Tomáš Kočica: Rybářské svazy a ochrana původních druhů ryb: Jaká je realita?

Ke každému rybářskému revíru existuje povolení o výkonu rybářského práva. Ilustrační snímek.

Licence | Volné dílo (public domain)

Foto | MartinKra / pixabay.com

Bohužel je nutné konstatovat, že v tomto textu se objevuje celá řada zavádějících nepřesností a faktických nesrovnalostí, a co hlavní, Jan Knap své subjektivní závěry nijak nedokládá. Pojďme postupně.

Autor článku poukazuje na fakt, že stát poskytuje své tekoucí vody rybářský svazům na základě nepsané dohody: „my vám bezplatně poskytneme tyto vody a za to od vás očekáváme, že se postaráte o fungující populace reofilních druhů ryb na těchto vodách“ (citace). Rybářství se však neřídí nějakými nepsanými dohodami, ale příslušnými právními normami, zejména zákonem o rybářství a vyhláškou k jeho provedení. Ke každému rybářskému revíru existuje povolení o výkonu rybářského práva (dekret) vydané příslušným orgánem státní správy rybářství, které stanovuje způsob hospodaření v rybářském revíru, včetně  úřadem určeného minimálního množství vysazovaných druhů ryb – tedy povinnost Svazu (jakožto uživatele revíru) každoročně vysadit nejméně předepsané spektrum rybích druhů v určitých věkových kategoriích. Struktura těchto zarybňovacích plánů vychází z charakteru rybářského revíru a dosavadní skladby rybí obsádky, tak, aby byla zajištěna druhová pestrost, jejíž nedílnou součástí jsou na všech (pro ně vhodných lokalitách) i reofilní druhy ryb. Za zmínku stojí i fakt, že celková hodnota zarybnění na základě povinných zarybňovacích plánů překračuje každoročně jen u Českého rybářského svazu částku 220 mil. Kč. Pojem „bezplatně“ je proto zavádějící.

V dalších částech textu pan Knap uvádí, že Český (a Moravský) rybářský svaz „podstatně změnil“ z pohledu zarybňování v posledních letech svůj přístup a preferuje „atraktivní druhy ryb“ – kapra, pstruha duhového, sivena a podobně na úkor „důležitějších“ druhů – mníků, ostroretek, parem, podouství... S první částí teze je možné se ztotožnit – přístup se opravdu změnil, ale v opačném smyslu než nabízí autor. Nechme mluvit čísla: Pokud srovnáme minimální zarybňovací plán se skutečným počtem vysazených ryb, zjistíme, že například v roce 2018 (poslední statisticky zpracovaný rok) bylo vysazeno 2x více mníků než stanovuje minimální zarybňovací plán – obdobná situace panuje u ostroretky (o více než dvojnásobek) nebo u jelců – o 90% u tlouště, u jesena o více než 750 tisíc kusů (minimální zarybňovací plán jeseny nezahrnuje). Zvýšené vysazování původních reofilních druhů se týká například i podouství. Je samozřejmostí, že u ostatních rybích druhů jsou minimální zarybňovací plány rovněž plněny a podléhají pravidelným kontrolám ze strany příslušných státních orgánů. Rozhodně se tedy nedá hovořit o tom, že by Svaz selhával z pohledu zarybňování reofilními druhy ryb – naopak, investuje nemalou snahu a finanční prostředky na intenzivní vysazování reofilních druhů vysoko nad rámec zarybňovacích plánů.

V roce 2018 bylo vysazeno do rybářských revírů Českého rybářského svazu (v celkových součtech) 14,9 milionu kusů ryb, z toho „rybářsky atraktivní“ (dle názoru autora – tedy kapr, pstruh duhový, siven, amur) tvoří přibližně 3 miliony kusů (byť jejich průměrná kusová hmotnost je samozřejmě řádově vyšší než většiny ostatních vysazovaných ryb). Je ale také třeba říci, že většina z vysazených kaprů nemíří do řek, kde by potravně mohli konkurovat reofilním druhům, ale především do „uzavřených“ vod, kde parmu, podoustev nebo ostroretku nepotkáme. V žádném případě se tedy nedá říci, že by kapr byl neomezeně či neuváženě vysazován do všech lokalit.

Samotné počty vysazovaných ryb nejsou z pohledu autora článku směrodatné, poukazuje zejména na klesající trend. I tato „teze“ je vzdálená realitě. Historicky se totiž skutečně vysazovaly ve zvýšené míře „rybářsky atraktivní“ druhy ryb a reofilní se obvykle ponechávaly převážně přirozenému výtěru. Při srovnání například s rokem 2006 vysazujeme 27x vyšší počet mníků! A také čtyřnásobek úhořů, dvakrát více ostroretek, podouství, či tloušťů ...

