Čeští vědci zkoumali, jak tunguská událost ovlivnila vodní ekosystémy

Na konci června 1908 došlo uprostřed Sibiře v dnešním Krasnojarském kraji (Ruská federace) k mohutné explozi, která zničila 2000 km2 místní tajgy. Dodnes se vede debata o příčinách této exploze, nicméně její možné environmentální důsledky byly dosud opomíjeny. Týmu složenému převážně z pracovníků a studentů Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy se podařilo zjistit, že tato tzv. tunguská událost měla vliv na charakter místních vodních ekosystémů. Prvními autory nové studie jsou Radana Kavková z Ústavu hydrogeologie, inženýrské geologie a užité geofyziky a Daniel Vondrák z Ústavu pro životní prostředí. O tématu informuje Univerzita Karlova. Na povrchu Země jsou nacházeny početné stopy po dávných střetech naší planety s jinými vesmírnými tělesy. Stáří mnoha ze známých dopadů velkých vesmírných těles se pohybuje v řádu milionů až stamilionů roků, některé impakty jsou však výrazně mladší.

Nejlépe jsou pak prostudovány takové události, při nichž vznikl nápadný kráter. V některých případech však i velká vesmírná tělesa na povrch Země nedopadnou a kráter nevznikne. Tělesa explodují už v atmosféře (tzv. air burst), případně je jejich trajektorie natolik plochá, že jsou atmosférou odražena zpět do vesmíru. I v obou posledně zmíněných případech však dochází k uvolnění velkého množství energie a oba jsou považovány za možná vysvětlení tunguské události.

Tunguská událost, ke které došlo v ranních hodinách 30. června 1908, byla očitými svědky popsána jako oslňující jev v atmosféře, který byl následován mohutnou explozí a tlakovou vlnou, při které bylo pokáceno asi 2000 km2 lesa, jenž byl dále postižen tepelnou radiací a požáry.

Počty zemřelých a zraněných obyvatel byly naštěstí nízké, díky minimálnímu osídlení zasažené oblasti. Tito obyvatelé byli z velké části tvořeni Evenky, tedy původním etnikem, které se tehdy věnovalo chovu sobů. První vědecké expedici se oblasti epicentra tunguské události podařilo dosáhnout až v roce 1927. Z této značné prodlevy pramení omezenost našeho poznání bezprostředních environmentálních dopadů katastrofy. Z velké části jsme totiž nuceni vycházet jen z dochovaných svědectví Evenků, kteří událost vnímali jako projev vůle božstev, a ze soudobých vědeckých pozorování atmosférických jevů ve velmi vzdálených oblastech, včetně Evropy.

Autoři nově publikované studie využili v roce 2019 možnosti uspořádat expedici do Tunguské státní rezervace, kde se zaměřili na sedimenty místních jezer. Postupně ukládané jezerní sedimenty totiž lze využívat jako jakési přírodní kroniky procesů, ke kterým nemáme relevantní soudobá pozorování či měření.

Expedice vedená Güntherem Kletetschkou z Ústavu hydrogeologie, inženýrské geologie a užité geofyziky Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy nakonec odebrala sedimenty z jezera Suzdalevo, které podle ústní tradice Evenků vzniklo právě v návaznosti na explozi. Cílem výzkumu bylo ověřit hypotézu, že jezero vzniklo v roce 1908, a v případě většího stáří jezera se zaměřit na doklady možných environmentálních změn vyvolaných disturbancí tajgy.

„Dlouhodobě se zabývám problematikou impaktů, avšak tunguská událost je výjimečná tím, že k ní došlo teprve nedávno, na začátku 20. století“, říká Kletetschka, který studii inicioval. „To nám umožňuje využít při jejím studiu i jinak v daném oboru netradiční přístupy, které vedle různých geologických metod zahrnují i metody běžně uplatňované v hydrobiologii a paleoekologii. Díky tomu je naše nová studie dílem mezioborového týmu.“

„Naše výsledky ukázaly, že jezero Suzdalevo je ve skutečnosti starší, než jak se traduje mezi Evenky," říká Daniel Vondrák. "Na druhou stranu však jeho sedimenty obsahují zajímavý záznam o tunguské události a zejména o změnách, které po ní v tomto vodním ekosystému nastaly."

"Drastické poničení lesa v jeho povodí vedlo k přestavbě druhového složení primárních producentů, jmenovitě vodních řas rozsivek, i drobných vodních bezobratlých živočichů. Tyto změny navíc nebyly krátkodobé, ale vedly novému rovnovážnému stavu, který jezero charakterizoval po další desítky let,“ vysvětluje Daniel Vondrák.

Autoři odhadují, že změny doložené z jezera Suzdalevo pravděpodobně postihly i další jezera v dané oblasti. Zničení lesa jednak změnilo charakter transportu látek z povodí, což vedlo ke změnám chemismu jezerní vody, jednak krátkodobě podpořilo promíchávání vodního sloupce větrem, což mělo dopad na obsah rozpuštěného kyslíku u dna. Výsledky studie nevylučují ani vliv zvýšeného přísunu dusíku do ekosystému v důsledku vlivu extrémních podmínek při explozi na molekuly dusíku v atmosféře. Takový scénář předpokládají i některé dříve publikované práce.

Vedle Günthera Kletetschky, Daniela Vondráka a jejich studentky Radany Kavkové se na výzkumu podílela Eva Švecová, Richard Štorc a Marian Takáč z Ústavu hydrogeologie, inženýrské geologie a užité geofyziky PřF UK, Viktor Goliáš, z Ústavu geochemie, mineralogie a nerostných zdrojů PřF UK, Barbora Chattová z Ústavu botaniky a zoologie Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně a Carlo Stanghellini z Národního ústavu pro astrofyziku v Boloni.

---

reklama

---