Tereza Stöckelová: Ropná katastrofa? Logický důsledek kapitalismu
Letadlo rozprašuje ropný disperzant nad ropnou skvrnou, která vznikla při nehodě ropné plošiny Deepwater Horizon.
Licence: Volné dílo (public domain)
|
|
Ilustrační foto: Stephen Lehmann/United States Coast Guard |
Kapitalismus bez přívlastku a bez regulace vede k rozhodování firem bez ohledu na rizika, která se přímo finančně netýkají vlastního podniku, k masivnímu prorůstání ekonomické a politické moci, k manipulaci s pravidly jako součásti firemní strategie a k maniakálnímu přeceňování lidských možností v oblasti vlády nad přírodou. Ropná havárie představuje jedno z vyústění této kapitalistické logiky, v jejímž rámci se odehrává i likvidace ropy z mořského povrchu: během prvního měsíce na ni bylo použito přes 2 miliony litrů v Evropě zakázaného disperzantu Cerexit, pravděpodobně vysoce toxického, jehož přesné složení je však předmětem obchodního tajemství. Na konci června bylo rozhodnutím soudu zrušeno šestiměsíční moratorium na podmořskou těžbu v Mexickém zálivu, které byl nakonec v reakci na prohlubující se katastrofu nucen vyhlásit prezident Obama. Vzápětí se ukázalo, že soudce, který rozhodnutí udělal, je podílníkem firem, které se těžbou zabývají (např. Transocean).
Zajímavé je připomenout si v tomto kontextu historii firmy BP (původně British Petroleum), která sahá do Iránu na počátku minulého století a je úzce propojena s britskými imperiálními zájmy. Jak popisuje Stephen Kinzer v knize All the Shah’s Men: An American Coup and the Roots of Middle East Terror, po objevení ropy v Iránu podepsala Velká Británie s podplacenými představiteli země velmi výhodnou smlouvu, podle které získala právo na těžbu veškeré iránské ropy. Iránu náleželo 16 % ze zisků a neměl podle smlouvy právo na kontrolu účetních knih. Společností, která ropný průmysl spravovala, byla Anglo-Persian Oil Company, pozdější BP. Od 20. do 40. let minulého století představovala iránská ropa základ britské prosperity – napájela britská auta, průmyslové podniky i vojenské námořnictvo. V roce 1951 se stal iránským premiérem Mohammad Mosaddegh, který se rozhodl společnost znárodnit. Velká Británie se pokoušela tomuto kroku všemi způsoby zabránit a nakonec přemluvila Spojené státy k zorganizování státního převratu v Iránu. Ten nastolil represivní vládu Reza Shaha Pahlaviho, která v roce 1979 vyústila do islámské revoluce.
Bezohledné sledování vlastního zájmu a neprůhledné koalice s exekutivou států není v případě BP věcí dávné minulosti, stejně jako není současná havárie prvním významným únikem ropy spojeným s touto firmou. Před 20 lety bylo BP klíčovým hráčem v konsorciu Alyeska, které mělo na svědomí havárii ropného tankeru Exxon Valdez. V oficiálním vyšetřování však BP nikde nebyla jmenována. V roce 2006 došlo k úniku z ropovodu společnosti BP na Aljašce. Jak ve vysílání Democracy now! uvedl Scott West, který měl tehdy vyšetřování havárie na starosti v rámci americké federální Agentury ochrany životního prostředí (Environmental Protection Agency), ačkoli únik způsobil škody přes 600 milionů dolarů, tehdejší Bushovo ministerstvo spravedlnosti se s BP ještě před ukončením vyšetřování dohodlo na pokutě 20 milionů dolarů, tedy zlomku způsobené škody. Ropná plošina Deepwater Horizont, která letos v dubnu vybouchla, byla během schvalování federální vládou s odkazem na klauzuli „categorical exclusion“ vyňata, stejně jako další stovky podobných projektů, z posouzení vlivů na životní prostředí. Heslo Tony Haywarda, výkonného ředitele BP, které má údajně vyryto na plaketě na svém pracovním stole, tak nabývá děsivých významů: „If you knew you could not fail, what would you try?“ bychom v této souvislosti mohli volně přeložit například jako "Co bys dělal, kdybys věděl, že za nic neponeseš odpovědnost?".
