Tomáš Pilař: Prostor možností – introdukované taxony z pohledu krajinářského architekta

Na ilustračním snímku jerlín japonský.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | sandro bisotti / Flickr

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Tomáš Pilař

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Tomáš Pilař

Nad veškerými úvahami se ještě vznáší finanční omezení, protože pokud mají být prvky hojné, musí být laciné (nízké náklady na pořízení, nízké náklady na vlastnictví). Pokud nastavíme podmínky jiné, neviditelná ruka trhu tyto prvky (zeleň) zruší. Nejlepší jsou samozřejmě prvky, které plní víc funkcí najednou, u kterých cena zůstává, ale sčítají se užitky (například záhon je okrasou i hmyzí pastvou). Ostatně praxe ukazuje, že pro výsadby městských stromořadích jsou plošně spolehlivé taxony pouze jerlín (Sophora japonica, respektive Styphnolobium j.), břestovec (Celtis occidentalis), akát (Robinia pseudoaccacia) a dřezovec (Gleditsia triacanthos). Jde o kompletní výčet, tyto dřeviny lze alternovat pouze ve výjimečných případech nebo za cenu významně zkrácené životnosti nebo významně zvýšených nákladů na výsadbu (většinou všechno dohromady).

Rychlost

Vrchol „rychlost“ reprezentuje rychlost růstu dřeviny, ať už měřenou jednoduchostí množení (= cena rostlinného materiálu), rychlostí růstu po výsadbě (= rychle rostoucí dřeviny lze sázet malé) nebo do horších podmínek (= lacinější technologií). Mnoho rychle rostoucích dřevin (topol, bříza, javor jasanolistý, j. stříbrný, pajasan) mají krajně nepříznivé provozní vlastnosti jako je rychlé stárnutí a křehké dřevo a tak jsou v modelu namačkané u vrcholu „rychlost“. Ekologicky jde o r-stratégy, u kterých to v přírodě nevadí, ale v městských podmínkách to významně komplikuje jejich použití (= mají vysokou cenu za vlastnictví).

V případě silně změněných podmínek (například uliční stromořadí) narážíme na to, že nejsou k dispozici žádné „původní dřeviny“. Když pomineme logický nonsens požadavku „původní dřeviny ve městě“ (dřeviny můžou být původní jenom ve volné/nedotčené krajině), tak potřebujeme dřeviny velké (= stromy), ty původní rostou v lese (= vyžadují lesní prostředí) a ve městech jim nabízíme kombinaci polopouště a skalního města. Je logické, že žádné domácí dřeviny to nezvládají a s návrhem sortimentu je potřeba se koukat víc na jih anebo na jiný kontinent.

Velikost

Vrchol „velikost“ je svázán s rychlostí růstu, protože podstatné je dosažení prostorových parametrů prvku v reálném/omezeném čase. Pro některé taxony platí, že jsou sice potenciálně rozměrné, ale s pomalým růstem nebo že rostou docela rychle, ale pouze za speciálních okolností. Například dub letní roste docela rychle, ale pouze za podmínky, že má neporušený kůlový kořen (nelze tedy dosáhnout kombinace větší velikosti výsadbového materiálu a rychlého růstu, máme buď jedno, nebo druhé). Pro výsadby ve městech je dosažitelná velikost základním parametrem, protože jenom stromy vyvětvené na průjezdný profil umožňují vrstvení funkcí (zeleň, pod kterou probíhá městský provoz) a vrstvení funkcí se zásadním způsobem podepisuje pod efektivitu města jako systému (pokud nebudou funkce vrstvené, bude město roztahané s velkým záborem plochy, drahou dopravou...). A zase lze univerzálně použít pouze dřeviny výše jmenované (jerlín, břestovec, akát, dřezovec).

Nová výsadba u Národního muzea v Praze.

Foto | Zuzana Havlínová / Počítáme s vodou

Druhým případem, kde je dosažitelná velikost dřeviny zásadní, jsou výsadby v krajině, kde pro prvky typu větrolamů a biokoridorů je důležitá výška prvku (nízký větrolam nefunguje, biokoridor by měl obsahovat rozměrné stromy kvůli hnízdění ptáků a jako migrační stopu). Zase je podstatná jak potenciální velikost dřevin, tak rychlost jejího dosažení (jinak třeba získáme 30 let nefunkční větrolam). Introdukované taxony jsou opět nenahraditelné, americké topoly a jejich kříženci přinášejí jinak nedosažitelnou rychlost růstu. Zároveň jde ale o dřeviny konkurenčně dosti schopné, ale krátkověké, takže musí být použity v kombinaci s druhy, které rostou pomaleji a jsou dlouhověké (například javory a duby). Je totiž potřeba vytvořit tým, kde jednotliví členové plní různé úlohy a posléze tento tým řídit (odstranit topoly, když začnou konkurovat dubům).

