České stromy a louže v Etiopii

Vrátit k životu vyprahlou a erodovanou zem není nic jednoduchého. Důležité je zachytit každou kapičku deště, aby se z nich nestal příval vody valící se krajinou, který odnáší drahocennou půdu. Zdravá krajina je plná louží a tůněk a tam kde vymizely, je potřeba je aktivně vracet. To je případ i jižní Etiopie, kde si farmáři váží každé louže pro svůj dobytek nebo zahrádku a aktivně zvyšují jejich počet. Nejsou to ovšem jen obyčejné louže, ale také cíleně hloubené tůňky, příkopy, přehrádky a jiné vodozádržné prvky, které vyhovují složitému složení místních půd. Tisíce takových ‚louží‛ jsou také výsledkem rozvojových projektů Člověka v tísni. Jak tato spolupráce v Etiopii vypadá? V roce 2003 si Člověk v tísni pronajal malou kancelář v etiopské Awasse pro malý tým lidí, kteří měli pomoci s budováním studní a škol. Za dvacet let se etiopská mise rozrostla na dvou set členný tým. A je tomu patnáct let, co Člověk v tísni v Etiopii rozjel Program pro udržitelnou obživu a zemědělství, který se z velké části věnuje zalesňování a udržitelné správě krajiny v komunitách na jihu Etiopie. A zajímavé je, že zkušenosti z práce v Africe přenáší i zpět do svých aktivit v České republice.

Etiopie se v rámci oficiální české rozvojové zahraniční spolupráce těší dlouhodobé pozornosti, a to hned v řadě sektorů jako voda, sanitace, vzdělávání, zdravotnictví nebo například dekády existující programy hydrogeologického průzkumu. Zásadní prioritou je téma zabezpečení obyvatelstva potravinami, tedy prevence podvýživy, hladu a podpora zemědělství.

Jedním z hlavních problémů, kterému Etiopie s rostoucí populací čelí, je celková devastace krajiny, a to právě kvůli nevhodnému způsobu farmaření.

V hustě obydlených horských oblastech byla původní krajina v posledních dekádách z většiny odlesněna, zkultivována a vysušena. Půda na polích intenzivním obděláváním nejen degradovala, ale s bezprecedentní mírou eroze ji každoročně odnáší monzunové deště z hor od zemědělců do místních jezer a dále do Keni, Súdánu a Egypta.

Pro zemědělce ze střední Evropy je to pohled zarážející. Erozní rýhy a strže se v Etiopii neměří na centimetry, ale na desítky a stovky metrů. A to vše v lokalitách, které patřily k těm nejrozmanitějším v Africe jak z hlediska krajiny a biodiverzity, tak i z hlediska tradičního hospodaření s krajinou.

Pro více než polovinu Etiopanů to znamená přímé ohrožení jejich živobytí, jelikož většina obyvatelstva je stále závislá na zemědělství a velká část pak stále žije převážně z vlastní úrody.

Degradovaná krajina ale zároveň rychle ztrácí schopnost udržet vodu, takže se zhoršuje dostupnost povrchových zdrojů a snižují se objemy vody zadržené v půdě. Obecně ubývá i pramenů a ztrácí se voda ve studních, které na venkově poskytovaly vodu nejen pro zemědělství, ale pro dobytek a spotřebu domácností včetně pitné vody.

Přívalové deště, bleskové povodně a záplavy jsou samozřejmě jedním z dalších negativních důsledků celé situace.

Boj proti erozi, zalesňování a zavádění plošných protierozních opatření v krajině je dlouhodobě jednou z etiopských priorit, přičemž výsadby stromů, budování krajinářských opatření a veřejné kampaně, při kterých se kopou strouhy, odvodňovací kanály nebo naopak stovky kilometrů vodozádržných příkopů a jiných opatření, se staly prakticky národním koloritem.

Po právu. Každá louže, které v krajině udrží vodu, – a to zcela bez nadsázky – je lidem na mnoha místech dobrá.

Česká pomoc etiopské krajině

Česká podpora v tomto sektoru je proto jedním ze stěžejních pilířů bilaterální spolupráce, na kterém se za posledních deset let podílela formou soutěžených projektů financovaných Českou rozvojovou agenturou při Ministerstvu zahraničí ČR i řada českých subjektů, mezi které patří například Mendelova univerzita v Brně, Charita ČR, Česká zemědělská univerzita v Praze, stejně jako organizace jako například All for Soil či Holistic Solutions. Vedle českých subjektů je to pak řada zejména vládních a akademických partnerů.

Jedním z hlavních aktérů programu, který se v Etiopii věnuje zemědělství a přírodním zdrojům, je organizace Člověk v tísni.

Věnuje se obnově krajiny od roku 2008. Na začátku reagoval na neustávající intenzivní snahy etiopské vlády čelit problémům s odlesněním v okolí jezera Awassa, které leží vedle stejnojmenného města na jihu země, ve federálním státě Sidama. Podpora se věnovala hlavně zlepšení dostupnosti vhodných sazenic v místních lesních školkách, které pak měly putovat k výsadbám na degradovaných plochách v místních vesnicích.

