Vladimír Wagner: Česká energetika v kleštích ideologií a politikaření

Naši energetiku čeká v následujících letech a desetiletích nutnost obnovy a přestavby. Ilustrační snímek.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | David Prasad / Flickr

V současné době vrcholí rozhodování o případné výstavbě nového jaderného zdroje a celkové budoucnosti české energetiky. Stále více získávám dojem, že většina českých politiků bez rozdílu stranické příslušnosti se rozhodli jít cestou neřešení energetiky a zneužití této problematiky k politickému boji.

Tendr na výstavbu nových Dukovan

Nedávno proběhlo jednání představitelů vládních i opozičních stran o finančním modelu a výběru dodavatele nového bloku v Dukovanech. Všechny relevantní opoziční strany trvají na tom, že klíčová kritéria jsou ideologická a geopolitická. Pouze ta podle nich rozhodují. Bezpečnostní, technologické a ekonomické parametry se bez jejich naplnění neposuzují. Na základě toho požadují, aby se do tendru nepřipustili dodavatele z Číny a Ruska. Situace je v tomto směru komplikována tím, že právě tito uchazeči by na základě jiných než ideologických a geopolitických kritérií patřili mezi favority.

Připomeňme, že v principu by mohlo být kandidátů pět. Těmi z ideologicky nevhodných zemí by byl čínský reaktor Hualong One (HPR1000) a ruský reaktor VVER1200. Dalšími pak americký AP1000, z Jižní Koree by byla zmenšená verze reaktoru APR1400 a z Francie zmenšená verze reaktoru EPR. Třeba Piráti bojují za to, aby v soutěži mohly být nabízeny i bloky s vyšším výkonem. Omezení výkonu bloku na 1200 MWe pro Dukovany však má řadu technických opodstatnění. Pokud poběží nový blok společně se starými, je toto omezení dáno možnostmi chlazení. Pro velikost české energetické soustavy jsou navíc již bloky s 1200 MWe na hraně účelnosti. A pořád je také otázka dopravy velkých komponent, které jsou u větších bloků větší.

Podívejme se na reaktor III. generace VVER1200, za jehož vyřazení opozice tak intenzivně bojuje, Ten patří z bezpečnostního a technologického hlediska k velmi zdařilým projektům, možná i nejzdařilejším. Je evolucí reaktoru VVER440 a VVER1000, které bezpečně běží v řadě zemí Evropské unie, včetně třeba Finska, Maďarska, Slovenska i Česka. A jsou zde s nimi velmi dobré zkušenosti. Palivo i servis a údržbu těchto reaktorů dokáží zajistit západní firmy a není závislá na těch ruských. Výstavba reaktorů VVER1200 se připravuje v maďarské elektrárně Paks a finské Hanhikivi. Zde bloky staví konsorcium. Rosatom dodává reaktor, turbínu GE Power a kontrolní systémy Framatom. U obou staveb jsou už téměř všechna povolení a čeká se na to klíčové, po kterém by mělo být zahájeno betonování jaderného ostrova. To by měly obě stavby obdržet v tomto roce. Už čtyři tyto reaktory běží v Rusku. Další se v minulém roce rozběhl v Bělorusku kousek od hranic Evropské unie, a tedy bod velmi přísným jejím dozorem. Zároveň má ve výstavbě největší počet bloků ze všech reaktorů III. generace. Podrobněji je situace v jaderné energetice v současné době popsána v nedávném článku. Popis reality okolo výběru nového dukovanského bloku a vysvětlení nepravdivých tvrzení, které se okolo něj šíří, je v dalším článku.

