Jak a proč jsme začali chránit zubra

Zubr evropský v přírodě vyhynul krátce po 1. světové válce. V roce 1919 byl zastřelen poslední zubr v polské Bělověži, roku 1927 padl poslední zubr na Kavkaze. Přežilo pouhých 12 jedinců v zoologických zahradách a soukromých chovech. Zubr evropský v přírodě vyhynul krátce po 1. světové válce. V roce 1919 byl zastřelen poslední zubr v polské Bělověži, roku 1927 padl poslední zubr na Kavkaze. Přežilo pouhých 12 jedinců v zoologických zahradách a soukromých chovech.

Mezinárodní záchranný program, který začal v roce 1923, pak doslova na poslední chvíli odvrátil vyhynutí největšího savce Evropy. Záchrana zubra je jedním z velkých úspěchů mezinárodní ochrany přírody.

Po mnoha desetiletích, kdy počty zubrů díky ochranářským snahám postupně rostly, přišel negativní zlom v devadesátých letech 20. století. „Rozpadl se bývalý východní blok, kde žilo nejvíce zubrů, zanikala chovná zařízení, hroutil se systém ochrany zubry osídlených rezervací, narůstalo pytláctví, to vše se navíc setkalo s opadajícím zájmem zoologických zahrad o chov tohoto druhu. Počty zubrů strmě klesaly. Za pouhých sedm roků mezi lety 1991 a 1998 klesla celosvětová populace zubra téměř o jednu pětinu, zůstalo jich jen 2842 jedinců,“ popisuje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky, jeden z českých spoluautorů dokumentu IUCN.

„Kdyby tento alarmující trend pokračoval, během pár let by se zubr opět ocitnul na pokraji vyhynutí. Bylo potřeba důrazně jednat,“ dodal Miloslav Jirků. V této atmosféře vznikal první strategický plán záchrany zubra, který vyšel hlavičkou IUCN v roce 2004. Jeho hlavními tématy bylo zvýšení počtu jedinců, aby se předešlo ztrátě genetické rozmanitosti a počtu chovných stád.

Mezinárodní úsilí bylo úspěšné a v roce 2020 již žilo na celém světě 9111 zubrů, z toho tři čtvrtiny ve volné přírodě. Ochrana zubra je tak dnes ve zcela jiné situaci než před necelými dvaceti lety, kdy se řešil krizový scénář.

„Zubrů je relativně dost, jejich populace každoročně vzrůstá o vyšší stovky jedinců, jsou zakládána nová volně žijící stáda a přibývá takzvaných polodivokých stád. Zubr již navíc není chápán jen jako objekt záchranného programu, ale také jako důležitý nástroj péče o ekosystémy. Svou činností totiž zubr pomáhá vytvářet a udržovat biotopy nezbytné pro existenci řady druhů rostlin a živočichů vázaných na louky a světlé lesy,“ uvádí Jirků. Podle něj jde o ideální spojení záchrany ohroženého velkého kopytníka s přírodě blízkou péčí o přírodní rezervace. Nahrazuje totiž finančně nákladnou péči pomocí technických zásahů jako kosení luk a kácení náletových dřevin.

Návrat zubra do hustě osídlené a intenzivně využívané evropské krajiny však není bez problémů.

„Důležité přitom je, že nejde o problémy technické, hospodářské či bezpečnostní. Zubr je přirozeně plachý a málokdo jej spatří i v místech jeho hojného výskytu. Problém je spíše obrovská byrokratická zátěž v podobě nejrůznějších zákonů a regulací, které se zubra přímo či nepřímo týkají. Legislativa jednotlivých států se ve vztahu k zubrovi často velmi liší a nezřídka si zákony sousedních zemí vyloženě odporují. Ovlivňuje to všechny aspekty ochrany zubra od jeho reintrodukcí do přírody, přes mezinárodní transporty, bez nichž se neobejde management stád, veterinární legislativu, která zubra mnohde neodlišuje od domácího skotu, až po absenci zubra na seznamech chráněných druhů. To vše je případ i České republiky. Zubr je v jakémsi legislativním vzduchoprázdnu a to je potřeba neprodleně vyřešit na mezinárodní úrovni,“ upozornil Miloslav Jirků.