Jedlost

Vrchol „jedlost“ popisuje hojnost interakcí rostliny s prostředím. Takový hloh má květ poskytující nektar a pyl, stejně jako plody pro bobuložravé ptáky a hostí i spoustu hmyzu různě ožírající jeho listy. Interakcí spousta, ale pomalu roste a je malý. Borovice to má obráceně, roste docela rychle, je velká, ale interakcí má málo. Ve skutečnosti jde o vrcholy dva, jeden nazvaný „dodáme množství“ a druhý „dodáme, když je hlad“, oba jsou důležité.

Z okolí vrcholu „jedlost“ se vyskytuje mnoho z předkládaných argumentů proti introdukovaným taxonům, protože: „nehostí dostatečné množství navázaných organismů, tvoří fádní porosty s malou diverzitou, ...“ Je to pravda, trochu. I z domácích dřevin lze sestavit porost s minimem interakcí (třeba smrkové mlází na Benešovsku), obecně většina monokultur na tom bude špatně a ty z introdukovaných dřevin vznikají snáze. Z ničeho ale neplyne, že introdukované dřeviny tvoří pouze fádní porosty a v jiných se nevyskytují.

Tím, že významnou součástí parametru „jedlost“ je distribuce zdrojů v čase, tak rostliny, které kvetou v pozdním létě, jsou mnohem cennějším zdrojem pylu/nektaru, než rostliny, které kvetou na jaře. Pozdně kvetoucí rostliny jsou v naší flóře vzácné (v tom je jejich hodnota, jak kulinární při krmení potravní pyramidy, tak vizuální jako složka výsadeb). Použití introdukovaných taxonů (například komule, přísavník, jerlín, dřezovec,..) významně zlepšuje kontinuitu dostupnosti zdrojů (primárně pro hmyz, ale o ten je opřen i zbytek potravní pyramidy). Dalším aspektem je, jak moc jedlý porost lze vytvořit na konkrétním stanovišti z druhů domácích a co se může podařit z druhů introdukovaných. Na mnoha chudých stanovištích (výsypka z hnědouhelného dolu, písečný přesyp, ...) lze z původních rostlin pořídit jenom biotopy s malou interakcí. Například na výsypce hnědouhelného dolu vznikají z původních taxonů fádní porosty s převahou třtiny křovištní, které jsou v podstatě „nejedlé“ (mají málo interakcí) a navíc úspěšně blokují sukcesi. Alternativou z introdukovaných taxonů jsou porosty aster a slunečnic, která jsou sice také botanicky dosti fádní (málo druhů), ale docela slušně jedlé a kvetoucí v pozdním létě. Divočáci, kteří oceňují jedlost podzemních částí, navíc otevírají stále nová sukcesní okna a blokování sukcese je méně důsledné. Podobný případ nastane, pokud srovnáme bor (z domácí borovice lesní) na písčitém stanovišti s variantou, kdy je v porostu příměs dubu červeného (dub červený je dosti úspěšná/nepohodlná invazivní dřevina, která ve srovnání s dubem letním hostí významně méně organismů, ale ve srovnání s borovicí to už neplatí).

Odolnost

Poslední vrchol „odolnost“ představuje jak odolnost fyzickou (některé prvky vyžadují soustavnou péči, například závlahu), tak různé provozní komplikace s prvkem spojené. Správnější název je „cena za vlastnictví“. Například pro lípu, ze které padá medovice, je nejméně 10x více požadavků na úpravu koruny a ořezání nebezpečných větví, než pro břestovec, ze kterého žádná medovice nepadá (že ve skutečnosti nejde o nebezpečnost stromu, je každému motoristovi jasné), analogicky dřeviny s velkými listy (platan, javor mléč), způsobují mnohem víc problémů při podzimním opadu než dřeviny s listu drobnými (trnovník, jerlín, dřezovec).

