Petr Lebeda: Roztávání klimatické skepse v New Yorku? Pár postřehů z klimatického summitu OSN
V situaci, kdy podobné sliby politikům doma stále moc bodů nepřinesou, ale mohou je rozkmotřit s vlivnými hochy z tradičního byznysu, je to docela odvaha. Na druhou stranu, kdo jiný než generální tajemník OSN si může dovolit tlačit na politické vůdce světa, kdo jiný může vlít novou energii do spletitých a bolestných mezinárodních jednání? Na úterním klimatickém summitu tento nenápadný Korejec sklidil zasloužený potlesk. Kromě toho, že dal v sázku svou politickou budoucnost a investoval nemálo času do osobního přesvědčování (včetně kupříkladu schůzky s Bohuslavem Sobotkou), mu ale pomohlo několik dalších věcí.
Co už se opravdu děje
Za prvé Pan Ki-mun chytře obrátil logiku klimatických jednání. Pokud se země nemohou dohodnout na společných cílech a závazcích, ať se nejdřív ukáže, co všechno už vzhledem ke klimatu stejně dělají či plánují. A zeptal se na to nejen vlád, ale také byznysu, mezinárodních organizací a nevládek.
Ten impozantní seznam společných iniciativ vlád, firem a NNO a miliard dolarů, které investují do ochrany klimatu, nejspíš nestačí na to, aby státy obratem přijaly vyšší závazky. Ale ukazuje jasně, že zelená ekonomika je nová cesta, po níž se – často bez velké halasu - vydávají i největší klima-skeptici. Mezi řádky a na chodbách už nejsou žádné pochyby o tom, že další růst buď bude zelený, anebo nebude žádný. V bohatých i chudých zemích. A hlavně se po ní vydávají dost odlišní hráči už teď a společně, aniž by čekali, na čem se diplomaté příští rok na klíčovém summitu v Paříži (COP21) nakonec dohodnou.
To je povzbudivé, protože zejména země s nejvyššími emisemi na summitu příliš nepřesvědčily o své ochotě nastoupit rychlou cestu k energetické transformaci.
Státy pořád za bukem
Od letoška jde v první řadě o Čínu. Ta nejen produkuje více emisí než USA a EU dohromady, ale zároveň poprvé přeskočila EU v podílu emisi na obyvatele. Avšak je třeba mít na paměti, že zhruba 20 % čínských emisí souvisí s produkcí, kterou spotřebují Evropa a USA. Na summit přijel jen místopředseda vlády a vedla se dlouhá debata o tom, co znamená jeho prohlášení, že Čína chce dosáhnout špičky svých emisí „co nejdřív“. Nicméně je to poprvé, co se čínská vláda oficiálně vůbec přihlásila k aktivní klimatické politice.
Barack Obama mluvil velmi plamenně a přišel s opravdu novými iniciativami. Například nařídil všem federálním agenturám, aby zohledňovali odolnost vůči klimatickým změnám, sdíleli svá data s ostatními zeměmi a pomohli trénovat vědce v chudých zemích. V té nejdůležitější oblasti však slíbil pouze to, že jeho vláda oznámí cíle pro redukce emisí počátkem příštího roku. Nicméně na řadu „insiderů“ summit zapůsobil právě změnou čínského a amerického přístupu.
Většina evropských států s ničím novým nepřišla. Avšak EU veřejně zveřejnila své plány snížit emise o 40 % do roku 2030 (pokud je schválí říjnová Rada). Německo zopakovalo ambiciózní plány své Energiewende a stejně jako Francie přislíbilo miliardu dolarů do zatím velmi prázdného Zeleného klimatického fondu. Se svou vítanou troškou (5,5 milionů dolarů) přišla ústy ministra Zaorálka i Česká republika, která se ovšem jinak držela velmi zpátky – o zákonu o omezení fosilních paliv z programového prohlášení se například ministr nezmínil. Tento klíčový globální fond nicméně získal během summitu 1,32 miliardy nových dolarů. Za zmínku stojí ještě plány Dánska zavést do roku 2050 zcela obnovitelnou energetiku.
Klimatické aktivity však silně hýbou rozvojovými zeměmi. Ty největší sice dál zůstávají ve stínu. Navzdory mohutným investicím doma dál hrají svou geopolitickou hru, v níž své závazky váží hlavně na to, kolik peněz za to dostanou od bohatších zemí. Indie podobně jako Čína nevyslala nejvyšší představitele. Její ministr životního prostředí prohlásil, že Indie bude klimatickou politiku řešit „po svém“, a navíc svůj projev využil ke kritice bohatých zemí. Nicméně řada dalších, chudších zemí měla mnohem vstřícnější příspěvky.
Zástupce Spojených arabských emirátů na jedné z tematických debat summitu kupříkladu přiznal, že obnovitelné zdroje už nejsou jen opodstatněnou součástí nového energetického mixu jeho země, ale novou ekonomickou a investiční příležitostí. Navíc přislíbil 500 mil dolarů na financování projektů na podporu obnovitelných zdrojů v okolních rozvojových zemích. Prezident Konga pak o den později oznámil, že jako první africká země se rozhodli z každého vytěženého barelu ropy přispět 10 centů do Zeleného klimatického fondu. Etiopie, jedna z prioritních zemí české rozvojové spolupráce, pak dokonce chce být uhlíkově neutrální do roku 2025, tedy o 25 let rychleji než Dánsko!
