Pavel Šremer: Vzpomínka na bojovníka Petra Kužvarta

Jméno Petra Kužvarta jsem se poprvé dozvěděl od Ivana Dejmala nejspíše v roce 1988 - Petr totiž často publikoval v komunisty nepovoleném samizdatu Ekologický bulletin dokonce pod svým jménem, což vyžadovalo v té době určitou odvahu a byl tedy v čilém kontaktu s Ivanem, redaktorem (taktéž pod svým jménem) Ekologického bulletinu.

---

reklama

---

Bylo téměř zázrakem, že se během jednoho roku právníkovi Petrovi ve spojení s bratrem Milošem, geologem, podařilo iniciovat výzvu proti megalomanské stavbě přečerpávací vodní elektrárny a přehrady u Křivoklátu na Berounce a zapojit do diskuse odbornou i laickou veřejnost. Prakticky za pouhý rok až dva na základě odporu veřejnosti došlo k rozhodnutí stavbu neuskutečnit a naopak byla vyhlášena CHKO Křivoklátsko. Tak začalo působení jednoho z prvních našich ekologických právníků, jak ostatně sám vzpomíná v Ekologickém bulletinu, vydaném už za nových, svobodnějších poměrů v roce 1990.

Nezůstal však jen u jedné kauzy, všímal si i dalších ekologických i dalších problémů v druhé půli osmdesátých let. Ve spolupráci Petra se Správou Krkonošského národního parku a Ekologickou sekcí ČSAV vznikl v roce 1988 informační materiál k výstavbě na vrcholu Sněžky, s výzvou organizacím a občanům k posílání stanovisek úřadům. To ovšem vzbudilo zájem StB o Petra, která v tom viděla spolčení s chartisty. Přesto, navzdory estébákům, ještě za starého režimu pak pod vlivem veřejného mínění došlo ke změně, lanovka byla vybudována jen na Růžovou horu.

Petr si tehdy dopisoval se soudruhy i v dalších kauzách, ať už celostátních, tak i pražských. A už tehdy uvažoval koncepčně, psal do Ekologického bulletinu například o potřebě zákona na ochranu životního prostředí nebo o nutnosti důkladné reformy neefektivního hospodářství. V roce 1989 spolu se svým bratrem se zúčastnil založení nové nezávislé Ekologické společnosti (nutno ocenit, že vznikla ještě před změnou režimu).

Po listopadu 1989 byl Petr jedním z mála, kteří si uvědomovali, že není ještě vše v ochraně životního prostředí a nejen v ní, vybojováno. O tom výmluvně svědčí jeho článek z Ekologického bulletinu 21, II 1990, kde v závěru napsal varování: „… Pokud si snad myslíte, že už je vše vyhráno, že teď to bude všechno v pořádku, pak se nejspíš velmi mýlíte. Vzniká rezort ochrany životního prostředí, ale zároveň ekonomická reforma nastartuje nebývalé kořistnictví a bezohlednost nových podnikatelů i mezinárodního kapitálu, který k nám bude pronikat. Místo byrokratické zvůle včerejška zaujme kšeftařská zištnost. Asi to bude daleko tvrdší a obratnější protivník. Naše úloha tudíž vůbec nekončí…“.

A přesně v tomto duchu se Petr snažil postupovat. Na jedné straně pomáhal při práci nově vzniklého Federálního výboru životního prostředí (FVŽP), dokonce mu ministr Vavroušek nabízel místo tajemníka FVŽP (Petr zpočátku připravoval materiály pro jednání řídícího výboru FVŽP), to však Petr, pravděpodobně se obávající nutnosti na takovém místě činit kompromisy, nepřijal. NA FVŽP Petr našel uplatnění jednak jako právník (tehdy tam a nikoliv na národních ministerstvech vznikaly základní zákony životního prostředí v celé federaci – zákon o životním prostředí poprvé zavádějící hodnocení vlivu na životní prostředí, zákon o odpadech, nový zákon o ochraně ovzduší, novela stavebního zákona, včleňující nová ustanovení k zpřísnění ochrany životního prostředí). Zároveň v odboru sociálních souvislostí životního prostředí spolupracoval s Jurajem Mesíkem, Jiřím Plamínkem a dalšími - sociální tematice se ostatně věnoval dlouhodobě a byl tak oporou svým mladším kolegům a kolegyním.

Po skončení činnosti FVŽP se stal nezávislým právníkem. Angažoval se, opět spolu se svým bratrem, v činnosti nově vzniklé Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ), kterou založil Josef Vavroušek, první desetiletí jako člen předsednictva. Tehdy zúročil své zkušenosti z tahanic s mocnými a založil ekologickou právní poradnu pro občany, nevládní organizace i municipality, poradnu měl v prvních letech v Centru trvale udržitelného života STUŽe v barokním domečku v Podolí.

Často pomohl starostům bránit se proti developerům či jiné zvůli. Jeho velkým přínosem bylo použití formálních právních argumentů při zabraňování nepravostem. Často využil nedostatečných znalostí práva úředníky či dokonce soudci, takže se na jedné straně stal postrachem (a terčem až nenávisti) úředníků, na druhé straně zachráncem před ničením životního prostředí.

Názory na použití formálních právních chyb se mezi staršími právníky lišily, některým mladým právníkům se však stal Petr se svým nekompromisním přístupem k právu a ochraně životního prostředí vzorem, jak bylo možné později pozorovat například při vzniku Ekologického právního servisu v roce 1995 (od roku 2013 přetransformované na Frank Bold), ale nejen jeho, k Petrovi jako vzoru se hlásí i dnes další právníci.