Etiopané zalesňují

Zalesňování není Etiopanům vůbec cizí. Nejnovější vlnu pozornosti k tomuto tématu zdvihl například v roce 2019 nový premiér Ahmed Ali Abiy, jehož kabinet zaštítil celonárodní iniciativu Green Legacy - „Zelený odkaz“, který dle zpráv etiopských úřadů láme už pátým rokem celosvětové rekordy v počtu vysázených stromů – je to kolem 6 miliard vysázených stromů ročně.

Tento trend má ale svůj původ zejména v průběhu 90. let, kdy se mnohé environmentální intervence propojily s mezinárodní humanitární pomocí, tak aby se chudé komunity ohrožené hladem věnovaly veřejným brigádám, buď za vyplácenou mzdu anebo poskytnuté potraviny.

Mnohé z těchto programů se institucionalizovaly, přetavily do vládních strategií a vláda k těmto účelům rozvinula kapacity a expertní síť na všech úrovních.

V současnosti tak má specialisty krajináře a lesníky nejen na zemědělských úřadech ve všech provinciích, zónách a okresech, ale zřídila strukturu i na úrovni jednotlivých obcí, kde vyškolení technici organizují výsadbové práce, krajinářská opatření a i školení v nových zemědělských postupech.

Pozornost, která byla v Etiopii věnována odlesnění ze strany státu a humanitárního sektoru, je tedy historicky nebývalá, nicméně měřítka uvádějící počty vyplacených příjemců pomoci, vyprodukovaných a vysázených stromů, ochráněných hektarů zemědělské půdy nebo kilometry zbudovaných protierozních opatření dlouhodobě příliš nevypovídají o kvalitě provedených prací nebo o dlouhodobé udržitelnosti takového snažení.

Není překvapením, že například přežití výsadeb nebo životnost mnoha opatření a krajinných prvků rozvinutých formou humanitární asistence, nebývá valná. Technické provedení prací nebo dendrologické složení výsadeb, a plánovaná sukcese opatření vyžadují kvalitní technický dohled.

Jako první příležitost pro rozvojovou spolupráci se proto nabízely a stále nabízejí sdílení a rozvoj technického a zejména lesnického, případně krajinářského know-how. V tomto směru má Česká republika rozhodně co nabídnout a je celá řada zajímavých technologických témat, ve kterých může nabídnout poskytnout své odborné a školicí kapacity.

Čeští inženýři, případně ti v Česku vyškolení, tak nabízejí své znalosti při budování a organizaci efektivnějších lesních školek, přípravě krajinných a zalesňovacích plánů, v diskuzi nad dendrologickou skladbou lesů a užitných dřevin, jejich plánovaném využívání, nad strukturou a výstavbou krajinných prvků či při zadržování vody v krajině. České programy také pomáhají v Etiopii prakticky zavádět postupy, které v Česku stále považujeme za alternativní, jako například agrolesnictví, regenerativní zemědělství nebo třeba holistický management pastvin.

Od osvěty ke spolupráci

Vedle klasického technologického know-how zůstává ale neméně důležitou otázkou socio-ekologická a ekonomická udržitelnost zaváděných opatření a tedy to, jestli lidé žijící v dané krajině mění dlouhodobě přístup k jejímu užívání, případně si udržují ty tradiční způsoby, které za to stojí.

Zatímco ekonomická udržitelnost je nabíledni a rozvojové programy si ji už dávno osvojily jako princip svého počínání, environmentální udržitelnost užívaných veřejných statků a stabilita krajinných celků zůstává rozvojovou výzvou a to jak v Etiopii, tak i u nás doma v České republice.

Tím spíše, uvažujeme-li nejen potřebu udržitelnosti, ale i odolnosti krajiny a komunit, které v ní žijí. Klasickým receptem a odpovědí na tato témata byla tradičně environmentální osvěta nebo environmentální vzdělávání.

Osvěta a vzdělávání není organizaci Člověk v tísni cizí. Koneckonců, první aktivita a projekt, se kterými byla v roce 2003 založena mise Člověka v tísni v Etiopii, bylo budování studní a stavba škol například ze sbírek „Postavme školu v Africe“, na které vzápětí navázaly aktivity komunitní správy vodních zdrojů a program pokročilých vzdělávacích metod (Modern Teaching Methods).

A vzdělávání s osvětou dětí i dospělých zůstalo jednou z hlavních specializací a klíčových know-how organizace globálně. Soustavně se ale ukazuje, že osvěta a vzdělávání je sice důležitým prvkem rovnice při hledání environmentální a existenční stability, ale jedná se zároveň o velice neefektivní a nejistou investici při řešení aktuálních problémů, kterým čelí dnes a denně lidé žijící na hraně chudoby a hladu.

Člověk v tísni se proto s nabytými zkušenostmi soustředil hlavně na to, aby zabezpečil a dobře zprostředkoval doporučení odborníků místním komunitám, pomohl jim dynamiky v krajině pochopit a na základě zjištěných zkušeností i provádět opatření, která jsou v souladu s jejich potřebami a situací na místě.

