Pavel Sekerka: České botanické zahrady nepatří k hlavním strůjcům rostlinných invazí, jak je uvedeno v Akčním plánu přijatém vládou

Dne 14. 6. 2023 schválila vláda bez rozpravy První Akční plán pro řešení problematiky prioritních způsobů šíření invazních nepůvodních druhů v České republice. Biologické invaze jsou bezesporu obrovský problém a velké téma. Pro mě je však mimořádně zarážející, že ve zmiňovaném dokumentu je jako třetí nejvýznamnější rizikový faktor neúmyslného vzniku invazí v ČR uvedena kategorie „Útěk z kultury (botanické zahrady/zoo/akvária)“. A to před kategorií „Útěk z kultury (zahradnictví)“. V rámci jednotlivých kampaní boje proti invazním druhům můžeme především v zahraničí číst dehonestující a zevšeobecňující titulky jako „Botanické zahrady šířily invazivní druhy“. Většina publikovaných údajů o rostlinných invazí v Evropě, které mají původ v botanických zahradách, se však týká 19. století. Historické údaje, ze kterých se vychází, mohou být v některých případech neúplné a matoucí.

Podíváme-li se do historické zahradnické literatury, zjistíme až překvapivě rozsáhlý sortiment pěstovaných okrasných druhů již v období renezance. Přibližně od 18. století se objevují i seznamy rostlin pěstovaných v botanických zahradách. Avšak to, že se některá rostlina poprvé objevuje v Indexu Plantarum botanické zahrady neznamená, že zahrada rostlinu dovezla a dále šířila. Chybí totiž údaje z šedé zóny. Seznamy pěstovaných rostlin zahradních školek jsou známé jen u některých nejvýznamnějších, údaje od soukromých pěstitelů chybí.

Typickým příkladem je introdukce akátu, který byl údajně introdukován Vespesianem Robinem nebo jeho otcem Jean Robinem mezi lety 1620 - 1640 do Jardin des Plantes Paris. Ale je vysoce pravděpodobné, že současně nebo i dříve se akát dostává do Británie a Španělska (viz např. https://www.vulhm.cz/files/uploads/2020/01/574.pdf), ale o tom nejsou důvěryhodné literární zprávy.

Akční plán se týká pouze druhů uvedených v Unijním seznamu. Botanické zahrady existují na území ČR od 13. století, není mě však znám jediný případ invaze druhu Unijního seznamu, který by na našem území měl prvopočátek v botanické zahradě. V rámci objektivity je však nutné podotknout, že botanická zahrada Univerzity Karlovy se nejspíše spolupodílela na zahájení invaze netýkavky malokvěté (která zde byla pěstována od roku 1844) a peťouru srstnatého (pěstován 1829).

Řada botanických zahrad v minulosti sloužila jako zahrady introdukční. Jako státní zakázku shromažďovaly potenciálně užitkové druhy impéria, rozmnožovaly je a poskytovaly pro další výzkum. U nás se introdukcí pro lesnictví zabývala pouze některá arboreta.

Tak se například do Evropy dostává vodní mor kanadský (1859 – Botanická zahrada Berlín), který byl vysazen do Odry pro zlepšení kvality vody. I u nás se v sedmdesátých letech měly některé české botanické zahrady účastnit výzkumného úkolu introdukce vhodných dřevin pro městské aglomerace a Pražská botanická zahrada měla řešit společně se zahradou v Halle úkol oplocení dálnice výsadbou opuncií. O těchto úkolech se však jednalo v teoretické rovině mimo vlastní botanické zahrady, zahrady na vlastní výzkum neměly prostředky.

Další zavádějící fakta, která botanické zahrady staví do pozice míst počínajících invazí, je identifikace chorob, škůdců a plevelů v botanických zahradách. Pracovníci botanických zahrad jsou schopni identifikovat neobvyklé choroby či škůdce a kontaktovat odborníky ohledně jejich přesné determinace. Může se však jednat o organismus již poměrně běžně rozšířený, ale dosud nezachycený státní rostlinolékařskou správou. Jako příklad můžeme uvést pilatku azalkovou, v Evropě poprvé identifikovanou v Botanické zahradě Na Slupi v Praze, ačkoliv tato zahrada dlouhé roky nevysazovala žádné nové azalky a tedy nemohla být původcem invaze.