Původní British Petroleum se v roce 2001 změnilo na „Beyond Petroleum“ (v angličtině to znamená něco jako "po ropě") a přijalo zelené firemní logo. BP se situovala do pozice firmy, s níž se vyvážeme z ropné ekonomiky, která činí západní svět stále zranitelnějším. Jedním z viditelných kroků v tomto směru bylo v roce 2007 propojení s Kalifornskou univerzitou v Berkeley v projektu „Energy Bioscience Institute“, který se zabývá výzkumem biopaliv. Hlavní větev projektu se zabývá výzkumem v oblasti genetických modifikací a syntetické biologie. BP věnuje univerzitě během deseti let 500 milionů dolarů výměnou za hostování 50 výzkumníků BP na půdě univerzity, přednostní právo na licencování výsledků akademického výzkumu a přístup ke studentům. Už před uzavřením smlouvy vyvolával projekt v akademické komunitě velké protesty, které poukazovaly jak na omezování akademické svobody a přílišný vliv soukromého kapitálu na veřejný výzkum, tak na morálně pochybné praktiky BP v zemích třetího světa (podrobněji o projektu a souvisejících sporech viz A2 2007/43). Současná katastrofa v Mexickém zálivu a její okolnosti přidávají k takové kritice další rozměr.
Existuje řada důvodů, proč se západní společnosti potřebují vymanit z ropné či uhlíkové ekonomiky. Nejčastěji opakovaným byla v poslední době globální klimatická změna. To ale není důvod jediný. Dalšími podstatnými důvody jsou geopolitické asymetrie spojené se zdroji, které činí země bez ropy a plynu závislé na zemích s jejich nalezišti, vnitrostátní centralizace energetiky, která je s uhlíkovou ekonomikou spojena, a v neposlední řadě i postupné vyčerpávání ropných zásob. Ty se na mnoha místech světa těží za stále obtížnějších podmínek a s většími ekologickými riziky (nejde jen o podmořské vrty jako v případě Deepwater Horizont, ale taky o vysoce toxickou těžbu tzv. ropných písků, „tar sands“, ke které dochází např. v Kanadě). Případ společnosti BP ale jasně ukazuje, že pokud se máme dostat „beyond petroleum“, tedy vymanit se z uhlíkové ekonomiky směrem k rozumnějšímu hospodaření a obyvatelnější planetě, potřebujeme nikoli nová technická, ale socio-technická řešení. Potřebujeme společenskou a politickou změnu. Nestačí přijít s novou technologií, potřebujeme změnit způsoby, jakými technologie regulujeme, potřebujeme obnovit společenskou vykazatelnost kapitálu a uvolnit těsné sevření ekonomické a politické moci, které se dnes přestaly vyvažovat a naopak společně ohrožují veřejné zájmy. Jinak se do rukou těch samých firem, které dnes mají na svědomí ropné havárie, dostanou technologie ještě o řád nebezpečnější a chemické úniky vystřídají zcela nevratné úniky biologické (např. geneticky modifikovaných nebo syntetických organismů). V mnoha oblastech je k tomu už bohužel nakročeno.
Hlasatelé kapitalismu nám tvrdí, že lidské zájmy a kapitál je potřeba respektovat v jejich svobodě, ponechat je vlastní dynamice a minimálně do nich zasahovat, zatímco přírodu musíme – a můžeme – ovládnout a kontrolovat. Je tomu ale přesně naopak. S přírodou musíme opatrně vyjednávat – je svobodnější, nespoutanější a nespoutatelnější, než si byly moderní společnosti ochotny připustit. Čím drastičtěji si ji snažíme podrobit, tím větší odpor klade a jednou nás nemile překvapí. Skutečný úkol spočívá naproti tomu v hledání cest, jak spoutat kapitál a držet v rozumných mezích společenské síly, které mají tendenci vytvářet džungle drsnější než sama příroda.
