https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/paveln-sekerka-jak-funguje-ex-situ-ochrana-rostlin-v-botanickych-zahradach
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Pavel Sekerka: Jak funguje ex situ ochrana rostlin v botanických zahradách?

17.2.2021
Botanická zahrada Liberec.
Botanická zahrada Liberec.
Před třemi týdny, 22. 2. 2021 odeslala Unie botanických zahrad otevřený dopis ministru životního prostředí a poslancům Výboru pro životní prostředí Poslanecké sněmovny. Dopis vyjadřoval nesouhlas s tím, že do státní politiky životního prostředí, kterou přijala vláda, nebyla zahrnuta ex-situ ochrana rostlin. Dopis podepsalo 25 ředitelů, vedoucích a vlastníků botanických zahrad. Současně jsme i připravili petice za zahrnutí ex situ ochrany do Státní politiky ŽP. K dnešnímu dni ji podepsala 150 petentů včetně významných osobností kulturního a vědeckého života.
 

Československé botanické zahrady spolupracují na společných programech od poloviny šedesátých let. Začal vycházet Zpravodaj botanických zahrad, konaly se konference a později vznikl Poradní sbor pro botanické zahrady při českém ministerstvu kultury, pod jehož gesci zahrady v té době spadaly. Za jednu z hlavních funkcí botanických zahrad od sedmdesátých let považují pěstování ohrožených druhů v kultuře. Avšak ani více jak dvěma generacím pracovníků se nepodařilo, aby program ex situ ochrany přijal stát jako jednu, byť alternativní, metodu ochrany rostlinných druhů. Přitom ex situ ochrana je jasně definována článkem 9 Úmluvy o biologické rozmanitosti, která u nás vstoupila v platnost v roce 1994 a měla být tedy zohledněna i v našem právním řádu.

Mezinárodní iniciativa na ochranu rostlin byla poprvé navržena na Mezinárodním botanickém kongresu v roce 1999. Skupina botaniků tuto myšlenku posunula a vypracovala Globální strategii pro ochranu rostlin (Global Strategy For Plant Conservation), kterou v roce 2002 přijaly světové vlády jako program v rámci Úmluvy o biologické rozmanitosti.

Pro botanické zahrady byly a jsou důležité především dva cíle:

Cíl 8: Nejméně 75 % ohrožených druhů rostlin uchovávat ve sbírkách ex situ, nejlépe v zemi původu, a nejméně 20 % by jich mělo být dostupných pro programy reintrodukce.

Cíl 9: Mělo by být zachováno 70% genetické rozmanitosti plodin a to včetně jejich divokých příbuzných a dalších sociálně-ekonomicky cenných druhů rostlin, při respektování a zachování souvisejících původních a místních znalostí.

Je zřejmé, že každý z těchto dvou cílů vyžaduje poněkud jiný přístup, jinou metodiku. Proto se také celosvětově ex situ ochranou rostlin zabývají profesně dvě skupiny organizací - zemědělské genobanky, které jsou zaměřené především na plodiny a jim příbuzné divoké druhy a botanické zahrady, jejichž zájmem jsou především plané druhy případně okrasné rostliny, zahrnuté v cíli 9. Botanické zahrady podle odhadu v současnosti konzervují přes dva miliony vzorků planých druhů rostlin z různých populací. Jejich činnost koordinuje Botanical Gardens Conservation International, mezinárodní organizace botanických zahrad.

Možnost ex situ ochrany je závislá na vědeckém poznání ekologie ohrožených druhů, na právním prostředí a i na podpoře ať již státní či dobrovolné. Naprostá většina evropských států ex situ ochranu rostlin uznává a podporuje. Do českého práva se však, na rozdíl například od Slovenska či Polska, možnost ex situ ochrany neprodukčních druhů rostlin vůbec nepromítla a stejně tak není definována činnost botanických zahrad. Neobjevila se ani ve státní politice životního prostředí ČR 2030 s výhledem do roku 2050. což je základní dokument, který ovlivní ochranu přírody u nás na řadu let dopředu.

Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

České botanické zahrady

Vznik a rozvoj botanických zahrad v českých zemích se příliš neliší od ostatních států Evropy. Nejstarší botanická zahrada vzniká jako zahrada léčivých rostlin za vlády císaře Karla IV. v Praze, za botanickou zahradu můžeme považovat zahrady Pražského hradu v rudolfínské době či některé klášterní zahrady, které kromě produkce sloužily i k výuce a byly přístupné veřejnosti. Od 18. století vznikají zahrady školní, nejprve zahrada pražské univerzity a v 19. století i některé zahrady městské. Nejvíce zahrad bylo založeno se vznikem republiky a také v šedesátých letech, kdy je dokončena síť zahrad středních zahradnických, zemědělských a lesnických škol. Od okolních států se lišíme v tom, že zahrady sloužily především k výuce a rekreaci. U nás nevznikla zahrada, která by soustředila botanický výzkum a byla zaměřena na introdukce rostlin.

V současnosti je v ČR kolem 40 botanických zahrad, většina z nich se sdružuje v Unii botanických zahrad ČR. Zahrady mají různé zřizovatele, především vysoké a střední školy, obce, Akademii věd, zdravotní ústavy a několik zahrad je soukromých. Na rozdíl od zoologických zahrad většina botanických zahrad, vyjma obecních a soukromých, nemá právní subjektivitu, protože je pouze organizační součástí větších celků. Jak je rozdílná organizační struktura zahrad, tak je i rozdílná jejich náplň.

Botanické zahrady, které mají možnost a zájem se zapojit do ex situ ochrany vytvořili Skupinu pro genofondy botanických zahrad ČR. Skupina byla založena v červnu 2016, jejích zasedání se účastní i zástupci AOPK, MŽP a MZe. Skupina definovala genofondy v botanických zahradách, zjistila technické a personální možnosti zahrad vzhledem ke konzervaci domácích ohrožených druhů a doporučila seznam vlajkových a dalších zájmových druhů pro konzervaci v zahradách; vzájemně koordinuje činnost zahrad. Dokumenty o její činnosti jsou k dispozici zde.

Lidé mají botanické zahrady spojené hlavně s exotickými druhy. Na snímku nevšední podívaná na obrovské květenství zmijovce titánského v liberecké botanické zahradě.
Lidé mají botanické zahrady spojené hlavně s exotickými druhy. Na snímku nevšední podívaná na obrovské květenství zmijovce titánského v liberecké botanické zahradě.
Foto | Jan Stejskal / Ekolist.cz

Co chráníme v botanických zahradách

Pojem genofond můžeme chápat jako souhrn všech organismů (genů) vyskytujících se v botanické zahradě. Toto široké pojetí je ale spíše ojedinělé. Za genofond botanických zahrad spíše považujeme rostliny, které mají známý původ, původ je legální (CITES, zákon 114/92 Sb., Nagojský protokol). O rostlinách je vedena evidence a rostliny je možné sdílet pro výzkum, vývoj, vzdělávání či výstavnictví.

Jak jsou botanické zahrady rozdílné, tak se liší i zájem o rostliny, které pěstují a konzervují. Veřejnost má botanické zahrady spojené především s exoty. Exotické rostliny také představují hlavní podíl na tom, co se v zahradách pěstuje. Ale i mezi nimi najdeme mnoho druhů, které jsou globálně ohrožené a jejichž populace v botanických zahradách může být větší než ve volné přírodě. Vzhledem ke zpřísňování pravidel získávání rostlin z volné přírody, zvláště po přijetí Nagojského protokolu v roce 2014, je v současnosti obtížné zavádět nové druhy do kultury. Proto je možné na exotické rostliny, které byli získané před platností protokolu, pohlížet jako na národní bohatství, surovinový (genetický) zdroj, který je volně k dispozici pro výzkum a vývoj.

Dvě botanické zahrady se specializují čistě na léčivé rostliny, expozice léčivek jsou i v jiných zahradách. Konzervace léčivých rostlin pro budoucnost má nepopiratelný význam.

V České republice neexistuje systém národních sbírek okrasných rostlin, který by sloužil ke konzervaci zahradních okrasných odrůd jako historického dědictví. Přitom i okrasné odrůdy dokumentují znalosti a dovednosti doby, ve které vznikly, ale odráží se v nich i vkus a dobová móda. Vybrané rody okrasných rostlin jsou konzervovány v rámci Národního programu genetických zdrojů pro zemědělství a výživu, botanické zahrady však na jejich konzervaci mají také podstatný podíl.

Tři zahrady jsou specializované na domácí flóru – botanická zahrada BÚ AV ČR v Třeboni (vodní a bahenní druhy), botanická zahrada KRNAPu ve Vrchlabí (druhy Krkonoš) a botanická zahrada Štramberk. Expozice domácí flóry ať již vybraných druhů či společenstev je ve více zahradách, především v zahradách vysokých škol.

