Matouš Vanča: O politice a sázení stromů jako jedné disciplíně

Kdybych byl někdy někým požádán o nějaké politické moudro, nasadil bych výraz transcendentního prožitku, zvedl bych prst jako Platón na Santiho fresce ve Vatikánu a pronesl bych dikcí předního člena Královské shakespearovské společnosti: "Politik by měl především sázet stromy."

Nesmějte se. Můžete to samozřejmě brát čistě doslovně a čekat od politika, že slíbí v kampani výsadbu miliónu stromů (a pokud to splní, bude to velmi záslužná činnost), ale já se v tomto případě po způsobu krasoduchů vyjadřuji způsobem obrazivým. Navazuji na starou moudrost, zachycenou v příslovích různých národů, kterou však asi nejpregnantěji vyjádřil jakýsi farmář z Manitoby jménem Nelson Henderson: "Pravým smyslem života je sázet stromy, ačkoli nemůžete očekávat, že usednete v jejich stínu."

Civilizace trvá a prospívá jen a pouze tehdy, pokud udržuje kontinuitu se svými předky, zajímá se o své dějiny a umí se z nich poučit, a zároveň pokud ji tvoří lidé, kteří myslí dopředu a jsou schopni vložit své úsilí do věcí, z nichž bude mít užitek až jejich potomstvo. Obraz stromu, který zasadíte a nikdy se nedočkáte toho, že vás osvěží svým stínem či svými plody, je kromobyčejně výstižný. Nejenže tento způsob myšlení by měl být ve veřejnosti co nejvíce rozšířen, ale požaduji ho na prvním místě u těch, kteří mají možnosti udávat směr - u politiků.

Ten, kdo chce odpovědně rozhodovat v přítomnosti, musí usilovně přemítat o budoucnosti a důkladně studovat minulost. Když se zaměřím pouze na tu budoucnost, nemohu nevidět, jak se tento rozměr z dnešní politiky vytrácí. Kdysi politik něco řekl nebo slíbil a ono to ve veřejném prostoru jaksi viselo dlouhou dobu jako pomyslný referenční bod, k němuž se jeho konání vztahovalo, v souvislosti s nímž jeho konání posuzovali ostatní a sami ve vztahu k němu konali. Dnes máme 24 hodin denně záplavu informací a v téhle změti, kdy jedna informace přebíjí druhou, je každý výrok starší než pár dní zcela zapomenut a nikdo a nic se k němu nevztahuje. Politik může tvrdit přesný opak toho co před týdnem a v důsledku je to putna. Třebas si toho někdo všimne, ale zpráva o tom zestárne a ztratí se v informačním chaosu dřív, než by mohla vést k jakýmkoli důsledkům. Je to politika, ve které dlouhodobé teze nemají šanci obstát a vlastně na nich vůbec nezáleží.

Politický souboj dnes zuří výhradně o politické TADY a TEĎ. Počítá se jen okamžitý prospěch, získávají se politické body za kroky a výroky, o nichž všichni vědí, že za týden si na ně nikdo ani nevzpomene a nedá se z nich kapitalizovat žádný dlouhodobý zisk. Je to boj o veřejné mínění, které se neustále přelévá ze dne na den tam a zpět. Politici dnes během volebního období nepíšou příběh o úspěšném vládnutí, který si předem rozvrhnou, vymyslí pointu a nakonec těsně před volbami odvyprávějí voličům; místo toho hrají v naživo vysílaném a zpola improvizovaném nekonečném seriálu, o němž nikdo netuší, kam děj v dalších epizodách povede a kam by vést měl, a jednotlivé díly jsou přepisovány ještě během vysílání podle reakcí publika. Smysl seriálu jako celku už nikoho nezajímá, nikdo si nepamatuje, co bylo o dva díly dřív, důležitá je jen okamžitá reakce na právě odvysílaný díl a zuřivý boj o to, kdo načrtne scénář toho příštího.

Politický marketing v tomto světě převálcoval politické ideje. Voliči už nejsou myslící bytosti, ale jen čísla v interních průzkumech a databázích politických stran, začleněná do příslušných kolonek podle sociogeografických skupin (americká politika je tímhle morem nasáklá už dlouho, evropská ji v posledním desetiletí intenzivně dohání), a všechny chystané kroky jsou posuzovány podle řeči čísel (jako by volič na venkově 60+ byl nějaký univerzální prototyp a nešlo o skupinu jednotlivých individualit) a podle toho, jestli nezpůsobí nějakou okamžitou reakci na sociálních sítích. Že se tedy dnes tak strašně daří populistům, není nic divného. Oni politiku okamžitého prospěchu, hlásání toho, co zrovna toho dne lid chtěl slyšet, a bezuzdného slibování čehokoli bez myšlení na budoucnost dělali vždycky, i když byl svět politiky ještě jiný – dnes se celý posunul vstříc k nim, a proto jsou v něm jako ryby ve vodě.