V neposlední řadě pro dřeviny s měkkým/křehkým dřevem (většinou jsou krátkověké) je mnohem složitější garantovat provozní bezpečnost. Do nákladů na vlastnictví může být zahrnuto třeba i moderování expanze taxonu do krajiny (pokud je ve městě užitečné z provozních důvodů použít taxon, který je potenciálně invazivní a pak do nákladů na vlastnictví patří i pletí navazující krajiny). Stále může jít o náklady dobře akceptovatelné.

Ve všech případech je potřeba proti sobě postavit vegetační prvek, který lze sestavit z původních (a dlouhodobě etablovaných druhů) a prvek, ve kterém jsou použité druhy cizí, a teprve pak porovnávat jejich reálnou funkčnost a cenu za dosažení této funkčnosti.

Najednou se objeví mnoho případů, kdy nepůvodní rostliny jsou nahraditelné těžko nebo nejsou nahraditelné vůbec. Typickým příkladem jsou trvalkové záhony, kde bez nepůvodních druhů není možné vytvořit letní a podzimní aspekt. Přitom je zjevné, že podzimní aspekt je jak vizuálně přitažlivý pro lidi (což zvětšuje množství trvalkových záhonů), tak kulinárně přitažlivý pro hmyz. Pokud se objeví argument, že na mozaikovitě sečené louce je víc druhů hmyzu než v trvalkách, tak jde o chybně položenou otázku. Správná otázka zní „kolik bude v prostředí druhů, pokud tam bude jak mozaikovitě sečený trávník, tak trvalkový záhon s bohatým podzimním aspektem?“ a „na kolika místech bude tolerován mozaikovitě sečený trávník, pokud v jeho sousedství bude také trvalkový záhon?“ Ostatně přijďte si poslechnout, co říká hmyz na zcela cizí (a potenciálně invazivní) přísavník v pozdním létě (hučí to na něm jako v úle a hučení není pouze o včelách).

Diskusi o prioritách je nezbytné vést v každé z popsaných škál (hran čtyřstěnu). Ve většině případů přináší nepůvodní taxony nové vlastnosti, které otevírají novou funkcionalitu prvku (například květ v pozdním létě) nebo přímo existenci prvku umožňují (uliční stromořadí). Použití introdukovaných taxonů ve výsadbách umožňuje lépe naplnit logické (za zároveň proti sobě jdoucí) požadavky a dosáhnout lepší funkčnosti vegetačního prvku (= vytvořit lepší tým).

Introdukované taxony lze chápat jako analogii nových technologiích, které taky otevíraly nové možnosti (kultury doby kamenné nepřežily vedle kultur doby bronzové, kultury doby bronzové nepřežily...). Zákaz použití introdukovaných taxonů (jde o podmínku většiny dotačních titulů) sice brání realizaci úplně špatných úprav, ale v konečném důsledku zároveň brání realizaci úprav dobrých (efektivních). Vzdávat se introdukovaných rostlin je stejné jako se vzdát nového nástroje, který přináší lepší efektivitu. Tím není dotčeno, že některé nástroje můžou být užitečné i rizikové zároveň (třeba nůž, který ale nosíme všichni v kapse). Většina námitek proti introdukovaným taxonům pochází ze zkušeností, kdy nebyl pochopen (uchopen) jejich potenciál jako složky směsi, tedy schopnost „tvořit tým“ a zároveň tyto druhy vytvořily monokulturu (to jim občas docela jde). Ty nejvyhlášenější invazní druhy mají společné to, že tým netvoří (pajasan, křídlatka, bolševník).

Přečtěte si také |

Jan Lenart: Jaké efekty v krajině zřetelně podporují povodně? Držte si klobouky, tečeme z kopce!

Pokud byste mi dovolili požadavek na výsadby výlučně z domácích taxonů převést na analogii náboru nových pracovníků do firmy, pak by HR dostalo zadání „vytvořte efektivní pracovní tým, ale respektujte rasismus dávno mrtvého zakladatele firmy (který prohlašujeme za tradici), xenofobii zaměstnanců v backoffice (který prohlásíme za předběžnou opatrnost) a nepotismus generálního ředitele (který označíme za holistický pohled)“. Samozřejmě že i s těmito omezujícími podmínkami může vzniknout funkční pracovní kolektiv, ale velmi těžko, málokdy, vlastně nikdy.

Pocit krajinářského architekta při zadání „hlavně žádné cizáky“ je analogický pocitům zoufalého HR manažera ve výše uvedeném příkladu.