Tomáš Kvítek: Půda nemá kohoutek

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Archiv Tomáše Kvítka

Jedná se často o spor, zda stavět raději vodní nádrže, nebo raději „dát do pořádku půdu“ a ta nám zadrží dost vody. Toto je základní východisko problému, ke kterému směřuji s vysvětlením.

Začít je třeba u půdy. Půda je významnou přirozenou zásobárnou vody: retenční schopnost půdy (krátkodobé zadržení vody) lze dle profesora Kozáka vysvětlit podle následujícího příkladu (Atlas půd České republiky, Praha 2009) a spočítat takto: 1 ha půdy = 10 000 m2, průměrná hloubka půdního profilu je v ČR 0,7 m. Předpokládaná pórovitost je 50 % obj., což značí, že do půdy může vsáknout až 3 500 m3 vody a kapilární pórovitost v rozsahu 50 % z celkové pórovitosti dává hodnotu 1 750 m3 vody schopné se v půdě zadržet. Mezi celkovou pórovitostí a kapilární je rozdíl též 1750 m3, jedná se o vodu gravitační, která rychle odtéká mimo půdní profil. Dále z těchto údajů vyplývá, předpokládáme-li, že po většině roku je půda nasycena na kapilární pórovitost, že pod plochou 1 ha půdy se nachází během roku 1 750 m3 vody krátkodobě zadržené. Ale to je jen předpoklad, který je teoretický a praxe obsahu vody v půdě je zcela jiná. Půdní profil není během roku nasycen zcela, rozsah nasycení velmi kolísá.

Pokud toto číslo přepočítáme na 4, 2 milionu ha zemědělské půdy, vychází ohromné číslo (7,35 mld. m3 vody). Ale zde je třeba ještě začít počítat dál a neskončit pouze u tohoto čísla, jak to dělá většina lidí. Voda se z půdy pravidelně každý den odpařuje, roční výpar na území ČR dle MZe (Modré zprávy) je ve skutečnosti 75-85 % toho, co spadne ve srážkách. Pak tedy v půdě zbývá již jen 1,84-1,1 mld. m3.

Voda v půdě je v neustálé dynamice, pohybuje se od plného nasycení po velkých deštích až po zcela suchou půdu s objemem vody na hranici, kdy voda v půdě prakticky chybí. V každém časovém okamžiku je to jinak, na každém místě terénu taky. Na Rakovnicku a v Jeseníkách to jistě budě často též jinak. Na půdu se nedá spolehnout jako na stálý a neměnný zdroj vody. Její množství v půdě záleží jen a jen na počasí.

Když je vody hodně, jako letos v červnu, půda se nasytí a voda nekontrolovaně odtéká po povrchu. Když je sucho, je vyprahlá, žádná voda z ní neodtéká. I navrhované mokřady, které by nasytily půdu vodou, ji musí odněkud brát. Mokřady vodu negenerují, ale „spotřebovávají“ na výpar. Přirozené mokřady vznikají všude tam, kde se voda nemůže rychle vsáknout do půdy, nebo je přebytek vody přesahující rychlost vsaku vody do půdy.

Pokud někdo glosuje “že půda nemá kohoutek“, tak naráží na to, že zásoba vody v půdě kolísá, a že se jen nerovnoměrně uvolňuje určité množství vody do vodních toků. Vlastně tím říká, ano půda může zadržet dost vody, a pokud ji budeme lépe obhospodařovat, tak jistě více než doposud, ale je silně závislá na tom, co nám spadne ve srážkách. Nemůžeme odtok vody nijak regulovat (mimo 1,2 mil. ha odvodněných půd) a využívat pro zásobování obyvatel pitnou vodou. Pouze ca 5 % odvodněných půd má takové stanovištní podmínky, že jsou zde předpoklady pro regulaci odtoku.

Je samozřejmé, že půda nemá kohoutek a tím se též myslí, že nemůžeme z půdy dle naší potřeby vodu odpouštět. To mohou pouze vodní nádrže, kde jsou nainstalovány technické prostředky k regulaci odtoku vody. Je však jasné, že tyto vodní nádrže by se měly budovat především všude tam, kde není dostatek vody během roku, je zde záporná hydrologická bilance a nemůžeme zaručit zásobování obyvatel pitnou vodou jinak.

Jak nám ukázalo letošní počasí (sucho, povodně) je třeba budovat i víceúčelové vodní nádrže. Je třeba však budovat i drobná technická opatření v krajině (meze s protierozní funkcí, záchytné příkopy a průlehy, tůně, mokřady, suché nádrže a další opatření).