Botanické zahrady nejsou jen exotické květy ve sklenicích. Na snímku botanická zahrada Průhonické botanické zahrady.
Botanické zahrady nejsou jen exotické květy ve sklenicích. Na snímku botanická zahrada Průhonické botanické zahrady.
Foto | Pavel Sekerka

Botanické zahrady a zákony

V roce 1974 byla poprvé publikována zmínka, že by bylo vhodné uzákonit existenci botanických zahrad. Přípravu zákona si jako jeden z úkolů vytkla i Unie botanických zahrad při svém vzniku v roce 2005. Je ale tento zákon potřeba? Aby se v současné platné legislativě pracovník zahrady vyznal, potřeboval by nejméně vystudovat bakaláře na právech. Zákony v oblasti ochrany přírody, rostlinolékařtví, uznávání odrůd jsou natolik spletité, že metodika, kterou nyní k jejich pochopení připravujeme, má již skoro 250 stran. Navíc pokrývají prakticky všechny oblasti činnosti. Současný nárůst byrokracie je obrovský a pracovníci zahrad se bojí, že zákon by ji jen zhoršil. Ale… stát zná botanické zahrady jen v rámci kontrolní činnosti anebo, potřebuje-li se pochlubit. V jiných případech, ať je to právě ex situ ochrana nebo dotace je nezná. Ve veřejném sektoru jsou botanické zahrady jediné subjekty, jejichž činnost zákon neupravuje. Svůj zákon mají zoologické zahrady, muzejní sbírky, knihovny… Neexistence zákona tak poškozuje jak botanické zahrady, tak především zájem, který by měly hájit. A to je dlouhodobá konzervace sbírek.

Ilustračním příkladem je dění kolem koronavirové pandemie. Vláda posoudila společně botanické a zoologické zahrady jako rizikové. Uzavřít se měly nejen skleníky, ale i volně přístupné venkovní areály. Paradoxně tak vznikla situace, kdy ve stejné lokalitě mohl zůstat otevřený historický park, ale musela se uzavřít botanická zahrada, která měla prakticky stejným návštěvnický režim. Nyní, když se jedná o kompenzacích, tak ty se mají týkat pouze zoologických zahrad. Nejspíše proto, že mají svoji rozpočtovou kapitolu.

Unie botanických zahrad nyní dokončila a zveřejnila návrh zákona, který je obdobou zákona o zoologických zahradách. Návrh je možné prohlédnout zde.

Ještě v devadesátých letech byly ze státního rozpočtu spolufinancovány některé projekty obnovy botanických zahrad, především skleníků v Praze, Brně a Liberci. Na zahrady se pamatovalo při „porcování medvěda“ v poslanecké sněmovně. Po vstupu do EU, nejspíše díky změně legislativy, podpora botanických zahrad jak z evropských fondů tak z kapitoly MŽP prakticky ustala. Zahrady mají smůlu, většinou jsou nepodnikatelské subjekty, takže nemůžou dosáhnout na dotace pro rozvoj turistického ruchu. Vzhledem k tomu, že se obvykle jedná o uzavřené areály, tak je míjejí dotace pro zeleň v krajině a podporu venkova. Podpora ze SFŽP pro ex situ ochranu byla za posledních deset let vypsána pouze jednou a to pro zahrady vědeckých výzkumných institucí, které jsou v republice tři. A protože botanické zahrady nebyly a nejsou zahrnuty ve státní politice životního prostředí, tak nemůžou čerpat ani z kapitol na podporu biodiverzity. Na některé projekty musely vznikat spolky přátel, ale to je nesystematické řešení. Jako spolek získala Unie botanických zahrad v roce 2007 na společnou databázi Florius, na její modernizaci i na další projekty v následujících letech již nedosáhla.

Naštěstí zřizovatelé botanických zahrad mají pro jejich činnost pochopení. Často je sice chápou spíše jako organizace kulturní či rekreační, ale i ex situ ochrana je pro ně pochopitelná a jim blízká. Z dlouhodobého hlediska je ale problém nízká prestiž povolání a obtížné hodnocení činnosti zahrad. V zahradnictví i ex situ ochraně je prakticky nemožné připravit impaktované vědecké články a tudíž i získat vědecké granty. A i získání grantové podpory na rozvoj infrastruktury a sbírek je prakticky vyloučené. To ve vysoce konkurenčním prostředí vědeckých a vysokoškolských organizací vede k odbornému podceňování zahrad a jejich pracovníků, na které je pohlíženo spíše jako na technicko- hospodářské pracovníky. Tomu bohužel odpovídá například zařazení vysokoškoláků na středoškolská systemizovaná místa a v důsledku malý zájem o obor.