V právní poradně Petr odvedl množství mravenčí práce, o tom bychom asi více uslyšeli od těch mnohých, kterým pomohl. Angažoval se však i ve velkých kauzách, kterými žila celá ochranářská veřejnost Česka. Pro připomenutí jen názvy: Kašperské Hory versus firma Bohemia TVX Gold – těžba zlata, Mokrsko – taktéž těžba zlata, spor o trasu dálnice D 5 - obchvatu Plzně, cementárna u obce Tmaň v Českém krasu, devastace lázní Kyselka Karlovarskými minerálními vodami, a.s., vedení trasy dálnice D 8 přes CHKO České středohoří, těžba kamene na Tlusci, mrakodrapy na Pankráci. Snažil se prosazovat účast veřejnosti při správních řízeních a právo veřejnosti na informace o životním prostředí - již na FVŽP měl připraveny podklady k legislativě v této oblasti, rozpad federace však zabránil jejímu včasnému prosazení. Sepsal dokonce příručku „Kterak proti zlořádu úřadem bojovati! – Právní formy a možnosti občanské angažovanosti ve věcech životního prostředí“ (praktická příručka, Greenpeace Praha 1994) a po odsouhlasení zákona o svobodném přístupu k informacím o životním prostředí vydal stejnojmennou informaci (Petr Kužvart, Praha 1997), v roce 2000 pak spolu se Stanislavem Pazderkou sepsali „Právo na informace o životním prostředí“ (Ekologický právní servis, Brno 2000).

Pro STUŽ bylo velkou ztrátou, že na začátku nového milénia v ní Petr přestal pracovat, vzhledem k neshodám o dalším směřování STUŽe, kdy neprosadil svoji radikální koncepci, vycházející z jeho světonázoru. V roce 1999 založil Ateliér pro životní prostředí, ve kterém pak s kolegy právníky pokračoval v právní poradně.

Byl si vědom důležitosti politických řešení a proto patřil jako přesvědčený marxista spolu se svým bratrem Milošem k zakládajícím členům Levé alternativy v roce 1989. Po jejím rozkolu se stal v letech 1994 – 2000 členem ČSSD. Nenašel tam však dostatečné naplnění. V roce 2009 proto patřil k zakladatelům neformální občanské iniciativy pro společenskou změnu Alternativa zdola a byl činný i v další alternativní iniciativě ProAlt.

Své politické názory publikoval v mnoha článcích i několika publikacích. Hodně se zabýval otázkami samosprávy, například v samizdatu v roce 1992 „K samosprávě práce - Poněkud opožděná pocta Františku Modráčkovi“, nebo v publikaci, vydané STUŽ v roce 1993 „Prvky přímé demokracie v zastupitelských systémech“. Články publikoval například v časopise A2, v Britských listech, Deníku Referendum, v Literárních novinách i webovém časopisu !Argumenty či informačním serveru Outsidermedia.

V posledních letech se pravděpodobně projevily všechny ty útoky, které byly pro Petrův nesmlouvavý postoj na něj vedeny, nemoc ho nakonec vyřadila z pravidelné práce ve prospěch životního prostředí a angažovanosti občanů. I tak však publikoval dále. I když už Petr není od neděle 15. května mezi námi, zůstalo tu jeho poselství boje za právní stát a za zdravé životní prostředí i sociální spravedlnost. Svým příkladem inspiroval nevládní organizace, i např. právníky, kteří pokračují v jeho práci.

Na závěr bych se rád podělil se čtenáři s textem, který jsem od Petra dostal jako poslední a víceméně náhodou a který nakonec vyjadřuje jeho poselství, poselství dříve nesmlouvavého mladého radikála, který se dobral k stáru k poznání, co je nejdůležitější:

„Ulehčovat si tíhu života pověrami je dětinství. Ale ovšem – cosi nad námi je, co nás daleko přesahuje, to určitě existuje a my tušíme, že je to tajemství a zázrak existence světa (proč a jak je možné, že je to vše okolo, když by nemuselo být nic?), tajemství a zázrak existence pozemské biosféry – to totiž je zázrak s velikým tajemstvím. Většího tajemství na světě není! To je daleko větší a podstatnější, nežli veškeré pověry. A my jen pomalu a v pouhých jednotlivostech pomocí věd poznáváme jednotlivé neuvěřitelnosti biologické evoluce a jejích výsledků. A žádných pověr k tomu netřeba. Jen vědy, vědění, skeptického rozumu, kritického nadhledu a široké tolerance.

Z toho všeho vyplývá mimo jiného i možnost nerozporných vztahů spojenectví a spolupráce ateistů s osvícenými věřícími. Mají jedno důležité společné: Obhajobu a zachování svobody vyznání a svobody volby přesvědčení pro každého jedince. A ještě něco: Existuje naprostá nezbytnost pečovat o veškeré přirozené stvoření, jako součásti zázraku světa! Tedy chránit prostředí i pro jiné, pro ostatní, chránit živou i neživou přírodu před katastroficky přemnoženým a nenažraným, plevelným, agresívním, vše devastujícím a velmi nemoudrým moderním člověkem (Homo sapiens) samotným.“ (Petr Kužvart, K úloze mýtů v dějinách, 10. díl, Outsidermedia 7. 3. 2021).

Snažme se být pamětliví tohoto poselství či odkazu Petra Kužvarta.

---

reklama

---