Vládní dokument vychází z „Analýzy způsobů šíření invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii a dalších prioritních invazních druhů České republiky vydané v roce 2020“. V něm je několik zavádějících informací. Jako příklady pro kategorii „Útěk z kultury (botanické zahrady/zoo/akvária)“ jsou v textu uvedeny následující druhy rostlin, jako příklad introdukce a invaze způsobené botanickými zahradami. Skutečnost je ale jiná (údaje o introdukci jsou převzaté z Květeny ČR):

pajasan žláznatý – na české a moravské území se dostal pravděpodobně v roce 1799, kdy byl vysazen na jižní Moravě v lesních školkách lednického panství Lichtensteinů, v roce 1811 byl také nabízen v katalogu výpěstků lednické zahrady. Následovaly relativně rychlé výsadby i v dalších částech země. V roce 1813 byl vysazen v jižních Čechách na buquoyském panství Nové Hrady. Až v roce 1844 se dostává i do Prahy, kde se pěstuje v tehdejší botanické zahradě na Smíchově.
bolševník velkolepý – byl nejspíše poprvé vysazen knížetem Metternichem roku 1862 v zámeckém parku Kynžvart, údajně však existují i starší herbářové položky. Brzy se stal populární zahradní solitérou a kvůli výsadbám se rozšířil i mimo centrum introdukce ve Slavkovském lese. Nekontrolovatelně se začal šířit až po roce 1943 hlavně podél vodních toků, později silničních a železničních koridorů, zřejmě v souvislosti se změnou využívání krajiny antropogenními disturbancemi po 2. světové válce.
javor jasanolistý – nejspíše poprvé vysazen v Praze ve Stromovce v roce 1835, podle jiných zdrojů ještě dříve. První zmínka o spontánním výskytu v přírodě v České republice je pravděpodobně z břehu řeky Labe u Neratovic v roce 1875.

Je zřejmé, že ani jeden z řešených druhů „Analýzy“ nebyl primárně introdukován botanickou zahradou na českém území, notabene v daném období byla v Českých zemích pouze jedna funkční botanická zahrada a ta těžko mohla stát za masivním rozšířením jmenovaných druhů.

Jako prezident Unie botanických zahrad ČR jsem se snažil zjistit, na základě kterých dat autoři dospěli k tomu, že ze zkoumaných 35 kategorií nezáměrných způsobů šíření invazních druhů pro ČR patří botanické zahrady na třetí místo. Výsledkem jednání bylo, že věta „Způsoby šíření jsou řazeny s ohledem na jejich význam a četnost“ na straně 9 dokumentu se do textu dostala omylem, že se jedná o prostý výčet. Bohužel však Ministerstvo životního prostředí prý již nemůže vládou přijatý dokument změnit.

Botanické zahrady spolupracují s vědeckými institucemi, pravidelně se účastní různých dotazníkových akcí, mimo jiné zaměřených na biologické invaze. Navíc většina zahrad má veřejně přístupné seznamy pěstovaných rostlin. Data o činnosti zahrad jsou snadno dostupná. To je podstatný rozdíl oproti hobby marketům, zahradnictvím a především soukromým pěstitelům, u kterých nejsou data o pěstovaných rostlinách k dispozici. Snad právě snadná přístupnost dat zapříčinila, že se v seznamu botanické zahrady dostaly před kategorii "útěk ze zahradnictví".

Dalším možným důvodem může být i nejasná kodifikace botanických zahrad. Botanické zahrady na rozdíl od zoologických zahrad nejsou v českém právním řádu kodifikovány. Unie botanických zahrad se o prosazení zákona o botanických zahradách bezúspěšně snaží již skoro dvacet let. Proto jsou občas pod botanické zahrady, z našeho pohledu chybně, řazené i zámecké parky, především přírodně krajinářské, které se na invazích různých rostlinných druhů podílely podstatně více.

V tiskové zprávě k akčnímu plánu bylo v nadpisu uvedeno "Biologickým invazím se bude aktivně předcházet". Bohužel akční plán se věnuje především propagandě (informovanosti), tvorbě metodických plánů, kodexů, výzkumu a restrikcím – zesílení hraničních kontrol. Akční plán se týká pouze druhů Unijního seznamu, tedy druhům, jejichž invazní potenciál je znám. Je třeba podotknout, že téměř polovina druhů ze seznamu u nás nemá přírodní podmínky, umožňující jejich dlouhodobé přežití ve volné přírodě.

