Jan Zrzavý: Případ turecké myši aneb Věda a ochrana přírody, část první
Podíváme-li se na Červený seznam IUCN, zjistíme, že mezi kriticky ohroženými druhy živočichů najdeme nejen nosorožce a gorily, ale také pěknou řádku různých, vesměs tropických, obvykle horských nebo ostrovních drobných hlodavců, tedy „myší“. O většině z nich pochopitelně vůbec netušíme, jak moc jsou ohrožené, a jenom to odhadujeme z jejich malých areálů a z toho, že už je dlouho nikdo neviděl (mimochodem – jak často vídáte v české přírodě třeba nezcela vzácného plšíka lískového? – a teď si představte, že něco podobného žije v horách na laosko-barmském pomezí). Mezi různými exoty se nápadně vyjímá několik ohrožených myší z Evropy a okolí, mezi nimi i strašlivě vzácná myš bodlinatka turecká (Acomys cilicicus) z jednoho místa na jihotureckém pobřeží. Ještě nedávno byla uváděna mezi kriticky ohroženými druhy, dnes má značku DD (data deficient), tedy nevíme, co s ní. Něco se s ní stalo.
Bodlinatky obývají ve zhruba dvaceti druzích celou Afriku až po Středomoří a částečně pronikají i na Blízký východ, na Kypr, Krétu a do Turecka. Některé žijí volně, jiné jsou synantropní (obývají lidská sídla). Když se na podivně izolované evropské bodlinatky podívali molekulární biologové, zjistilo se, že vůbec nejde o samostatné druhy, ale o výsadky severoafrického synantropního druhu. Na místa svého výskytu se dostaly patrně lodí – můžeme si představovat, jak vyplula z Alexandrie na Krétu s bodlinatkami v podpalubí a cestou občas brala pitnou vodu ...
Věda a ochrana přírody
Biolog Jan Zrzavý píše pro Ekolist volnou řadu článků o snaze ochrany přírody legitimizovat svoje záměry přírodovědou. První odstavec tohoto článku je tak vlastně úvodem k celé sérii. Další "díly" je možné očekávat s přibližně dvouměsíčním odstupem.
To je samozřejmě spíš anekdota, ale poukazuje na obecný problém: druhy neustále vznikají (i zanikají), různě se šíří a přizpůsobují, a jsou tedy různě evolučně staré (od druhů starých několik milionů let až po ty, které vznikají před našima očima). Dokonce i medvěd lední dnes vypadá jako specializovaná arktická populace brtníka. Jsou tu jistě rozdíly časové (medvěd lední je starší než turecká myš) i ekologické (brtník se v Arktidě naučil věci, které ve Vrátné dolině nedělá, kdežto turecká myš se od káhirské ničím podstatným neliší), ale jedna věc je společná: jde o mimořádně mladé populace, tu přirozené, tu antropogenní, které můžeme považovat za „druhy“ (a jako takové je třeba i chránit) pouze tehdy, budeme-li pojem „druh“ chápat zcela staticky, neevolučně a nebiologicky. V současné době se rozvíjející projekt EDGE („evolutionarily distinct and globally endangered“) směřuje právě k identifikaci ochranářských priorit mezi druhy nejstaršími a evolučně nejizolovanějšími.
Pro zajímavost – číslo jedna mezi savci, pokud jde o evoluční izolovanost, je hrabáč, číslo dvě ptakopysk, tedy zrovna druhy, kterým v podstatě nic nehrozí; na prvním místě, pokud jde o izolovanost a zároveň ohroženost, jsou novoguinejské paježury. Vymřením takovýchto potvor bychom ztratili obrovský kus informace o evoluci a diverzitě savců; vymřením turecké myši nepřijdeme skoro o nic, protože ji bez problémů zastoupí jiná bodlinatka z protějšího břehu Středozemního moře. Chceme-li zachovat co nejvíc z diverzity života kolem nás, je lepší neinvestovat peníze, kterých je vždycky nedostatek, do druhů evolučně zastupitelných, kterých je pochopitelně nejvíc (z druhohor přežil jenom málokdo, z epiatlantiku skoro všichni, jako i lidí dvouletých je na světě víc než stoletých).