Snahy o zrušení některých botanických zahrad jsou naštěstí již minulostí. Botanické zahrady si vydobyly své místo ve společnosti, mají početnou klientelu návštěvníků, kteří v nich hledají odpočinek, krásu i poučení. Doufáme, že se do budoucnosti podaří i institucionalizovat jejich funkci v ochraně genofondu.

Pro ilustraci potřebnosti ex situ ochrany jsem vybral tři příběhy rostlin, které vyhynuly v přírodě, ale byly zachráněny dílem náhodou, dílem systematickou prací botanických zahrad. Jedná se o velice atraktivní ozdobný strom, dnes pěstovaný v parcích, spíše nenápadnou rostlinou, jejíž obsahové látky ji měly chránit před okusem a můžou být zdrojem účinných látek v medicíně a polní plevel, který se vyvinul díky činnosti člověka, v přírodě vyhynul při změně zemědělských postupů, ale který právě proto může být nositelem zajímavých genů pro šlechtění obilnin.

Franklinie americká
Franklinie americká

Příběh 1: Franklinie americká (Franklinia alatamaha)

Filadelfští botanici John a William Bartram poprvé zpozorovali strom, který rostl podél řeky Altamaha poblíž Fort Barrington v britské kolonii v Georgii v říjnu 1765. W. Bartram také jako první popsal extrémně malý přírodní areál výskytu, který odhadoval na dva nebo tři akry (12 000 m2). John Fothergill, anglický lékař a botanik, který vlastnil rozsáhlou botanickou zahradu, ležící v dnešním West Ham Parku v Londýně, financoval od roku 1773 do roku 1776 expedici po americkém jihu. Během ní William Bartram sbíral také semena Franklinia alatamaha. Ta vysel ve Filadelfii, v roce 1781 jeho rostliny poprvé vykvetly v kultuře.

Strom byl naposledy ověřen ve volné přírodě v roce 1803 anglickým sběratelem rostlin Johnem Lyonem. Četné následující expedice, které se jej pokusily objevit, selhaly. Příčina vyhynutí ve volné přírodě není známa. Všechny dnes známé rostliny tak pocházejí ze semen shromážděných W. Bartramem a rozmnožovaných v Bartramově zahradě ve Filadelfii.

U příležitosti 300. výročí narození Johna Bartrama v roce 1998 zahájila Bartramova zahrada projekt na vyhledání co největšího počtu stromů v kultuře. Již v tu dobu se pěstoval na více jak tisíci lokalitách.Pěstuje se v mnoha botanických zahradách a arboretech, větší rostliny můžeme vidět například v botanické zahradě polské akademie věd ve Varšavě. Starší rostliny u nás mě nejsou známé, ale protože je pěstují polské zahradní školky, jsou v nabídce některých našich zahradnictví.

Příběh 2: Vrbina minorská (Lysimachia minoricensis)

Lysimachia minoricensis byla z volné přírody známa pouze z jediného místa (Barranc de Sa Vall na ostrově Menorca), kde ji nalezl a popsal Juan Joaquín Rodrígue v roce 1878. V roce 1926 botanik Lleidy Piusem Font i Quer sesbíral semena, která byla úspěšně kultivovaná v botanické zahradě v Barceloně. Rostliny v zahradě dobře rostly, přesévaly se a vytvořily početnou populaci. Během španělské občanské války a v prvních poválečných letech byla zahrada opuštěna a ponechána svému osudu. Když politické podmínky umožnily zahradu obnovit, bylo pod keři nalezeno několik rostlin. Semena byla distribuována do řady evropských botanických zahrad.

Předpokládá se, že ve volné přírodě vyhynula mezi lety 1926, datem sběru semen a rokem 1950, kdy bylo možné lokalitu po skončení války navštívit. Po devíti letech, v roce 1959, botanici Pedro Montserrat, Antoni de Bolos a Oriol de Bolos ji prohlásili za vyhynulou ve volné přírodě.

