První environmentální problém, který bych chtěl řešit: soběstačnost ve výrobě potravin a potravinovou bezpečnost. Ilustrační snímek.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Ladislav Kucharský / Beleco

Takže celý text jsem pojal jako ministr bez i s čarodějným proutkem. Tak již dost úvodu a můžeme začít.

Soběstačnost a bezpečnost

První environmentální problém, který bych chtěl řešit: soběstačnost ve výrobě potravin a potravinovou bezpečnost. Že to nejsou environmentální problémy? Není to pravda, ukážeme si proč. Současně český stát, jak ukázala mimo jiné i korona krize, není až tak soběstačný v zásobování obyvatel potravinami, dovoz potravin je obrovský. České zemědělství samozřejmě vyrábí potraviny, ale především vyrábí mnoho surovin a ty vyváží. Není totiž dnes tak velké umění vyrobit (tím se nechci dotknout zemědělských podnikatelů), ale prodat. Mléko, maso „na stojato“, obilí, to vše jde ve velkém objemu mimo ČR a vrací se ve výrobcích s vyšší přidanou hodnotou, na které bohatnou zpracovatelé a obchodníci v zahraničí. Zemědělec je rád, „že žije“, že vyrobil a prodal.

Slovy filmové hlášky, „kde udělali soudruzi z NDR chybu“? Pravděpodobně v roce 1948, ale byli to soudruzi českoslovenští. Tehdy došlo k likvidaci družstevních forem zpracování surovin, k likvidaci malých družstevních mlékáren, jatek, prodejen, kde měli své zastoupení drobní sedláci a statkáři. Ti všichni měli své zisky ze zpracování surovin z výrobků s vyšší přidanou hodnotou, bohatli. Díky vyššímu zisku na přidané hodnotě výrobků by zemědělci, měli mít více dobytka, museli by jej krmit kvalitním senem (ne siláží jako doposavad: inspirující je příspěvek Leoše Pavlaty Travní porosty ve výživě skotu).

Takže jako ministr zemědělství bych chtěl vytvořit pozitivní, motivační ekonomické stimuly pro investice do malých mlékáren, jatek a družstevních obchodů, kde by se vyráběly a realizovaly prodeje místních potravin vlastními zemědělci. Ty výrobky by musely být „voňavé a chuťově excelentní“, zajímavé cenově pro zemědělce, prostě regionální, tak jak to vidíme v zahraničí. Dobré zboží si prostě kupce najde. V důsledku toho by bylo v krajině více luk, více hnoje, více živého „inventáře“. Podpořila by se tedy i diverzita krajiny, flóry a fauny a zvýšila ochrana jakosti vody a ochrana půdy.

Současně bych tímto krokem řešil a pravděpodobně i částečně vyřešil potravinovou bezpečnost státu, tj. ochranu zemědělského půdního fondu. Je jasné, že k tomuto kroku bych musel mávnutím kouzelného proutku sezvat nejlepší ekonomické experty ČR a zadat úkol: je toto udržitelný směr zabezpečení širokého spektra potravin pro obyvatelstvo ČR a bude to rentabilní v čase a prostoru na delší dobu a za jakých podmínek lze toto realizovat? Pokud to lze, pak bych tedy pomocí kouzelného proutku odmávnul a odstranil první problém.

Tůň. Mohlo by se o ní starat vodní družstvo.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeňka Kováříková / Ekolist.cz

Voda v krajině

Druhý environmentální problém: realizace drobných vodohospodářských opatření v české krajině. Zaměřil bych se výhradně na rychlé odblokování problémů s realizací drobných technických vodohospodářských a přírodě blízkých opatření v krajině. Teď je to “běh na dlouhou a velmi, velmi pomalou trať, takové langsam, mańana, maybe“ (viz například můj text Reforma neřeší technická opatření k zadržení vody v krajině z roku 2014).

Důvodem je drobná držba půdy, kdy je v ČR mnoho majitelů i s velmi malou výměrou pozemků, kteří na půdě nehospodaří, často v půdních blocích nejsou schopni ani odhadem určit, kde se ten jejich kousek půdy nachází, ale dostávají nějakou výši pachtu a tím to pro ně končí, více je to nezajímá.

Když chcete realizovat v terénu nějaké vodohospodářské opatření, narážíte na: a) neochotu a obavu vlastníků pozemků ze znehodnocení pozemků těmito opatřeními, protože například při prodeji pozemků za účelem výroby plodin mohou být takovéto pozemky neprodejné či za menší cenu, dále může dojít ke zvýšení daně z pozemku při změně druhu pozemku, b) na neochotu nájemců půdy na ní hospodařících v souvislosti s horšími možnosti obhospodařování více strukturované půdy větší mechanizací a většími náklady na provoz a spotřebu PHM.

Bylo by třeba zásadně a po dohodě s AK ČR a ZS ČR změnit dotační politiku státu, ve smyslu méně byrokracie, více dobrovolnosti, méně papírování. Jako ministr bych „na furt“ garantoval v dotační politice MZe neproduktivní investice a současně i přímé platby na tyto neprodukční plochy, dále bych finančně kompenzoval ztrátu produkce z těchto ploch a větší náklady na údržbu takto obhospodařovaných ploch. Zavedl bych tedy trvalé motivační příplatky za mimoprodukční funkce půdy na vybrané neprodukční plochy jak pro vlastníka půdy, tak i pro nájemce. Neprodukční plochy by byly rozmísťované po dohodě zemědělců a vodohospodářských projektantů na vybraných lokalitách v celé výměře jejich obhospodařovaného území (odhad je ca 3-5 % výměry obdělávané půdy) s úhradou projekčních a stavebních prací.