V další části článku je (v kontextu preference „rybářsky atraktivních druhů“) věta „V důsledku této svazové politiky zanikla celá řada regionálních líhní, odchovných zařízení a podobně.“ Skutečnost však taková není – k žádnému významnějšímu zániků líhní ČRS nedošlo, naopak. V roce 2018 jich fungovalo 49, v roce 2006 jen 39, tzn. počet líhní se v posledních 12 letech zvýšil o čtvrtinu. I jejich zaměření nejlépe dokládají čísla: V roce 2018 (data za 2019 nejsou ještě zpracována) byla produkce „rybářsky NEatraktivních“ druhů v odchovných zařízeních ČRS o 57% vyšší než v roce 2006. Jejich produkce tak pokrývá převážnou část zarybňovacích plánů revírů ČRS.

V jedné věci je ale nutné s autorem souhlasit. Stav reofilních a lososovitých ryb v našich řekách je i přes intenzivní vysazování na nepříliš optimistické úrovni. Hlavním důvodem však nejsou sportovní rybáři, odnášející si reofilní ryby do kuchyně – příslušná legislativa přesně stanovuje doby hájení jednotlivých druhů ryb, minimální lovné velikosti a maximální množství ponechaných kusů ryb, navíc o ulovených (a ponechaných) rybách je vedena velmi důkladná evidence a počty rybáři ponechaných ryb z kategorie reofilů nejsou z hlediska udržitelnosti jejich populací rozhodujícím faktorem – ale další rybáři neovlivnitelné faktory.

Klíčové negativní vlivy lze shrnout do tří stěžejních okruhů:

Ekologicko-morfologický stav toků: má zásadní vliv na reprodukci, přežití a přírůstky obsádky ryb. Není-li v toku dostatek stanovišť, úkrytů, třecích ploch, potravních ploch, míst pro odrůstání plůdku, představuje to pro ryby velký problém, který nemusí být očima nás, suchozemců, na první pohled patrný. ČRS nemá právo provádět úpravy toků směřujících k podpoře rybí obsádky. Úpravy toků smí provádět pouze správce toku. Problém spočívá v tom, že správce toku má většinou řadu jiných priorit (regulace, protipovodňová ochrana, opravy povodňových škod, opravy jezů, budování nádrží, hydroenergetika, lodní doprava). Ekologicko-morfologický stav našich toků se v posledních létech spíše zhoršuje, neboť většina výše jmenovaných činností směřuje přímo proti zájmům rybářství. Parmové pásmo, kde se vyskytuje největší množství typických reofilních druhů je úpravami toků nejcitelněji postižené.

Množství a kvalita vody: v souvislosti s globální změnou klimatu došlo k dramatickému poklesu množství vody v chovných tocích (pstruhových kapilárách). S tím přímo souvisí zvyšování teploty vody a snižování obsahu kyslíku až na rybám únosnou mez. V období letních přísušků pak nezřídka dochází k fatálním změnám ředění vypouštěných odpadních vod z ČOV – v tocích pak teče jen mírně ředěná odpadní voda. Množství této vody dále negativně ovlivňují odběry vody (derivační malé vodní elektrárny, technologické odběry vody pro průmysl, umělé zasněžování, zavlažování atd.). Kvalitu vody samotné pak negativně ovlivňuje rozsáhlý smyv a vnos ornice z polí – ta především v pstruhových tocích dusí veškerý život (zanášení tůní, výtěrových míst, anaerobní procesy). Díky novým ČOV došlo k poklesu trofie, který se projevuje sníženou potravní nabídkou v tocích, mizí hmyz. Po chemické stránce zatěžuje naše toky koktejl nejrůznějších látek (mikroplasty, konzervanty, pesticidy, farmaka aj.), s nimiž si ČOV neporadí a které pak ovlivňují nejen ryby, ale celý jejich potravní řetězec. V důsledku ztráty vody a její kvality jsme v některých regionech přišli o většinu vhodných kapilár pro odchov násad lososovitých ryb.

Rybožraví predátoři: velký vliv mají také neúměrné stavy rybožravých predátorů (vydra, kormorán, volavka, morčák a další), a jejich synergický tlak na rybí obsádku. V některých oblastech se jedná o hlavní příčinu, proč bylo opuštěno tradiční obhospodařování odchovných kapilár. A také hlavní důvod vymizení některých druhů ryb.