reklama
Další články autora |
Online diskuse
Vážená paní - 28. 6. 2010 - CSPán Svoboda, spomínate dve riešenia. Prvé je - pekne dichtomicky - podľa Vás učinné, druhá neúčinné. OK. Tá druhá cesta mala byť schodnejšia, tak pekne podľa romanticko-demokratických, štátno-tržne-kapitalistických predstáv zo začiatku 90. rokov, poznáte to Rio '92, Agenda 21, etc. Takže nám zostáva zrejme ísť cestou trochu viac tŕnistou: vyčkať ešte niečo času, najlepšie každodenným diskutovaním nad ekosprávami na weboch, kým sa situácia ešte viac zhorší; nadávať na tých, ktorí teraz rozhodujú a tým prispieť k ich očakávanému pádu. Potom udrieť pevnou rukou a pekne pragmaticky zaviesť plošne účinné ekonomické páky. To bude ono, to pravé orechové. Veď v uhlíkovej dani sa ukrýva toľko slobody, môžeme sa slobodne rozhodnúť či budeme jazdiť autom, alebo nie, podľa preferencií, priorít a uznávaných hodnôt. Ja by som ju celkom experimentálne prijal, ale presadzovať ju nebudem, lebo som len pomätený ekologický pošuk. Popularizáciu a presadzovanie uhlíkovej dane prenechám ľuďom Vášho kalibru, pane Svobodo, len Vám prajem dostatok odvahy pri práci v teréne medzi nádenným plebsom (nádenným = žijúcim zo dňa na deň, podľa pravidiel doby), ktorý stále žije z očakávaní rastu, a ktorý Vašu uhlíkovú daň určite ocení ako katalyzátor rastu.Systém založený na krátkozrakých egoistických záujmoch jednotlivcov, dobrovoľne kognitívne obmedzených a plánovane kognitívne obmedzovaných, má svoju vymedzenú trajektóriu s malým počtom stupňov voľnosti, po ktorej sa môže pohybovať. Evolučne zabudovaný egoizmus génov jednotlivca je silou krátkeho dosahu, je optimalizovaný na neustály proces vznikania a zanikania konkrétnych inštancií - biologických entít, nosičov nehmotných algoritmov prežitia samotných algoritmov. Naproti tomu človek mal kedysi ambície zvládnuť sily dlhšieho dosahu - zapriahnuť sily kognitívnych domén jednotlivcov do jednotlivca presahujúcej konsenzuálnej domény celej spoločnosti. Bohužiaľ, sily krátkeho dosahu prevládajú a určujú chod vecí konzervatívnym spôsobom, akým v evolúcii až doteraz pôsobili - ďalším pokračovaním vzniku a zániku svojich biologických nosičov. Naše angažmá presadzovania vyššie spomenutých ambícií, ktoré by konečne jasne definovali kvalitatívne hranice medzi človekom a ostatnou prírodou, končí. Žiadna hranica nie je. Medzi baktériou a Homo sapiens niet žiadnej kvalitatívnej hranice v otázke dosahu síl determinujúcich ich dlhodobý vývin. Iba že by som sa mýlil a ľudia, ktorí sa v rámci svojich kognitívnych horizontov dodnes domnievajú, že sú niečo viac ako spoločenstvá a kolónie baktérií, mi dokážu prakticky, ako sa mýlim, a vykážu ma do vyhnanstva, kde končia falošní proroci. Otázka znie, či na to majú. Moja stolička má stále pevné nohy a moje virtuálne pero obsahuje ešte veľa atramentu. P.S. Pre tých, ktorí majú na všetko hneď jasný názor a v diskusiách brilantne troma riadkami riešia všetky problémy: V uvedených vetách sa skrýva istý ironický náboj, nehľadajte v nich žiadnu praktickú myšlienku ani návod, jak 100 ho ven. Všetci ostatní môžu, ak chcú, samozrejme. |