Je třeba konstatovat, že se vládním a opozičním stranám povedlo rukou nerozbornou plánovaný tendr totálně zdiskreditovat ještě před jeho vypsáním. Připomeňme si, že už byl vyhlášen jeden tendr na dostavbu dvojice bloků v Temelíně. Když uchazeči utratili značné prostředky na přípravu projektu, byl tendr v konečné fázi zrušen. V tomto novém už dopředu politici vyhlašují, že je vzhledem k uchazečům zajímá téměř výhradně ideologie a politika. A hádka je o tom, jestli se přizvou i ruské a čínské firmy, aby se srazila cena. Už předem se otevřeně deklaruje, že to je jejich jediná úloha. Opravdu vrcholem byla třeba televizní diskuze po zmíněném jednání Zbyňka Stanjury, Romana Onderky a Karla Havlíčka, kde zaznělo, že by se ruské firmy mohly pozvat v nějakém konsorciu, ale po splnění úkolu snížení ceny by vlastně dodávaly jen něco ekvivalentní klikám.

To si naši demokratičtí politici opravdu neuvědomují, že je zástupci potenciálních uchazečů určitě bedlivě poslouchají? A co způsobí to, když veřejně hlásají, že na technologické, bezpečnostní a ekonomické kvalitě projektů nezáleží, a o všem rozhoduje politické a ideologické posouzení konkrétních politiků a politických stran? Oni ani ostatní uchazeči nejsou z politického hlediska rovnocenní. Jižní Korea není členem NATO a USA nejsou členem Evropské unie. To opravdu politici necítí to, že po jejich tancích, které teď předvedli, opravdu těžko někdo uvěří, že zakázku nedostane firma čistě na základě politického rozhodnutí? Takové jejich chování jen připravuje podhoubí pro korupci.

Podle mého názoru vyvolali naši politici svými současnými hádkami kolem tendru takovou atmosféru, že začínám souhlasit s názorem Dany Drábové o vhodnosti to odložit. Ty vidle, které se jim do realizace nového zdroje podařilo hodit, jsou příliš velké. A nemůžu se zbavit dojmu, že u některých to bylo úmyslné. Možná by bylo v takové situaci, která u nás na politické scéně panuje, nejvhodnější cestou žádný tendr nevypisovat a podobně jako Poláci vybrat dodavatele čistě podle politického kritéria. Nikdy by mě nenapadlo, že by opět mohla nastat situace, kdy při výběru technologie nerozhodují odborná fakta a odborníci, ale čistě pohled správně ideologicky kovaného politika.

Docela mě fascinuje, když politici hlásající geopolitickou a ideologickou nutnost nepovolení nákupu ruských či čínských jaderných technologii zablokuji stavbu nových jaderných zdrojů a vůbec jim nevadí, že místo toho bude třeba řadu desetiletí dovážet ruský plyn a fotovoltaické panely či baterie z Číny. A takto tímto svým jednáním podpořili ekonomiku těchto zemí daleko významněji.

Nová aktualizace státní energetické koncepce

Kromě toho, že řada opozičních politiků ráda využila návrh tendru jako možnost boje proti vládě, dost z nich je naopak proti stavbě nového jaderného bloku obecně. Nebo se alespoň snaží získat podporu voličů, kteří si ji spíše nepřejí. Usilují o odložení rozhodnutí až po vypracování nové aktualizace státní energetické koncepce. Připomeňme si, že minulá aktualizace vypracovaná a schválená v roce 2015 předpokládala postupný přechod k nízkoemisní energetice nahrazením uhlí jadernými bloky a obnovitelnými zdroji. Vývoj podílu jednotlivých zdrojů v mixu byl doporučován v poměrně širokých koridorech, aby se daly využít případně technologické zlomy.

Co se za pět let od této aktualizace změnilo? Zásadním faktorem je, že během té doby byl pokrok ve výstavbě nízkoemisních zdrojů minimální. Neposunuli jsme se k výstavbě jaderného zdroje a bylo postaveno minimum nových obnovitelných zdrojů. Naopak tlak na uzavření uhelných bloků a snížení emisí CO2 se v Evropské unii dramaticky zvýšil. Nic se nezměnilo na tom, že naše geografické podmínky dávají značně omezené možnosti pro výstavbu obnovitelných zdrojů. Nezměnilo se ani to, že v době, jako byla třeba i velká část letošního ledna, nedodají větrné a fotovoltaické zdroje téměř nic. Zároveň se v Česku nejen z environmentálních hledisek nepostaví větší počet přečerpávacích elektráren. Existuje jen relativně omezené možnosti cesty k nízkoemisní energetice a pro naše geografické podmínky je to pouze kombinace jaderných a obnovitelných zdrojů. Vzhledem k tomu, že tlak na co nejrychlejší odstavení uhelných zdrojů z Evropské unie stále roste, je otázka jejich náhrady stále aktuálnější. My je můžeme nahradit dominantně jedině zdroji jadernými nebo plynovými. Vzhledem k růstu ceny emisních povolenek se i plynové zdroje dostávají nejen pod ekonomický tlak na odchod od fosilních zdrojů. Výstavba alespoň jednoho jaderného zdroje, který bude potřeba i pro nahrazení dosluhujících starých dukovanských bloků, je tak ještě nutnější. Opravdu tak nemá smysl odkládat rozhodnutí až na dobu po vypracování nové aktualizace energetické koncepce. Zdá se mi tak, že politici, kteří rozhodnutí o výstavbě nového jaderného zdroje tímto podmiňují, to mají čistě jako záminku pro odklad a případně i zablokování výstavby jaderného zdroje. Buď z důvodu, že jsou proti němu nebo proto, aby mohli ve volbách cílit na voliče, kteří jsou jadernou energetiku i na ty, kteří jsou proti ní.

Datum uzavření uhelných elektráren

Obrovský politický boj se rozhořel okolo data ukončení využívání uhlí. Zelená ideologie říká, že je to třeba udělat hned, bez ohledu na to, zda je za ně náhrada. Ovšem uhelné zdroje u nás nezajišťují jen velkou část našich potřeb elektřiny a tepla, ale zajišťují také regulaci a stabilitu sítě. Právě v této době, kdy nefouká a nesvítí, jsou roztočené stroje jaderných a fosilních zdrojů kritické pro stabilizaci elektrické sítě. Ukazuje to i rozpad společné evropské sítě, ke kterému došlo 8. ledna 2021.

Jeho podstatou je to, že na severozápadě Evropy se odstavují jaderné a fosilní zdroje a budují se pouze větrné a fotovoltaické. V době zimní inverze pak zde je nedostatek stabilních zdrojů. Na jihovýchodě zatím stále dostatek klasických zdrojů je, v lednu tak dochází k transportům velkých výkonů z jihovýchodu na severozápad. Na začátku ledna se transportovala elektřina z Turecka až do Francie a Itálie. V takové situaci se síť extrémně přetěžuje a dochází k situacím, kdy se jen těžce plní pravidlo n-1. Pak už je jedno, které slabší místo se přetíží přespříliš. V každém případě extrémně roste riziko události, která odstartuje kaskádu výpadků, rozdělení elektrické soustavy a případně i blackout. Aby k blackoutu nedošlo, je potřeba mít dostatek regulačních schopností sítě, které dokáží udržet a vyrovnat její frekvenci. U nás tuto rychlou okamžitou regulaci zajišťují roztočené turbíny jaderných, vodních a fosilních elektráren. Ty také mají potenciál zvyšování výkonu a vyrovnání potřeb v době inverze. Teoreticky tuto rychlou regulaci mohou zajistit i baterie, a právě to dělá proslulá Muskova gigabaterie v Austrálii. Ovšem dostatečná kapacita takových baterií by byla extrémně drahá a náročná. Stejně by však nedokázaly zajistit pokrytí potřebného výkonu jako náhradu větrníků a fotovoltaiky, které bez větru a slunce nefungují.

Zatím máme dostatek zdrojů výkonu i regulace, abychom popsaným událostem dokázali čelit. Dokonce můžeme pomáhat sousedům, jako jsme toho 8. ledna pomohli Rakousku. Pokud však odstavíme uhelné zdroje a později i reaktory v Dukovanech bez náhrady, situace se dramaticky změní. A je třeba zdůraznit, že odstavování jaderných a fosilních zdrojů bez dostatečné náhrady jejich výrobních i regulačních schopností se připravuje v celé Evropě. V kritické době tak určitě nebude možné výkon a regulační službu dovážet.

I proto uhelná komise doporučila pro ukončení využívání uhlí rok 2038 s podmínkou, že budou za odstavené uhelné bloky postaveny dostatečné kapacity výkonu a zajištěny schopnosti udržení stability sítě. Doporučený termín je postaven na datech a informacích operátora sítě ČEPS. Pochopitelně, nelze vyloučit, že v případě extrémního úsilí a spolupráce všech na budování nízkoemisních zdrojů a budování nástrojů pro zajištění regulace se dosáhne možnosti odstavení těch uhelných dříve. Ale za brzký termín odchodu bojují nejvíce lidé, kteří zároveň nejvíce volají po odložení či úplném zrušení výstavby nových nízkoemisních jaderných zdrojů a pracují minimálně pro realizaci budoucí náhrady uhelných a stárnoucích jaderných zdrojů.

Po rychlejším konci uhlí a nepotřebě nového jaderného zdroje volá řada politiků TOP09 i KDU-ČSL (viz třeba vyjádření Luďka Niedermayera zde a zde, na které jsem reagoval v minulém roce). Piráti se za rychlé uzavření uhelných zdrojů a s kritikou výstavby nového bloku v Dukovanech vyslovují třeba ústy Dany Balcarové a proti podpoře jaderné energetiky bojují se svou frakcí i v Evropském parlamentu. Takže sice na jedné straně jádro podporují (viz třeba tyto stránky), ale na druhé straně podnikají na evropské i české úrovni zásadní kroky proti němu. Vít Rakušan z hnutí STAN je z ideologických důvodů kategoricky proti nákupu ruského reaktoru. Uhelné bloky by tak chtěl nahradit plynem, který ovšem bude z Ruska (viz zde). Lobuje také za rychlé uzavření uhelných elektráren. Za rychlé odstavení uhelných bloků bojuje ministr za ANO Vlastimil Brabec. Stejně tak se za brzký odchod od jádra zasazují ministři ČSSD pod vedením Jana Hamáčka, kteří se takto snaží získat přízeň Zelených a spojit se s nimi do voleb.

Závěr

Kvůli politikaření se nepodařilo naší politické scéně čelit epidemii. Stejně tak svorně všechny naše politické strany směřují k situaci, kdy kvůli permanentnímu volebnímu boji, ideologizaci a politikaření rozvrátí naši energetiku. O selhání vládních i opozičních stran v případě epidemie jsem psal už v září. V té době jsem doufal, že se politici vzpamatují, po volbách přestanou s politikařením a začnou racionálně spolupracovat. Za neúspěch jsem považoval překročení 5000 obětí koronaviru. V říjnu už bylo jasné, že už nelze zabránit překročení počtu 10000 obětí. Doufal jsem, že alespoň to a plné nemocnice a zařízení JIP naše politiky přimějí k racionálnímu jednání a spolupráci.

Připomenu, že nikdy neexistuje ideální jednoduché řešení bez negativních stránek, které bude vyhovovat všem. Vždy jde o určitý kompromis. Nikdy se nelze vyhnout všem chybám a problémům. Když se podíváme na zavádění elektronizace či propagační kampaně, které prováděly v dřívějších vládách strany, které jsou dnes v opozici a nenechají na současné činnosti nit suchou, tak vidíme, že to nebylo o moc odlišné a stejné zádrhele nastávaly i tehdy. Nikdy nelze dosáhnout ideální vyladění, které by bylo spravedlivé a akceptované všemi. A většinou musí být řešení komplexní a provázané, nelze vytrhávat jedno opatření od ostatních. Politici všech stran však ani zmíněná čísla a obrazy z nemocnic nepřiměly, aby z kontinuálního boje před jedněmi volbami nepřešly ke kontinuálnímu boji před těmi dalšími. Dokáží se bez návrhu racionálního postupu vozit na každém problému a zádrhelech, které se objeví. Zároveň soutěží ve snaze získávat voliče bojem za otevření vleků, fitek, sportovišť, kulturních podniků, kadeřníků, jedněch obchodů nebo zase jiných, škol a co lze ještě vymyslet. A vše bez ohledu na reálnou situaci a kontext s ostatními opatřeními, čistě s cílem si připsat kladné body u nějaké skupiny voličů. Výsledkem tohoto společného úsilí všech našich politických stran je, že dnes už je jisté, že obětí pandemie bude i přes relativně hodně drsná a dlouhá opatření mnohem více než 20000.

Podobný přístup k energetice má potenciál ji úplně rozvrátit a dopady by pro naši společnost mohly být ještě více devastující, než je nezvládnutá epidemie. Ovšem budou až za řadu let a nejsou teď na očích. Spoléhat v zodpovědnější přístup politiků v této oblasti, když je k němu nepřiměje ani pohled na přeplněné nemocnice, příliš nelze.

Opoziční strany se chovají, jako by si myslely, že jediné důležité je svrhnout současnou vládu a Andreje Babiše. Mají pocit, že po svém vítězství ve volbách všechny škody, které v rámci volebního boje napáchají, následně napraví. Nedochází jim, že to mohou být i škody nevratné. Pokud se podíváme na historii jaderné energetiky, tak příkladem toho je vývoj v Rakousku. V této zemi byla v sedmdesátých letech velmi silná podpora jaderné energetiky. V roce 1978 se dokončovala první jaderná elektrárna Zwentendorf. V té době měl rakouský kancléř Bruno Kreisky problém se svou politickou pozicí. Věděl, že opozice je pro jadernou energetiku. Vyhlášené referendum o jejím zprovoznění tak spojil se svým setrváním ve funkci. Předpokládal, že jistý kladný výsledek bude moci vydávat za svou podporu. Opozice sice byla projaderná, ale rozhodla se využít referendum ke svržení nepopulárního kancléře. Její představa byla, že po svém příchodu k moci vše napraví a po novém referendu elektrárnu spustí. Nakonec po intenzivní kampani dopadlo referendum negativně pro Kreiského a jádro, i když jen o velmi malý počet hlasů. Bruno Kreiský neodstoupil, jak to dopadlo s jadernou elektrárnou víme. Totální selhání politici přiznat nemohli, Rakousko se tak stalo z projaderného státu tím nejvíce protijaderným. Ostatně Brexit je také výsledek politického boje dvou frakcí v konzervativní straně a snaha řešit její vnitřní problémy.

U nás jsme se vydali bohužel cestou Bulharska. To mělo bloky VVER1000 v elektrárně Belene na začátku devadesátých let v pokročilejším stavu, než byl v té době Temelín. Ovšem bulharští politici v soupeřících stranách začala energetiku a otázku dodavatele jaderných bloků využívat k politickému a ideologickému boji. Dodnes se žádné bloky nepostavily, a pořád se nerozhodlo, zda se bude stavět v Belene nebo Kozloduji. Není ani jasné, zda se vůbec bude stavět a co. K jakým environmentálním i ekonomickým koncům vede zelená ideologie ukazuje třeba historie elektrárny Moorburg, o které jsem nedávno psal.

V devadesátých letech byli naši politici schopni se na projektu alespoň dvou bloků v Temelíně dohodnout a realizovat jej. Zato současní naši politici se vydali ve stopách těchto bulharských. Strašně rád bych se mýlil a věřil v návrat racionality. Zdá se však, že o odborných otázkách zase rozhodují lidé v dané oblasti absolutně nekompetentní, kteří jsou však správně politicky a ideologicky kovaní. V energetice tak skončíme u nutnosti rychlého postavení paroplynových bloku a zisk z toho budou mít jen spekulativní investoři. A k uspokojení našich ideologických politruků budeme dlouhodobě záviset na ruském plynu.

Asi mi bohužel zbývá pouze sledovat srovnání výsledku, ke kterému se dospěje nejen při budování jaderných zdrojů ve Finsku, Maďarsku, Polsku a Česku. Pak se však pouze uvidí, kdo zvolil správnou cestu vedoucí k cíli. Pro nápravu už bude pozdě a je mi jasné, že se současní politici u nás k tomu, co způsobili, hlásit nebudou.