Jenže skoro všechny slavné, ikonické ohrožené druhy si v evolučním pojetí nevedou nejlíp. Panda velká je mezi savci aspoň devatenáctá, ale orangutan bornejský má číslo 190 a medvěd lední 559. Prohlásit, že je nám to jedno, protože nás zajímají především takoví ti roztomilí ňuchňáci, samozřejmě můžeme, ale dostaneme se tím do jistého rozporu s údajnou vědeckou podstatou ochrany přírody, tedy s vírou, že přírodu nechráníme jen tak pro nic za nic, z přebujelé a nekontrolované sentimentality. Pak nezbývá, než si vymyslet nějaký jiný „vědecký“ argument, třeba něco o tom, jak se bez medvěda ledního zhroutí arktický ekosystém. (O tom někdy příště.)
reklama
Další články autora |
Jan Zrzavý: Případ bornejského slona aneb Věda a ochrana přírody, část šestá
Jan Zrzavý: Případ karlovarské užovky aneb Věda a ochrana přírody, část pátá
Jan Zrzavý: Případ zebry kvagy aneb Věda a ochrana přírody, část čtvrtáOnline diskuse
Ochrana prirody je kulturni, ne vedecka - 5. 2. 2011 - Karel StibralJako estetik mam samozrejme radost, ze se zduraznuje esteticka, nebo vubec kulturni dimenze ochrany prirody, mel bych vsak k textu i diskusi par poznamek.A) Jednak si myslim si, ze neni zcela nutne vsechno prevadet na jeden ci dva uhly pohledu (a to treba i muj oblibeny), tj. treba estetiku a etiku. Souhlasim s prof. Zrzavym, ze ochrana prirody takto zacinala, a vlastne i v nevedome forme pokracuje, stejne jako si myslim, ze snaha o jeji legitimizaci prevedenim na nejake prirodovedecke "meritelne" veliciny neni prave stastny napad. Ale tohle neni jen problem dnesni ochrany prirody - prirodni vedy se holt staly religiem doby jiz v 19. stoleti, a neni to zcela vymysl doby nasi. To jen dnes je tendence prevest ochranu prirody na vedu snad jen duslednejsi, zpusobena nejen autoritou prirodnich ved, ale i mensim vzdelanim v humanitnich vedach vlastnich ochranaru-prirodovedcu. Nemyslim si ale, ze bychom treba k informacim z prirodnich ved nemeli prihlizet, naopak! Spise by melo byt zrejme, ze u ochrany priody jde opravdu o pomerne slozity konglomerat, ci diskusni pole, kde se uplatnuji jak vedy prirodni, tak humanitni (treba historie, archeologie - obecne v kulturni krajine prece tezko jinak), ale i humanitni discipliny, ktere vedami jednoduse nejsou, jako je prave etika a estetika. Pritom tyto discipliny postihuji nektere problemy, kvuli kterym se ochrana prirody podnika - vyhubit nejakeho motylka opravdu pro ekosystem nemusi byt prilisna katastrofa, ale z hlediska estetickeho ba etickeho je to opravdu na povazenou. Bylo by dobre si toto priznat mnohem vice, nez je treba v zakonech jen obcas uvedene a s rozpaky vnimane slovo "esteticky" (treba u krajinneho razu). Ale opravdu bych na tento uhel pohledu vse neprevadel - staci jet nekam za hranice Evropy, aby clovek uvidel, ze nektere krajiny a mista jsou skutecne postizene spise nez pouhym ubytkem biodiverzity vymizenim puvodnich ekosystemu ba jejich kolapsem, ktery vede jednoduse k tomu, ze se v ruznych asijskych velkomestech clovek prakticky dusi (no, nebo alespon na Mostecko ci Ostravsko). To, ze je ochrana prirody i v zajmu kvality vlastniho zivota cloveka ci spis nez jakesi abstraktni prirody je nasnade, stejne jako to, ze