A tak když se dnes jeden z takových zcela typických populistů zcela upřímně podivuje, proč by měl v roce 2019 řešit to, co bude v roce 2050, je to vlastně dokonalé vyjádření ducha dnešní politiky (víc než cokoli, co je s dotyčným pánem spojeno za kontroverze). Nepřistupuje k tomu, co bylo před námi a co bude po nás, tak či onak – nepřistupuje k tomu prostě vůbec nijak. Žijeme teď, tak proč bychom řešili, co bylo v roce 1968 nebo co bude v roce 2050. Dejte nám s tím svátek, prosím pěkně, my žijeme dneškem, tak laskavě nerušte. Jestli „zítra se bude tančit všude“ nebo „zejtra si lehneme do rakví“, to je šumafuk. Dnešní prospěch, dnešní pohodlí, dnešní preference – svatá trojice současné politiky. Heslo vládnutí ve 21. století: „Après nous le déluge!“.

A proto chci od politiků, aby nezapomínali, co je jejich hlavní úkol – aby nezapomněli sázet stromy. Jen ať to dělají v kampani i fyzicky, však je to symbol a význam symbolů v politice nelze ani slovy vyjádřit (leda symbolicky). Přeji si, aby novináři kladli otázky nejen z pohledu dnešních zpráv, ale i z pohledu následující generace. Požaduji, aby politické programy obsahovaly dlouhodobé vize a program pro nejbližší volby byl odvozen od jejich naplňování. Chci, aby důvodové zprávy k návrhům zákonů hleděly dál do budoucnosti.

Jak změnit tu zoufalou bezobsažnost a hlavně bezčasovost (či snad dokonce prchavost) dnešní politiky, to věru netuším. Ve světě internetu je zkrátka prchavé všechno, a politika není výjimkou. Ale mám dva návrhy institucionálního charakteru. Zaprvé, zatímco Poslanecká sněmovna je přetížená a pod neustálou mediální pozorností (která právě vede k onomu zaměření na momentální zisky), Senát je v ústraní a má mnohem více času na promýšlení a přemítání o dlouhodobých agendách a strategických koncepcích, třebas i bez vztahu ke konkrétní předkládané legislativě – rád bych tedy, aby se na to zaměřil a ke svým základním charakteristikám, tj. že je komorou moudrou, komorou revizní či komorou konzervativní, přidal ještě další - aby byl též komorou prozřetelnou.

A co se týče vlády, i tady chápu a uznávám, že nelze jen tak osvobodit její členy od zápřahu každodenní politiky a řešení bezprostředně aktuálních problémů. I ten nejlepší ministr může strávit své působení v resortu zcela zavalen momentálními starostmi a o tom, kolik času si na přemítání o budoucnosti dokáže na svém jednání vyhradit vláda jako celek, nemám ani ty nejmenší iluzi. Proto přicházím s myšlenkou paralelního kabinetu: na každém ministerstvu bude vedle skutečného ministra působit taky ještě jeden “ministr pro futuro”, který bude vést přípravu strategických materiálů, formulovat dlouhodobou politiku daného resortu, radit v tomto ohledu ministrovi a přinášet do jeho rozhodování vizionářský aspekt „sázení stromů“. Dejme tomu jednou za půl roku se pak sejde vláda právě v tomto „futuristickém“ složení, tj. premiér zasedne s ministry pro futuro a zhodnotí, jak nám to sázení stromů jde, jestli sázíme ty správné druhy na správných místech v dostatečné pestrosti, zkrátka a dobře jestli nás naši potomci za 30, 50 a 100 let nebudou proklínat za to či ono. Nečekám od toho žádnou spásu, ale jsem přesvědčený, že když už dlouhodobé vize z politiky téměř zmizely, je dobré zkusit je tam zase vrátit nějakým cíleným projektem.

Politik by měl především sázet stromy. Nejsem politik, ale líbí se mi představa, že tenhle text je vlastně takovou malou sazeničkou…

---

reklama

---