Chráněné louky ukládají více uhlíku než běžně obhospodařované plochy

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Půda představuje jeden z největších zásobníků uhlíku na souši – obsahuje více uhlíku než atmosféra a veškerá vegetace dohromady. Způsob, jakým s krajinou zacházíme, proto přímo ovlivňuje klimatickou stabilitu planety. Nový výzkum odborníků z VÚK, Biologického centra AV ČR a Univerzitou Karlovou přináší důkaz, že ochrana travních porostů může být významnou součástí klimatického řešení. Studii publikoval prestižní časopis Functional Ecology.

Vědci analyzovali 60 lokalit po celé České republice – vždy dvojici tvořenou chráněnou loukou (přírodní rezervací) a obvykle obhospodařovanou loukou v jejím okolí. Zkoumali přitom tři typy travních porostů, a to suché louky, mezofilní (středně vlhké) louky a vlhké louky. Na každé lokalitě pak měřili zásobu půdního uhlíku do hloubky 30 cm, chemické vlastnosti půdy, nadzemní biomasu, druhové složení a funkční vlastnosti rostlin. Součástí výzkumu byla i detailní analýza historického využívání krajiny od roku 1840 do současnosti.

Výsledky jsou jednoznačné: chráněné louky obsahují významně vyšší zásoby půdního uhlíku než běžně obhospodařované plochy. Rozdíl přitom není způsoben vyšší produkcí biomasy. Množství nadzemní hmoty se mezi oběma typy luk významně nelišilo. Klíčovým faktorem je míra narušení ekosystému. „V době, kdy svět řeší, jak rychle omezit produkci uhlíku a zvýšit jeho ukládání v krajině, ukazujeme, že dlouhodobá ekologická stabilita hraje zásadní roli. Ochrana přírody není jen otázkou biodiverzity, ale i klimatické bezpečnosti,“ vysvětluje Olha Kachalová z oddělení ekologie krajiny VÚK.

Překvapení: suché louky jako významný uhlíkový zásobník

Zajímavým zjištěním je, že nejvíce uhlíku ukládaly suché louky, nikoli vlhké. Možnými důvody jsou hlubší a odolnější kořenové systémy rostlin, pomalejší rozklad organické hmoty v sušších podmínkách a také efektivnější využití uhlíku půdními mikroorganismy. Adaptace rostlin na stres z nedostatku vody tak může nepřímo přispívat k dlouhodobému ukládání uhlíku.

Chráněné louky měly vyšší druhovou rozmanitost. Přesto vědci nezjistili přímou souvislost mezi počtem druhů a množstvím uloženého uhlíku.

Rozhodující jsou funkční vlastnosti rostlin, jakou jsou například charakter kořenového systému, obsah sušiny v listech a kořenech a schopnost spolupráce s mykorhizními houbami. Podle výzkumníků nestačí pouze zvyšovat počet druhů. Zásadní je dlouhodobá stabilita prostředí a také to, jak jsou rostliny přizpůsobeny místním podmínkám. Právě to umožňuje vytvářet trvalé půdní zásoby uhlíku.

Studie ukázala zásadní rozdíl mezi obhospodařovanými a chráněnými loukami. Na obhospodařovaných plochách je množství uhlíku úzce svázáno s aktuální produkcí biomasy – uhlík přichází a odchází rychleji. Na chráněných loukách je ukládání uhlíku odděleno od okamžité produktivity a více závisí na dlouhodobé stabilitě půdního prostředí. To znamená, že chráněné ekosystémy fungují jako stabilnější a odolnější uhlíkový rezervoár.

Světové klimatické strategie stále více zdůrazňují význam tzv. „nature-based solutions“, přírodě blízkých řešení. Travní porosty přitom celosvětově ukládají přibližně třetinu suchozemského uhlíku. Výsledky české studie ukazují, že dlouhodobá ochrana krajiny zvyšuje schopnost ukládání uhlíku a stabilita ekosystémů je klíčová pro dlouhodobou klimatickou regulaci. Ochrana biodiverzity a ochrana klimatu tedy mohou jít ruku v ruce. Význam těchto poznatků je zásadní i pro evropskou síť chráněných území Natura 2000.