Výsledkem byl program Participativního rozvoje produktivní krajiny, který byl zahájen v roce 2017. Ten vede v první řadě zkušený tým místních pracovníků, kteří se dlouhodobě tématu věnují a vybudovali si dobrou reputaci nejen mezi komunitami cílové oblasti, ale také respekt a přijetí mezi odbornou veřejností v regionu.

Stěžejním bodem tohoto programu je hlavně systematické zapojování lidí, kteří v krajině žijí, jsou na ní závislí, vlastní ji, nebo ji jinak využívají při jejím plánování, údržbě, rehabilitaci, monitoringu a správě.

Na jedné straně vznikají odborné studie, expertní analýzy rizik, probíhají mapování a školení odborníků, na druhé straně je to ale pak mravenčí a soustavná práce při aplikování těchto doporučení v reálném kontextu chudých komunit a jejich potřeb.

Nedílnou součástí je to i práce s místními úřady, komunitními představiteli, majiteli pozemků, investory a vůbec všemi, kteří mají na situaci v krajině vliv. Samotné výsadby stromů a budování krajinných opatření jsou pak jen třešničkou na dortu a ve svém rozsahu se málokdy blíží deklamovaným výsledkům národních kampaní.

I v tomto ohledu se může tým Člověka v tísní pochlubit při svém výročí kulatými čísly, které přibližně 10 milionů vyprodukovaných sazenic a cca 10 tisíci hektarů, ošetřených krajinných celků.

Z dlouhodobého hlediska se ale potvrzuje, že se utracené peníze nemusejí vždy projevit pouze v milionech vyprodukovaných stromů, stovkách rehabilitovaných hektarů a kilometrech vykopaných struh.

Nejvíce se vrací investice do lidí, lidského potenciálu a schopností všech zúčastněných. To je ale disciplína sama o sobě, s podobně propracovanými postupy jako jakýkoliv jiný inženýrský a ekonomický obor, který se dá dělat dobře anebo špatně, efektivně anebo těžkopádně cestou pokusu a omylu.

Poučení pro práci v ČR?

Přirozenou rolí organizace Člověk v tísni byla, je a bude včasná reakce na přírodní katastrofy, a to včetně těch, které se odehrávají v České republice. Mezi pomoc poskytnutou doma patří reakce na zkázu způsobenou například povodněmi v roce 1997, 2002, 2006, 2009, 2010, 2013 a naposledy například při škodách způsobenými tornádem na jižní Moravě v roce 2021.

Zahraniční zkušenosti s rehabilitací a rozvojové programy ovšem potvrzují, že je nezbytné pracovat na odolnosti a připravenosti obyvatelstva dlouhodobě všude na světě. A poslední roky znovu ukazují, že potřeby porostou i v ohledu odolnosti krajiny a jejich obyvatel i doma ve střední Evropě a v České republice.

I sem dorazila vlna zvýšeného zájmu o sázení stromů, zelená témata a požadavky na rychlá řešení environmentálních problémů. Bolavým místem u nás ale není v tomto ohledu nedostatek technických kapacit, inženýrů, nebo slabé administrativní rámce, ale naopak roztříštěnost těchto pravidel, znalostí, uživatelských i vlastnických vztahů a požadavků na to, jak má krajina kolem nás vypadat a fungovat.

Ačkoliv si myslíme, že situace je u nás v tomto ohledu složitá a neřešitelná, jelikož není možné dostat ke stolu a k dohodě hlavní aktéry problému, je to ve skutečnosti jednodušší. Lidé, kteří sedí kolem stolu na jižní Moravě nebo ve středních Čechách, totiž sice mají různé názory a perspektivy, ale jejich činy nejsou motivovány čirou nutností přežít a uživit se.

Je ovšem třeba opustit kampaňový a marketingový způsob práce, věnovat pozornost mravenčí práci místních iniciativ v našich „domorodých komunitách“ a najít způsob, jak je podpořit a zjednodušit jim práci.

Často vnímaným výsledkem rozvojové spolupráce bylo snížení chudoby na globálním jihu. Jiní prosazují ekonomickou návaznost rozvojové spolupráce (rozuměj další velmi neefektivní formu propagace českých firem v zahraničí).

Aktuálně se prakticky rozvojová spolupráce racionalizuje jako prevence migrace z chudých regionů do Evropy (včetně environmentální migrace ze subsaharské Afriky) anebo nástroj diplomacie v nastupujících kompetitivních regionech.

V souhrnu se ukazuje prostá, ale důležitá myšlenka, že rozvojová spolupráce přestává být eufemistickým označením pro rozvojovou pomoc chudým regionům, ale že jsou to právě sdílené zkušenosti společně implementovaných programů a kapacity nabyté v rámci rozvojové spolupráce, které jsou a budou relevantní a použitelné i pro kontext v naší domovině a v Evropě.

Jednak tím, že budeme muset perspektivně přiblížit evropské zemědělské systémy těm tropickým, ale také tím, že nebude na škodu, když na tu naši vlastní změnu a rozvoj aplikujeme něco z rozvojářského know-how, které jsme prozatím připraveni použít všude jinde ve světě, jen ne doma sami na sebe.

---

reklama

---