Zdravý selský rozum se stále více vytrácí. Ilustrační snímek.

Foto | Albrecht Fietz / Pixabay

Podnikání v zemědělství je podnikání v krajině, v interakci s mnoha procesy, které člověk nemůže plně ovlivnit, v měnící se krajině, živé přírodě, která je v každém svém projevu a každé lokalitě jedinečná. Největším problémem oboru je tak snaha státu, jeho úředníků a bohužel i části veřejnosti, regulovat tyto procesy prostřednictvím plošných opatření, kontrol, evidencí a legislativních povinností, a svázat tak do lidských škatulek dění, které nikdy takto svázat nelze, protože nikdy nebudou mít univerzální platnost. Existuje-li nějaký systémový problém zasahující celé spektrum zemědělského podnikání napříč všemi komoditami a regiony, bez ohledu na velikost zemědělských podniků a jejich statutů, pak je to nadměrná, v řadě případů neúčinná a zbytečná byrokracie, která všem ubírá síly a čas nutný k tomu zodpovědně se zemědělským činnostem věnovat.

Nadměrná byrokracie přitom nejvíce dopadá na rodinné farmy, které nemají speciální aparát na to se všem legislativním dopadům věnovat, a musí tak činit po nocích a obecně v době, kdy není bezprostředně nutná jejich přítomnost na poli nebo ve stájích. Paradoxně jsou to přitom právě rodinné farmy podnikající na principu předávání gruntů z generace na generaci, které hospodaří k přírodě blízkým způsobem, tedy „udržitelně“, často bez specifických dotačních titulů, ale zato se znalostí konkrétních lokalit, v nichž hospodaří. Současná legislativa ani sledované statistické jednotky ale bohužel neumožňují tuto skutečnost statisticky dokázat, neboť současné dělení na fyzické a právnické osoby je nedostatečné. Z uvedených důvodů proto také nejsou plně funkční podpory směřující k žádoucím změnám v krajině, a dotace nejsou zaměřeny cíleně, ale obecně, plošně a na principu „rovných podmínek“. Ve skutečnosti ale o rovné podmínky nejde, protože různé typy zemědělských podniků mají odlišné potřeby, a jak už bylo řečeno, prakticky žádné regulace, ale ani dotace, nemají obecnou platnost. Dotační systém v naší zemi je tak třeba změnit, přičemž ke změnám nepochybně dojde i v rámci připravovaných změn ve Společné zemědělské politice EU (SZP), které měly odstartovat již v příštím roce. Jejich součástí má být také, více než v současné době, cílená podpora rodinných farem, což je přístup, který Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) dlouhodobě podporuje. Celé světové zemědělství, včetně evropského zemědělství, stojí na rodinných farmách, v Evropě patří do rodinných farem 19 z 20 zemědělských podniků. U nás ale stále přežívá model předlistopadového velkoplošného průmyslového zemědělství, na který je „ušita“ většina tuzemských dotačních podpor. Navzdory tomu se podíl rodinných farem v ČR jak na ploše obhospodařované půdy, tak na tvorbě zemědělského HDP, tak ale také na produkci lokálních potravin a zaměstnanosti na venkově zvyšuje. Tomu by tedy měla jít logicky vstříc domácí zemědělské politika, což se ovšem v míře, v jaké by to bylo potřebné, neděje.

Velkou výzvou je lesnictví a myslivost. Ilustrační snímek.

Licence | Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0 Generic

Foto | Andreas Beer / Flickr.com

Velkou výzvou a námětem pro hypotetický kouzelný proutek je také celá oblast našeho lesního hospodářství a s ním souvisejících zákonů, včetně zákona o myslivosti. Také v tomto případě by se měl více uplatnit zdravý selský rozum, například zvýšení kompetencí vlastníků honebních pozemků a na nich hospodařících zemědělců vůči uživatelům honiteb. Je totiž logické, že vlastník nebo uživatel takových pozemků má zájem na snížení škod, které působí přemnožená zvěř, ale zároveň také na tom, aby zvěř, včetně drobné zvěře, nebyla vyhlazena. Proto by měli mít vlastníci honiteb právo se na regulaci zvěře aktivně podílet a tím také přispívat k žádoucímu zvýšení biodiverzity, a tím i zvýšení prevence rizik z extrémních projevů počasí i prevenci rizik v přemnožení polních i lesních škůdců.

Přestože se na všech úrovních pracuje s on-line internetovými daty, v oblasti lesnictví a myslivosti se současné moderní technologie prakticky nepoužívají. ASZ ČR proto také vidí jako jednu z cest ke snížení škod působených zvěří vytvoření on-line aktualizované a veřejně dostupné databáze honebních společenstev, což je požadavek předjednaný Antibyrokratickou komisí (ABK) ministerstva zemědělství s náměstkem ministra pro lesní hospodářství Patrikem Mlynářem, a elektronickou evidenci škod zvěří s možností vyjádřit se ke škodám jak pozice honebního společenstva, tak ale také z hlediska vlastníka pozemku. Obojí by podle názoru ASZ ČR přispělo k vyšší transparentnosti i vymahatelnosti škod.

Zmínkou o ABK se tak trochu obloukem vracíme na začátek – k nekončícímu souboji s byrokratickou mašinérií, které generuje nekonečné množství rozhodnutí, nad nimiž zůstává rozum (nejen ten selský) stát. Uvedené komise řeší desítky konkrétních příkladů ročně, a to jde pouze o případy, o nich se komise dozví, nebo o nesmyslnosti v zákonech nebo rozhodnutí úředníků, z nichž je zřejmé, že ví pramálo o skutečné realitě v zemědělském a selském podnikání. Nehledě na skutečnost, že množství požadavků vzniká pouze na úrovni naší země, nad rámec povinností vyžadovaných ze strany EU a SZP, což hospodařící zemědělce v naší zemi často znevýhodňuje vůči zahraniční konkurenci, přičemž veřejnost a politici řeší potřebu zvýšení soběstačnosti ČR v produkci zemědělských surovin a potravin z nich vyrobených. Nemalá část takového požadavku by přitom byla splněna lepším nastavením dotací, menší byrokracií a zmiňovanou cílenou podporou rodinných farem.

Nebylo by proto od věci, aby potenciální kouzelný proutek přenesl alespoň na několik dní do selské reality všechny, kteří se jí snaží přizpůsobit obrazu svému, bohužel často pouze městskému, emotivnímu a marketingovému. Byla by to jistá šance k většímu porozumění velkého potenciálu a přínosu rodinných farem nejen pro celý český venkov, což by bylo opravdu potřeba.