Proč k vyhynutí došlo není možné s jistotou říci. Určitě k němu přispěl nekontrolovaný sběr do herbářů začátkem 20. století a lesní požáry. Ale prvotní příčinou nejspíše bylo vyhynutí antilopy Myotragus balearicus, která nejspíše selektivně spásala vegetaci a způsobovala disturbanci povrchu, takže tato dvouletá rostlina měla možnost vyklíčit a vyrůst. To je také nejspíše důvod, proč se i přes opakované pokusy nedaří rostlinu navrátit na její původní stanoviště.

Prvním pokusem o reintrodukci bylo v roce 1959 rozptýlení tisíce semen v Barranc de Sa Vall a dalších blízkých roklích. Některé rostliny dokázaly překonat první léto a následující rok rozkvetly, déle se však udržely pouze v Barranc d'Algendar, ale i zde postupně vyhynuly. V roce 1996 byl proveden experiment s výsadbou mykorhizních dospělých rostlin, které na stanovišti intenzivně rostly, vykvetly a zaplodily. Semena však následující rok vyklíčila v malém počtu a rostliny, přestože byly pravidelně zalévány nepřežily.

Vzhledem ke špatným výsledkům všech pokusů na jihu, bylo rozhodnuto zasadit dospělé rostliny, uvnitř ostrova kde nebyl vápnitý ale kysely substrát a kde bylo chladněji a více vlhko. První generace rostla velmi energicky, ale opět nebyly nalezeny semenáče v dalších generacích. Lysimachia minoricensis je asi odsouzena k tomu, aby navždy žila v botanických zahradách a parcích.

Tento druh je zahrnut v příloze I Bernské úmluvy a je také součástí evropské sítě Natura 2000. U nás jej pěstuje například Botanická zahrada hl.m. Prahy.

Sveřep špaldový
Sveřep špaldový
Licence | Volné dílo (public domain)

Příběh 3: Sveřep špaldový (Bromus bromoideus)

Řada středoevropských plevelů bylo zavlečena do Evropy v souvislosti se zvyšováním zemědělské činnosti v období neolitu, jiné pravděpodobně vznikly in situ během domestikace. Mezi evropské plevele, které jsou vázané na obilná pole, patří tři tetraploidní druhy sveřepů. Bromus secalinus byl spojený s pěstováním žita, Bromus. grossus a B. bromoideus s pěstováním špaldy případně jiných ozimých obilnin. Jejich diploidní předci rostli na Blízkém a Středním východě, ale triploidní rostliny se zjevně vyvinuly až v Evropě. Bromus grossus je ohrožený, vedený jako cílový druh NATURA2000, Bromus bromoideus je ve volné přírodě vyhynulý. Jedině Bromus secalinus se úspěšně rozšířil do celého světa.

Bromus bromoideus objevil zahradník a botanik M. P. Michel poblíž Aiwaille v Ardenách v roce 1821. Popsal jej Alexandre Louis Simon Lejeune jako Calotheca bromoidea v roce 1823. Vyskytoval se v Belgii, Lucembursku a Francii zejména v okolí měst Rochefort, Beauraing a Comblain-au-Pont. Jednalo se o jediný endemitický druh oblasti.

Vzhledem ke změnám v zemědělství, kdy špalda byla nahrazena jinými druhy pšenice a také se zlepšilo čištění osiva a zpracování půdy, druh v původním areálu vymizel. Naposled byl pozorován v třicátých letech 20. století. Sedmdesát let poté anglický botanik David Aplin připravoval setkání evropské sítě semenných bank v Belgické národní botanické zahradě v Meise v roce 2005. Při prohrabování se starými sbírkami našel také pytlík se semeny Bromus bromoideus. Semena měla zachovanou klíčivost. Díky tomuto nálezu byl druh zachráněn, dnes se pěstuje ve více botanických zahradách například v Liège a Brestu.

Revize herbářových dokladů rodu Bromus uložených v Moravském zemském muzeu přinesla doklad o výskytu Bromus bromoideus i v českých zemích. Byl sbírán na rumišti v Olomouci v roce 1889.


reklama

 
foto - Sekerka Pavel
Pavel Sekerka
Autor je prezident Unie botanických zahrad ČR.

 twitter
Ekolist.cz nabízí v rubrice Názory a komentáře prostor pro otevřenou diskuzi. V žádném případě ale nejsou zde publikované texty názorem Ekolistu nebo jeho vydavatele, nýbrž jen a pouze názorem autora daného textu. Svůj názor nám můžete poslat na ekolist@ekolist.cz.

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení

Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama
Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist