsprosnou honbu za zdroji mohli zastavit. V zásadě jde totiž o to, že primárním cílem hospodářské politiky má být uspokojování lidských potřeb, nikoliv zajišťování růstu neregulovaných těžařů renty.