Důvodem pro nemožnost zásobovat půdní vodou stabilně obyvatele, je ta skutečnost, že voda je rozprostřená v ploše a pro její využití bychom tuto vodu museli stejně nějakým technickým zařízením koncentrovat do nějakého odběrového místa. Při uvedeném výparu pak zbývá na 1 ha půdy jen 437,5 - 262,5 m3, navíc zadržená kapilárními silami. Tedy nic moc, a to při plném nasycení, to je však zcela nereálný předpoklad a nemůže platit v průběhu celého roku.

Lze konstatovat, že i hospodaření na zemědělském půdním fondu je pouze částí celého problému retence a akumulace vody v krajině, v ucelených povodích. Samozřejmě je třeba zabránit erozi půdy, zvýšit obsah organické hmoty v půdě, nespalovat organiku vyrostlou na poli v biospalovnách (je to kradač organiky na poli), nezhutňovat půdu, nedělat neuvážené zábory nejkvalitnější půdy. Pouze výstavba přírodě blízkých a technických opatření na zemědělském půdním fondu a v lesích (pokud bude dost pršet) může zajistit dostatek vody ve studních, tůních a mokřadech. Voda nám totiž moc rychle za vyšších srážek odtéká po povrchu, vytváří povodňové situace a nestačí se dostatečně vsakovat do půdního profilu, pak nám logicky někde chybí. Nelze však z komplexního problému retence a akumulace vody v krajině vylučovat výstavbu malých i velkých vodních nádrží.

Jenom nádrže nás nespasí. Ale úplně bez nich to také nepůjde. Na snímku Hostivařská přehrada.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Archiv LHMP

Diskuse, zda z hlediska retence a akumulace vody jsou vhodnější opatření zlepšující půdu, nebo výstavba drobných technických opatření, nebo výstavba přehrad, jsou velmi zavádějící. Každé plní jiný účel. To je třeba zdůraznit!

Jedny bez druhých, vzájemně nepropojených, se vždy potýkají s problémy týkající se buď množství, nebo jakosti vody odtékající z povodí. I zde v této problematice, jak obecně uvádí Komárek (Evropa na rozcestí, 2015), se jedná o dvojici protikladů a západní tradice se „monomanicky“ drží jednoho pólu polárního páru, druhý vylučuje.

Obě protichůdné polarity jsou stejně cenné, vyrůstají ze společného kořene či sebe navzájem. Pokud se objeví jednoznačná odpověď, není odpovědí, ale počátkem ideologie. Proto ve vzájemném propojení obou pólů je nutno hledat východisko a mělo by být i zamyšlením pro mnoho jednostranně orientovaných ekologických nebo vodohospodářských odborníků. Jednostranná, jednotlivá opatření nevedou často k cíli. Nositel Nobelovy ceny za fyziku Niels Bohr využil princip, že dvě protichůdné alternativy lze ve skutečnosti chápat jako navzájem komplementární v roce 1927 pro propojení klasické mechaniky a kvantové fyziky: CONTRARIA SUNT – COMPLEMENTA. A tento princip lze dle Bohra chápat daleko obecněji, než jen v otázce vlnové a částicové povahy atomu.

Je třeba se zamyslet i nad tím, proč v současnosti někteří obyvatelé ČR zcela zavrhují vodní nádrže, kterých by bylo potřeba. Důvodem je především ta skutečnost, že s půdou a vodou padající na ní se již 70 let zásadně a systémově nepracuje (mimo odvodnění a závlahy) s ohledem na retenci, akumulaci a jakost vody, i když se do různých opatření dávají nemalé prostředky. Příkladem toho, jak stát pracuje s půdou, je protierozní vyhláška a další opatření vybudované za 30 let, často se míjející svou účinností, neboť jsou jako „rozsypaný čaj na stole“.

Mnoho lidí je přesvědčeno, že by stačilo dát „půdu do pořádku“ a vybudovat mokřady a tůně a problém sucha a povodní by byl vyřešen. Zde nic nesvedou ani odborníci vodohospodáři, pokud se s krajinou „nezačne pořádně pracovat“ a lidé se sami nepřesvědčí, že jen toto nestačí. A politici tyto lidi neumí přesvědčit, neboť často mluví jen o „přehradách“. Že je nutno s krajinou, půdou a vodou pracovat systémově s ohledem na všechny mimoprodukční funkce krajiny ví dnes skoro každý trochu vzdělaný občan. Až se „ledy pohnou“, to znamená, až vlastníci pozemků začnou být aktivní, začnou se „dít věci“. Zde je třeba poznamenat, že je třeba je finančně zainteresovat na aktivitě. Třeba přes dotační politiku MZe ČR. Zatím to vypadá na klinč, což je držení nebo sevření soupeře (ekologové versus vodohospodáři), aby nemohl nic dělat. Vidíme negování jedněch či druhých potřebných opatření v zemědělské krajině, popř. zdržovací taktiku. Tudy tedy cesta nevede.

Jedině cesta spolupráce je ta správná.