Kompletní přehled, co vše státy přislíbily na summitu.
Nejde jen o vlády
Pozadu nezůstává ani byznys či nadace. Naopak mnohé firmy jako IKEA či Google mají ambicióznější plány na redukce emisí než i ty nejprogresivnější vlády. Stovka největších korporací světa se do roku 2020 zaváže k úplnému přechodu na obnovitelné zdroje. Nicméně je třeba dobře sledovat, kdo z byznysu co říká a hlavně pak, jakým způsobem své cíle naplňuje. Značnou pozornost na sebe strhla společná iniciativa 73 zemí a více než tisíce firem „Stanovit cenu uhlíku“, tedy zavést uhlíkové daně či nové uhlíkové trhy, a oznámení Rockefellerů (proslavených tím, jak zbohatli na ropě a uhlí) a další velkých investorů o tom, že přestávají investovat do fosilních zdrojů.
Mimoto se například 24 největších producentů palmového oleje společně s obchodníky s komoditami zavázalo přispět k zastavení odlesňování do roku 2020. Řada největších obchodníků s masem se zavázala upravit své dodavatelské řetězce, aby omezili emise CO2 a posílili odolnost vůči změnám klimatu, navíc přitom věnují 500 milionů farmářům. Institucionální investoři dekarbonizují do prosince 2015 100 miliard dolarů a změří a zveřejní uhlíkovou stopu u investic za dalších 500 miliard dolarů. Pojišťovny do konce roku 2015 zdvojnásobí svoje zelené investice na 84 miliard.
Ale společný postup ve prospěch globálního klimatu se odehrává na mnohem širším základě, i mezi velmi nepravděpodobnými partnery. Jeden příklad za všechny. Ve vášnivém, mobilizačním projevu k účastníkům slavnostního galavečera UNDP u příležitosti předávání cen UNDP rozvojovým a klimatickým „inovátorům“ z místních komunit v předvečer klimatického summitu hovořil Al Gore mimo jiné o překvapivé koalici proti dani z obnovitelných zdrojů ve státu Georgia. Spojily se zde místní Tea Party (konzervativní křídlo Republikánské strany) a Sierra Club (jedna z nejstarších ekologických NNO) do Green Tea Party s heslem: „Solar rovná se svoboda!“
Lidé a celebrity v ulicích
Aktivitu byznysu lze interpretovat jako obhajobu vlastních zájmů v delším časovém horizontu. Ale také jako reakci na rostoucí tlak veřejnosti. Miliony lidí po celém světě politikům v neděli opět ukázaly, že jejich vztah k ochraně klimatu budou brát při volbách v potaz čím dál tím víc, že transformace na nízkouhlíkový model není jen zbožné přání pár ekologických aktivistů, vědců či úředníků v OSN. Takřka 400 tisíc lidí se sešlo v ulicích New Yorku, desítky tisíc v dalších světových metropolích a přes 2 miliony lidí podepsalo petice. Sám prezident Obama veřejně uznal, že tak silný hlas z ulice se nedá ignorovat.
Díky zapojení řady celebrit coby ambasadorů OSN pak klimatické pochody a celý summit měly i velmi silný ohlas v médiích. Nejde jen o Leonarda di Capria. Kupříkladu Connie Britton a Edward Norton na galavečeru UNDP ukázali, že je tato agenda pro ně skutečně srdcovou záležitostí a svůj hlas pro burcující poselství klimatickému summitu nabídli i Alec Baldwin či Morgan Freeman. Pondělní vydání vlivných Financial Times sice uvnitř čísla mělo střízlivý, nicméně konstruktivní komentář, ale fotografie z klimatického pochodu FT otiskly na titulní straně.
O úroveň hlouběji
Což mě vede ke třetímu, ale podle mého rozhodujícímu faktoru. Klimatická změna přestává být jen abstraktním konceptem, nepříjemnou hrozbou a čistě racionálním tématem. Postupně se dostává do roviny reálných zkušeností, zážitků, přání a emocí. A klimatický summit s touto rovinou aktivně pracoval. Velký rozruch vyvolala především zfilmovaná báseň Kathy Jetnil-Kijiner, maminky z Marshallových ostrovů – jednoho z mnoha postupně mizejících ostrovů - pro svou čerstvě narozenou dcerku, kterou osobně přednesly v hlavním sálu Valného shromáždění.
V tomtéž sálu začínala jednání jiným krátkým filmem s poselstvími celebrit a končila love songem pro planetu Zemi od Natashy Bedingfield se skromným, ale silným poselstvím politikům: potřebujeme dohodu a společnou akci, ale udělejme ji na základě pozitivních emocí jako odvaha, soucit a láska, nikoliv ze strachu. Naivní, idealistické, nemístné? Ano, celá situace zaskočila unavené delegáty i britskou zpěvačku. Ale kde jinde nacházet společný jmenovatel a energii pro tak složitá jednání s tolika protichůdnými zájmy než o úroveň hlouběji?
reklama
Autor je ředitel organizace Glopolis a osobně se zúčastnil klimatického summitu v New Yorku.