Posledních zhruba deset let je z výše uvedených důvodů charakterizováno prudkým poklesem odchovné kapacity našich toků. Jednou z příčin nahrazování původního pstruha obecného pstruhem duhovým je tedy prostý nedostatek násad, který je přímým důsledkem degradace odchovných toků. Dalším důvodem je vyšší tolerance pstruha duhového vůči vysokým teplotám a snížené kvalitě vody v toku – prostě a jednoduše, v některých našich tocích by už dnes pstruh obecný ani nepřežil.

Nejsou-li zajištěny dobré podmínky pro reofilní druhy ryb (dobrý ekologicko-morfologický stav rybářského revíru, zahrnující dostatečné množství kvalitní vody, živin, potravy, úkrytů, stanovišť, trdlišť, možnost migrace), nelze očekávat zlepšení stavu populace reofilních druhů ryb, ani kdybychom do revírů vysazovali jejich plůdek po miliónech. To je zcela zásadní a v článku přehlížený fakt. Dokonce se zdá, že článek pana Knapa přímo vyzývá k zvýšenému vysazování reofilních druhů ryb.

Opak je pravdou. Reofilní druhy ryb jsou reprodukčně velice silné a mají-li vhodné podmínky, prakticky žádné přisazování nepotřebují. Jejich vysazení se může stát medvědí službou, neboť může v některých případech geneticky narušit stávající populaci. Vysazování reofilních druhů ryb má reagovat na mimořádné události (totální otravy, ztráty způsobené rybožravými predátory), mělo by však být vždy třešničkou na dortu, nikoliv tím, na čem populace reofilů stojí. Klesají-li stavy reofilních ryb, jedná se vždy o problém prostředí, nikoliv zanedbané vysazování.

Ještě pár slov k mníkovi jednovousému. Není to tak dávno, kdy byl mník na pstruhových rybářských revírech intenzivně eliminován jakožto škůdce reofilních druhů ryb, především pstruhů (nutno přiznat, že je úspěšným predátorem). Poté nastalo období, kdy se rybáři snažili mníka vysazovat, ale nebyla dostatečně zvládnuta technologie jejich odchovu a výsledky byly žalostné. Když se podařilo překonat všechny obtíže a byla zpracována metodika umělého výtěru a odchovu mníka, nastal po čase problém s odbytem. Po vysazení do revíru se prakticky neloví, specialistů na jeho lov je doposud málo a navíc, nikdo mu nemůže upřít vlastnosti špičkového predátora právě původních reofilních druhů ryb. Není divu, že rybáři častěji za tyto peníze nakoupí právě pstruhy. I přesto se domníváme, že o osud mníka se není třeba bát. Ačkoliv žije skrytě, tam, kde byl vysazen, se většinou ujme, a ačkoliv se příliš často v úlovcích nevykazuje, při monitorovacích odlovech elektrickým agregátem není o mníčí překvapení nouze.  Na závěr klade pan Knap poněkud sugestivní otázku: „Možná nastává čas na to, aby se stát a občané začali ptát na to, jak se rybářské svazy starají o přírodní bohatství, které jim bylo svěřeno do péče. Populace původních druhů ryb takových bohatstvím nepochybně jsou. Co dávají společnosti výměnou za bezplatné užívání tekoucích vod?“

Odpověď je poměrně jednoduchá: rybáři ČRS a MRS dávají každoročně společnosti zarybnění rybářských revírů spektrem téměř 30 druhů ryb v hodnotě blížící se k 300 milionům Kč. Tím udržují rybí společenstva tekoucích vod na úrovni možného. Tyto peníze musí vybrat od svých členů, kteří si koupí povolenku k rybolovu. Jistě, za tyto peníze si mohou rybáři ulovit legislativou stanovené množství ryb. Ale za stejné (své) peníze rybáři také připravují švédský stůl kormoránům, vydrám. Stát je chrání, rybáři živí. Ryby vysazené za tyto peníze mají také nezastupitelnou úlohu v koloběhu živin, a nezastírejme, i škodlivých látek ve vodě, které se v rybách hromadí. Ano, typicky říčních druhů ryb ubývá, podmínky pro jejich přirozenou reprodukci se zhoršují, faktory jsou pojmenovány výše. Závěr pana Knapa, že rybářské svazy selhávají je však zkratkovitý a subjektivní.

ČRS bude i nadále pokračovat ve snaze podpořit původní populace ryb v rybářských revírech a i přes výše uvedené negativní faktory zajistit jejich budoucí udržitelnost.

Přečtěte si také |

Jan  Knap: Rybářské svazy selhávají v ochraně původních druhů ryb