Kdo zkoumá dna oceánů? Vědci placení společnostmi, které tu chtějí těžit

Průzkum izolovaných pralesů, ekologické studie realizované ve velehorách, výzkumné expedice do polárních končin. Nic z toho není zrovna levným podnikem, ale současná věda je většinou schopná, s využitím cílené grantové podpory, realizovat monitoring a experimenty i v těchto končinách, nezávisle na dalších zdrojích. Pří výzkumu hlubokomořských ekosystémů tomu ale tak není. Je to problém? Podle článku, uveřejněného na serveru Mongabay, rozhodně ano.

Studium hlubokomořských ekosystémů je velmi úzce profilovanou oblastí biologických věd, realizuje se v ní jen hrstka odborníků z celého světa. Vesměs proto, že kilometry vzdálenosti ke dnu oceánu vytváří extrémní bariéru dostupnosti a činí výzkum v takových podmínkách technologicky velmi náročný a extrémně nákladný. Příklad? Průměrná třicetidenní plavba jednoho vědce z amerického Institutu oceánografie sbírajícího dnové sedimenty a biologické vzorky vyjde na 1 milion dolarů. A to jen za předpokladu, že se podaří včas zajistit loď, posádku, potřebnou techniku. Pochopitelně, že se tu dá trochu ušetřit. Oceánografové a mořští biologové totiž teoreticky mohou využít nabízené podpory.

Darované pomoci na zuby nekoukej

Potřebnou technikou, provozním zázemím, loďmi i posádkami totiž disponují společnosti, které se rovněž specializují na průzkum mořského dna. Jenom z jiných důvodů: kvůli prospekci, hledání nalezišť surovin a prostorů s potenciálem těžby. Badatelé by mohli vyplout s nimi, a průzkum s pomocí dokonalého zázemí tak realizovat o poznání snadněji. Jenže jejich výzkumu by to silně ubralo na nezávislosti, a v důsledku by to mohlo kompromitovat výsledky jejich bádání. Přeci jen, povezou se na jedné lodi s lidmi, jejichž primárním cílem je najít místa vhodná k těžbě, ne nová chráněná území s vyloučenou těžbou. Vědec, který se bude chtít výsledky vlastního bádání proti záměru hlubokomořské těžby postavit, pak nemusí být k posádce vůbec vybrán. Anebo nebude moci získaná data publikovat.

Rozdíly ve financování výzkumu nějakou vědeckou nadací a těžařskou společností popisuje Jeff Drazen, expert hlubokomořské ekologie z Havajské univerzity. „Základní dimenze problému je tu stanovena tím, že se těžařské společnosti mohou soudně domáhat toho, že na jejich průzkumné plavbě získaná data jsou součástí jejich obchodního know-how, portfolia interních informací. Které si proto, že je sami zaplatili a sami se pohybují ve vysoce konkurenčním prostředí, nepřejí zveřejnit.“ Pokud je výzkum financován z veřejných zdrojů nebo z peněz nějaké nadace jsou výsledky a data zpravidla přístupné široké vědecké obci nebo rovnou veřejná. Jenže když výzkum hradí těžařská společnost, nemusí zveřejnění získaných dat formou studie schválit. Třeba aby jim někdo jiný nevyfoukl nějaké potenciálně výnosné naleziště, což je vcelku pochopitelné. Současně tak ale nemusí být opublikována ani žádná jiná data, která se jim zrovna nehodí do krámu.

Výzkum v soukromém zájmu

„Existuje tu obecné pochopení toho, že vědci chtějí volně výsledky svého výzkumu publikovat, ale tady prostě mohou narazit na různé formy informačního embarga, dodatečných úprav, požadavků na konzultace s kontraktory, paragrafy smluv a dohod o spolupráci,“ dodává Drazzen. A co přesně je podstatou těchto úmluv je nelehké se dozvědět, protože těžařské společnosti se obvykle bez závazného podpisu tzv. smlouvy o nezveřejnění (nondisclosure agreements, NDA) s vědci o případné spolupráci vůbec bavit nechtějí.

Vědci, specializující se na hlubokomořské ekosystémy, jsou tak postaveni před nelehkou profesní volbu. A to buď omezit/přerušit svá bádání, doufat v to, že snad jednou naleznou finanční podporu nezávislé nadace pro svůj výzkum, anebo jít do výzkumu spolufinancovaného a zaštiťovaného těžařskou společností. S hrozbou toho, že se tím profesně zaprodají nebo nebudou moci své výsledky nikdy opublikovat. Situace ve světě je přitom momentálně nastavena tak, že větší polovina z jinak malé, vysoce profilované skupinky hlubokomořských badatelů s těžařskými společnostmi a vládními organizacemi zkoumajícími podmořská ložiska aktivně spolupracuje.

„Je to dost faustovská volba,“ říká oceánografka Cindy Van Doverová, v současnosti spolupracující se společností Nautilus Materials. „Buď budeme zatracováni za to, že se jako vědci o hlubokomořské ekosystémy nezajímáme, anebo za to, že na jejich průzkumu spolupracujeme s těžaři.“ Že jsou přitom možná etická rizika větší než malá a hrozba střetu zájmů vědců a jejich kontraktorů ostatně dokládají i příklady historické spolupráce vědců s farmaceutickým a tabákovým průmyslem. Oceány přitom pokrývají 71 % rozlohy planety Země a víme toho o nich žalostně málo. Potřeba jejich biologického průzkumu je vcelku pochopitelnou nutností, v současnosti je prozkoumáno méně než 1 % rozlohy hlubokomořských ekosystémů.

Když těžbu schvalují ti, co sami chtějí těžit

Situaci nikterak nenarovnává to, že Mezinárodní úřad pro mořské dno (ISA) - mezivládní těleso při OSN pro organizování, regulaci a kontrolu těžby minerálů v mezinárodních vodách mimo národní jurisdikce - je ve své podstatě organizací spravovanou třicetičlennou radou expertů (z nichž jsou jen 3 mořští biologové) ze zemí, které většinou sami těžit z mořského dna chtějí. A adekvátní rozhodnutí, schvalování licencí a navrhování možných zákonů a úmluv, nyní činí jen na základě neveřejných informací, od vědců, kteří méně či více volně spolupracují přímo s těžařskými společnostmi. Jen pro nadnesené přirovnání: je to jako by podklady pro rozhodnutí o nezávadnosti těžby dřeva ve všech pralesech světa vycházely z neveřejných dat hrstky vědců-lesníků, financovaných dřevozpracujícími a papírenskými společnostmi.

Stav, kdy společnosti přímo interesované do hlubokomořské těžby dávají prostor vědě, může hrozit zásadní kolizí. A to nejen ve věci střetu zájmů, ale například nahrávat vzniku ekologické katastrofy dosud netušených rozměrů. Před níž by mohli varovat hlubokomořští vědci, kteří by ovšem museli pracovat na nezávislé bázi.

---

reklama

---