Legislativní otázky a sjednocení zákonů v rámci Evropské unie jsou jedněmi z nejvíce řešených témat v rámci právě vydaného dokumentu IUCN, který je výsledkem spolupráce mezinárodní organizace na ochranu zubra evropského European Bison Conservation Centre a IUCN Bison Specialist Group. Materiál však přináší také souhrn nových poznatků o evoluční historii, původním rozšíření a ekologii zubra.

Čeští vědci přispěli právě v těchto dosud málo zmapovaných oblastech. „Přinesli jsme zatím nejucelenější přehled evoluční historie a pochopení původního areálu zubra, který kdy byl publikován. Otevírají se tak netušené možnosti, kde všude lze zubra jako původní druh vrátit do přírody. Mezi dříve opomíjenými skutečnostmi, které jsme mezinárodní komunitě zprostředkovali, je možné jmenovat například dosud přehlížený výskyt zubra ve stepních a lesostepních oblastech Evropy a na Středním Východě. Snažili jsme se vyvrátit dlouho zakořeněné vnímání zubra jako lesního zvířete. Rozlehlé lesní oblasti, do kterých byl zubr po celé 20. století reintrodukován, jsou pro zubra ve skutečnosti jen nouzovým biotopem, který však nesplňuje všechny jeho biologické potřeby. Zubr zjevně potřebuje spíše mozaikovitou krajinu s dostatkem nejen lesů, ale také otevřených biotopů. Je tedy potřeba celkově přehodnotit další strategii jeho návratu do přírody,“ doplnil Miloslav Jirků.

Na vazbu zubra k mozaikovité krajině složené z lesů a otevřených biotopů, nikoliv jen na souvislé lesní oblasti, dlouho upozorňovali zoologové a paleontologové na základě zubří anatomie, fyziologie i kosterních dokladů.

„Pokud myslíme návrat zubra vážně, a pokud má tento druh v evropské krajině prosperovat, je potřeba dosavadní strategii jeho ochrany přehodnotit. Je nezbytné cílit reintrodukce zubra nikoliv do největších lesních oblastí jako dosud, nýbrž do krajin mozaikovitých. Skutečnost, že je tohle téma poprvé v historii řešeno v oficiálním mezinárodně závazném dokumentu lze označit za průlomové. Další podmínkou úspěšného a bezproblémového návratu zubra je nízká hustota lidského osídlení. Právě ta se ukazuje jako hlavní faktor, který úspěšné znovuosídlení krajiny zubrem podmiňuje,“ doplnil Jan Robovský z přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, který je druhým českým spoluautorem dokumentu IUCN.

Česká republika jde v novém přístupu k návratu zubra do evropské přírody příkladem. „Spolu s partnerskou rezervací Kraansvlak v Nizozemí je pastevní rezervace v bývalém vojenském prostoru Milovice u Prahy prvním místem, kde se zubra podařilo vrátit do nelesních biotopů. Splnil se zde předpoklad, že se zubrům v parkovité krajině připomínající savanu bude dařit. Zdejší stádo celkem osmi zakládajících jedinců založené roku 2015, doplněné o pět samic z Bělověže roku 2017, se k dnešnímu dni více než zdvojnásobilo, přičemž pět u nás narozených zvířat bylo převezeno do českých i zahraničních rezervací,“ doplňuje Dalibor Dostál, ředitel ochranářské organizace Česká krajina.

Milovické stádo bylo i v pozdějších letech průběžně geneticky obohaceno o zvířata ze zmíněného Kraansvlaku v Nizozemí, Zoo Tábor nebo Zoo Norimberk v Německu. Celkem, i se zakládající skupinou, do bývalého vojenského prostoru postupně ochránci přírody v letech 2015 až 2021 přivezli 17 zubrů.

I když se celková situace zubrů v Evropě od roku 2004 stabilizovala, může pro jejich východoevropskou populaci znamenat potenciální riziko současná válka na Ukrajině. Ta zabránila vzniku nového chovu v Přírodním parku Beremyčke, kam mělo odjet šest zubrů z Milovic, dlouhodobá nestabilita pak může vést k rozmachu pytláctví nebo zániku některých chovů.

---

reklama

---