Nejsem odborník na invaze, ale v botanických zahradách a okrasném zahradnictví se pohybuji již řadu let. Z praxe bych jako největší riziko pro invaze, alespoň u rostlin, viděl celkovou nepéči o krajinu i zeleň v intravilánech obcí, minimální podporu zahradnických podniků a zahradnického řemesla a nástup nových uměleckých trendů ve výsadbách, které invaze přímo podporují.

1. Do údržby zeleně jde stále méně peněz. V důsledku toho dochází k omezení péče – sekáni trávníků a ruderálních porostů ve městech a jejich blízkosti. Otevření ploch pro sukcesi je sice výhodné pro některé organismy, ale vytváří také spoustu volných nik pro potenciální invazní druhy a může i některé invaze odstartovat. Proti sekání trávníků a dalších ploch vystupují různé spolky, občas se zavádějícími argumenty. Obecní správa zeleně, protože šetří finanční prostředky, tento posun ve vnímání veřejné zeleně vítá.
2. Otevřenou možností pro invaze jsou tzv. bezúdržbové (většinou) štěrkové záhony a napřímo vysévané či vysazované letničkové a cibulové záhony. Představují posun v estetickém vnímání výsadeb a současně opět možnost šetřit na provozních výdajích. Přitom tyto plochy jsou často na okrajích měst (kruhové objezdy) a právě ve styku s ruderálními stanovišti i volnou krajinou. I vyseté letničkové směsi a cibulové záhony je třeba zahradnicky pravidelně udržovat.
3. Ještě v devadesátých letech bylo požadováno, aby trvalky byly po odkvětu ostříhány, takže nebyly schopné zaplodit. Význam to mělo v udržení čistoty odrůd, ale také správný řez podporoval opakované kvetení. Dnes se velice často v navržených trvalkových směsích doporučuje i podzimní efekt odkvetlých stonků s plody – to vede k velkému uvolnění rizikových diaspor do prostředí.
4. V ČR byl postupně minimalizován zahradnický výzkum v oblasti hodnocení a šlechtění nových odrůd. Do devadesátých let probíhala hodnocení sortimentu zahradních odrůd a výběr doporučených odrůd. Z hlediska invazí by bylo vhodné doporučovat pro plošné výsadby odrůdy sterilní a případně rozšířit hodnocení odrůd o jejich biologické vlastnosti.
5. Nízká produkce zahradnického materiálu znamená rozsáhlé dovozy ze zemí EU (Polsko, Holandsko, Itálie) pro sadbový materiál a ze třetích zemí pro řezané květiny. Zvýšení domácí produkce by snížilo rizika nechtěného zavlečení jak nových druhů plevelů tak i chorob a škůdců.
6. Také semenářské firmy dováží velkou část osiva. Problémem je i to, že se dováží osivo domácích druhů s původem mimo ČR. O regionálních lučních směsích se hovoří desítky let, ale opět neexistuje výrazná státní podpora.
7. Z evropské legislativy vyplynulo zmenšení polí a vysazování květnatých pásů mezi lány. Zajímavé je, že složení použitých směsí obsahuje velké množství nepůvodních druhů jako jsou světlice barvířská (přírodní původ neznámý), svazenky (S. Amerika)… Vhodné by bylo aby tyto směsi obsahovaly druhy u nás původní či archeofyty. Zde však opět chybí rozumná státní podpora pro jejich přípravu. Pozemkové změny otevírají prostor pro sukcesy a šíření nepůvodních druhů. Mimo jiné je to dáno grantovými schématy, kdy jsou alokované peníze investiční nikoliv však na dlouhodobou údržbu.
8. Vzhledem k výraznému omezení biocidních látek a složité legislativě používání přípravků na ochranu rostlin, kdy většina přípravků je pouze pro jasně definované škodlivé činitele ztrácíme možnosti účinně reagovat na počínající invaze či na levnou a účinnou eradikaci již probíhajících invazí.
9. Komposty dodávané do zahradnictví z kompostáren by měly být kontrolované a prosté klíčivých semen. Bohužel tomu tak není ani u renomovaných pražských kompostáren.

Invaze jsou velkým problémem ohrožujícím biodiverzitu. Pokud je ale chceme úspěšně řešit, je nutná spolupráce všech subjektů, srozumitelně a logicky nastavené právní prostředí, neřešit pouze jednotlivosti a především směřovat dostatečné finanční prostředky do údržby krajiny.

---

reklama

---