nejde v rade ohledu o disciplinu jen ciste estetickou... B) a jeste k te osidnosti estetickych soudu. Ono se esteticke hodnoceni opravdu promenuje (ono, tedy... predstavy prirodnich ved taky, ale to ted radeji nechme byt), presto nektere nazory v evropske kulture jsou pomerne stabilni a take se nemuze rici, ze pokud nemuzeme nektere veci a fenomeny jednoznacne zmerit ci definovat, jednoduse neexistuji. Proste od estetiky, stejne jako etiky nemuzeme ocekavat vypovedi ekvivalentni "jistote" ved prirodnich. Neznamena to ale, ze tyto obory nejsou schopne nejake racionalni argumentace, vylouceni mylnych tvrzeni, ci jsou pouze nejakymi "dojmologiemi", kde je mozne libovolne tvrdit co si myslim/citim bez zduvodneni - naopak, jen proste jejich zavery nemaji ten narok "objektivni" pravdy (ktery je ostatne i v prirodnich vedach jen iluzorni, jakkoli je zde rozdil zasadni), stejne jako nemaji metody ekvivalentni tem prirodovednym. I kdyz samozrejme i v ramci techto oblasti je znacne rozdilny pristup - zatimco esteticke nazory (Sumavsky les se nam libi takovy ci makovy) se obecne berou za predevsim relativni ci maximalne zjistitelne pomoci sociologickeho setreni ci prevodem na nejaky biologicky reflex, u etickych nazoru vetsinou o relativite, ktera zde ale evidentne je (treba - neni dobre okradat ani podrezavat prislusniky jinych narodu), uvazovano moc neni, jakkoli by ani zde nedopadl patrne sociologicky vyzkum jednoznacne, stejne jako biologicka argumentace. Ochrana prirody by nicmene mela urcite fungovat i z jednoduse priznanych etickych duvodu, napr. ze je proste neslusne vybit to ci ono, i kdyz si s tim priroda hrave poradi. A jeste k tem umirajicim sumavskym lesum - treba zrovna romantici by si to spis pochvalovali... C) U korenu ochrany prirody bych pripomenul i dosud nezminovane nabozenske motivy ci paralely. Jeste nez prisly ony prvni spise romanticke kroky v ochrane prirody (ty eticke a esteticke) na poč. 19. stol., uz tu existovala diskuse nad prirodou a vztahem cloveka k prirode v prubehu celeho 18. stoleti, ktera v podstate NoVE zduraznila prirodu jako Bozi vytvor (Rousseau, Shaftesbury). To byl nazor sice zcela tradicni, ale nova byla interpretace ci akcent - Buh podle noveho pristupu stvoril prirodu predevsim ve forme divoke prirody, nikliv nejaka pole a zahrady atd. a tato priroda je hodnotnejsi nez jina. Clovek tedy prirodu nezuslechtuje, ale celkem logicky ji spis Stvoriteli poskozuje. Buh stvoril cloveka v urcite forme existujici v prirode (Rousseau, a vubec predstava vzneseneho divocha, noble savage), ale clovek se tomu vzeprel a objevil vlastnictvi, zacal si stavet sidla a tuto prirodu opustil. Ochrana prirody vlastne zacala i jako ochrana Boziho - a nikoliv lidskeho - stvoreni. Priroda je Bozi chram, atd., a pokud "zachranuji" les, zachranuji preci jen neco vice, nez je ekostystem, pekne zakouti atd. Myslim, ze i dnes k takovemu pristupu najdeme cetne paralely v projevech ruznych ochrancu prirody. To neni mineno jako kritika, pouze jako pripomenuti i ruznych dalsich "nevedomych" motivu, ktere by bylo mozna dobre vice priznat - urcite vsak dalsi pomyslny "bod" pro to, ze ochrana prirody je opravdu do znacne miry vec kultury. |
