Většinu krajiny má pod palcem ministr zemědělství. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jan Stefka / Flickr

Podtrženo a sečteno, ministr zemědělství má v rukou 89 procent Česka. Kromě silnic, budov či dolů, městské zeleně, národních parků a rumišť řídí snad skoro všechno. Ledaskdy je to správa víceméně samovládná. Ministr osobně jmenuje generálního ředitele Lesů České republiky – a generální ředitel osobně šéfuje podniku s pozemky velkými jako polovina Moravy. Jinde směřuje celé sektory svým podpisem, o kterém může rozhodnout prakticky sám. Kolik bude v tuzemsku skřivanů, modrásků nebo půdní fauny určují ponejvíce agrární dotace. Resortní šéf má přitom v návrhu subvenčních podmínek poslední a ponejvíce autokratické slovo. Proto vlastně ani nepotřebuje magické pomůcky. Stačila by rozhodnost a naplněná propiska.

Nepříjemnou stránkou snění s kouzelným proutkem je, že se člověk ráno probudí a strašlivě ho bolí pracka. Proto s dovolením půjdu opatrnější cestou. Namísto rázného proměňování milionů hektarů a tisícovek kilometrů jedním tahem navrhuji vykouzlit tři dílčí předpoklady, které by lepší péči o naši krajinu snad usnadnily.

Kouzlo číslo 1: Poradenství pro zemědělce

Skoro všichni říkají, že to takhle dál nepůjde. Současný model tuzemského zemědělství postupně naráží na své meze: sucho a erozi půdy, proměňující se chutě spotřebitelů i klesající ochotu daňových poplatníků dál platit. Nejenže po změně volají vědci, ekologické organizace, myslivci a postupně i stát. Více a více zemědělců také připomíná, že soudobé farmaření v posledku podkopává především svoji vlastní budoucí prosperitu.

Ale jak lépe chránit půdu, vracet do krajiny rozptýlenou zeleň a mokřady, opylující hmyz nebo ptáky? Nebo jak také do některých velkých podniků na orné půdě zavést ekologické zemědělství? Stručné řešení – "prostě jako v Rakousku" – u nás neposlouží, protože český venkov v Rakousku není a už nikdy nebude. A farmáři mají pravdu, že se po nich chce něco naprosto nevyzkoušeného. Současný model utvářel životní zkušenosti, technologické postupy a ekonomickou orientaci několika generací zemědělců.

Stát přichází s finančními příspěvky na péči o krajinu. Některé z nich nevypadají špatně. Česko nedávno vyšlo jako nejlepší v Evropě, pokud jde o využívání unijních dotací k péči o zbývající květnaté louky. Jiné potřebují posílit rozpočty. Hlavně u podpor na obnovu mokřadů a zeleně v polích patrně i mnohonásobně. A pořád máme fatálně velké díry v podmínkách, které musí zemědělské podniky plnit výměnou za dotace.

Ale i kdyby dříve či později byla státní podpora sebevětší – jak ji použít, aby opravdu přinesla praktický užitek? Patrně by pomohlo, kdyby stát nachystal také velkorysý poradenský program. Mohl by vytvořit hustou síť poradců, kteří zemědělcům pomohou s promýšlením protierozních opatření, rozmístěním a designem přírodních prvků, zaváděním ekologického hospodaření nebo sestavováním takzvaných faremních plánů. A kteří budou mít přehled o specializovaných dotačních programech.

Nemusí to nezbytně být státní zaměstnanci. Farmy by mohly dejme tomu dostat vouchery na nákup služeb od sítě soukromých poradců. Proškolení a metodické vedení poradců by mohly napříč resorty a expertízami společně garantovat třeba Státní zemědělský intervenční fond, Ústav zemědělské ekonomiky a informací s Výzkumným ústavem meliorací a ochrany půdy a Agenturou ochrany přírody a krajiny. Umete se tak pěšina k lepší ochraně půdy, lepšímu zadržování vody a obnově biodiverzity v polní krajině.

Kouzlo číslo 2: Lesy, ve kterých rostou stromky

České lesy potřebují, aby se do nich vrátila rozmanitost druhů, věku i struktury. Pomůže napravit škody po kalamitě tam, kudy už prošla, a snížit je v místech, kam teprve dorazí.

Přirozené obnově porostů ze semenáčků ale brání vysoké stavy trofejní zvěře. Stáda srnců, muflonů nebo jelenů se drží na počtech, jaké česká krajina nedokáže uživit. Proto doslova spásají mladé stromky. Při poslední inventarizaci napočítali poškození na skoro dvou třetinách listnáčů a jedlí. Na čtvrtině území míra překračovala 97 procent. V nových porostech tak nakonec zbydou opět hlavně smrky.

Pomohl by návrat vlků a rysů, kteří by udržovali spárkatou zvěř pod kontrolou? Možná. Někde. Částečně. Časem. Nedá se ale spoléhat, že naši práci za nás udělají velké šelmy. Především se pravidla, jimiž se řídí chov lovné zvěře, musí přizpůsobit lesu.

Loňská nepřímá novela zákona o myslivosti byla možná nikoli ideálním, nicméně prvním krokem k řešení. Ministr by mohl a měl schválit nový systém plánování lovu, jenž se bude výslovně odvozovat od schopnosti lesního ekosystému populaci uživit. Takzvaný saský model je inspirativní příklad, na který můžeme sáhnout hned za hranicemi. Stavy spárkaté zvěře by se pak začaly postupně vracet na únosnou úroveň. Umete se tak pěšinka k pěstování lesů s vyšší biodiverzitou a lépe připravených na měnící se klima.

Kouzlo číslo 3: Udělat z povodí...ehm, povodí

Vodu v krajině mají na starosti státní podniky povodí. Jenomže název klame: podniky povodí totiž povodí vůbec nespravují. Spravují v něm pouze řeky, říčky a nádrže. Jejich pravomoci víceméně končí kousek od břehu.

Přitom voda stéká z polí, luk a lesů. A s ní fosfor, dusík nebo pesticidy. Správci povodí se proto pokoušejí najít alespoň nějaké cesty, jak pohnout také se sousední krajinou. Nicméně mají notně svázané ruce.

Nikdy se je patrně nepodaří úplně rozvázat. Státní podniky při sebelepší snaze nemají a nemohou dostat stejnou moc rozhodovat o hospodaření na soukromých farmách, jakou mají při správě veřejného toku. Ministr by ale mohl hledat kreativní řešení, jak umožnit, aby integrované plány povodí nezůstaly jenom seznamem přání. Britský ekonom Dieter Helm například ve vlivné knize Green and Prosperous Land přišel s konceptem regulátora povodí, který by v aukcích nakupoval opatření.

Podobná řešení by mohla otevřít cestu nejen k lepšímu zadržování vody přímo v polní a lesní krajině, ale také k rozsáhlejším revitalizačním projektům. V Česku se postupně daří obnovovat přirozená koryta některých potoků nebo říček. Během minulých desetiletí vznikly desítky užitečných a chytře připravených záměrů: kilometr po kilometru, meandr po meandru. Ale větší revitalizace na řekách se rodí podstatně pozvolněji. Nejčastější překážkou jsou privátní pozemky v nivách podél regulovaných koryt. Koncepční plánování a rozhodování, kde povodí je skutečně povodím, by možná někdy umetlo pěšinu i tady.