Přečtěte si také |

Daniel Pitek: Co všechno bych změnil, kdybych byl ministrem zemědělství s kouzelným proutkem?

Na základě dobrovolnosti bych tedy motivoval jednotlivé zemědělské podnikatele, vlastníky pozemků, obce, a nechal vše na lidech a jejich iniciativě. Kdo by chtěl „vodohospodářsky příjemnou krajinu“, dostal by velmi zajímavý motivační bonus, kdo by nechtěl, nedostal by nic. Současně bych začal řešit problematiku „vodních družstev“ (vodní družstvo by mohlo být právnickou osobou, stejně jako je společenství vlastníků bytových jednotek (SVJ), kde by byli zastoupeni jak vlastníci pozemků, tak i uživatelé pozemků, obce a pravděpodobně i stát a toto vodní družstvo by mělo na starost plánování, realizaci, modernizaci a údržbu malých vodohospodářských staveb), aby nemohlo dojít k zablokování realizace přírodě blízkých a drobných technických vodohospodářských opatření jenom kvůli tomu, že můj soused či jiný vlastník pozemku nemá rád změny, lidi, není k dohledání, nemá zájem komunikovat. Kouzelnickým proutkem bych všechny lidi, co vlastní a obhospodařují půdu, motivoval přes finanční příspěvek.

Tím bych bez dalších zbytečných byrokratických omezení výrazné snížil erozi půdy, výrazně bych podpořil zlepšení jakosti vody (neboť znečištění se vždy realizuje přes odtok vody) ve vodních tocích a vodních nádržích, snížil bych rizika lokálních záplav, snížil bych dobu trvání agronomického a hydrologického sucha, zvýšil bych těmito opatřeními hladinu podzemní vody a zvýšil akumulaci vody v povodí. Zachycená voda retenčními opatřeními má i pozitivní vliv z hlediska ochlazujícího účinku vegetace, poutání vzdušného CO2. Současně bych propojením přírodě blízkých a drobných technických vodohospodářských opatření podpořil biodiverzitu flóry, fauny a krajiny.

Řešení uvedeného problému není pouze okamžitým nápadem, ale již konkrétním řešením, které je uvedeno v Certifikované metodice MZe ČR74469/2016-15120 z roku 2016, která může být uplatněna na celém území státu. Metodika vychází z metody kritických bodů odtoku vody z krajiny. Pojem kritický bod (KB) pochází z termínu HACCP (Hazard Analysis and Critical Control Point) a je obecně používán v mnoha oblastech od potravinářství, kde jsou definovány body, ve kterých je vysoká pravděpodobnost kontaminace potravního řetězce až po odtok vody a ochranu vodních zdrojů. Tyto body se stávají nejdůležitějším kontrolním místem, které je monitorováno a vyhodnocováno (řízeno) tak, aby možný odtok vody a kontaminace vodních zdrojů byla vyloučena, či významně snížena (více zde: https://atlaspvl.vumop.cz/).

Třetí environmentální problém v zemědělství bych pak již neměl, protože dostatek přírodně blízkých a technických vodohospodářských opatření (jejich odhad pro ČR zahrnuje výměru ca 200 000 ha zemědělské půdy) by garantoval všechny mimoprodukční funkce zemědělství. Znamenal by i snížení zátěže půdy a vody pesticidy, dusičnany.

V lesnictví bych výrazněji podpořil neproduktivní investice (vodní nádrže s velkou retenční kapacitou, hrazení bystřin) včetně omezení odtoku z cestní sítě a svážnic a z velkých lesních celků), odkud dochází za zvýšených srážkových úhrnů a intenzivních srážek k velkému povrchovému odtoku. Tato voda pak v lesích často chybí a dole v údolích na malých tocích pak způsobuje povodňové stavy.

Navázal bych tedy kouzelnicky na tradice Rožmberků, rakousko-uherského a později i československého zemědělství, kdy se ve velkém, a s pozitivním vodohospodářským a již tehdy silně ekologickým přístupem ke krajině, využíval široce rozšířený vědní obor meliorace (melio v latině znamená zlepšovat). Do tohoto vědního oboru patří výstavba rybníků, protierozních opatření, drobných vodohospodářských opatření k zadržení odtoku vody povrchové a podpovrchové (drenážní) při přívalových srážkách, opatření proti záplavám, výstavba závlah i odvodňovacích staveb).

Stal bych se kouzelnickým ministrem, který se trvale zapsal do historie České republiky. Jako osvícený kouzelnický ministr bych zanechal dalším generacím krajinu ve výtečném stavu a současně zabezpečil potravinovou bezpečnost a soběstačnost. Kouzelnicky bych se snažil, aby vše nedopadlo dle populárního výroku premiéra Ruska Černomyrdina „chtěli jsme to udělat dobře a dopadlo to jako obyčejně“. Tedy snažil bych se vždy hledat příčiny současného stavu a odstraňovat je, než důvody proč to nejde. Ale to by kouzelný proutek nedopustil!

Tyto návrhy nejsou jen ad hoc momentálními nápady, ale jsou komplexnějším řešením vodohospodářské situace „malé vody v krajině“, kterou se celou svou profesní dráhou zabývám, jak v oblasti základního, tak i experimentálního výzkumu a současně i ve spolupráci se zemědělskou praxí. Mnoho myšlenek vzniklo právě v podnětné diskusi se zemědělci, nejedná se tedy jen o nějaké teoretické snění.