Při velkých požárech divoká zvířata moc nehynou
Série ničivých požárů, která v sezóně 2019-2020 zdevastovala kus kontinentu, byla rozhodně pořádnou katastrofou. Popelem nakonec lehlo 186 000 kilometrů čtverečních plameny zasaženého území. A k vylíčení obrazu škod, vyčíslených tehdy na 110 miliard australských dolarů, neodlučně patřil i velmi výmluvný obrázek tragédie upálených zvířat, typických zástupců australské fauny, jejichž ohořelá těla ležela na spáleništi. První zprávy z Nového Jižního Walesu hovořily vzestupně o 450, 800 milionech až nakonec o jedné miliardě kusů uhynulých, zaživa uhořelých živočichů.
Šťastná náhoda v neštěstí? Nic neobvyklého
Tyto odhady ovšem počítaly s tím, že každé zvíře, jehož životní cesta se protne s dráhou ohně, zahyne. Buď okamžitě, v důsledku uhoření nebo udušení, anebo velmi záhy po požáru, na následky zranění, vyhladověním, žízní, v důsledku zvýšeného rizika predace na odhalené půdě. Australští biologové to nyní na základě rozsáhlého výzkumu zpochybňují. Přesněji tedy tvrdí, že původní katastrofický odhad se rozchází s realitou o 90 %, a že drtivá většina zvířat byla schopna se s ohněm vyrovnat mnohem lépe. Jak k takovému závěru dospěli?
Zoologové Chris J. Jolly a Dale Nimmo, docenti z Univerzity Charlese Sturta, narazili na určitou neshodu s tehdy oficiálním výkladem vylíčení ztrát na zvířecích životech poté, co se pokusili dohledat volně žijící zvířata, prve pro potřeby výzkumu označená GPS obojky a vysílačkami. Prakticky počítali s tím, že označená zvířata v zóně požáru jsou už mrtvá, a výzkum na nich zahájený budou muset zopakovat od začátku, na jiných zvířatech. Jenže se ukázalo, že většina označených zvířat dál v krajině po požáru žila, bez dalších obtíží.
Tuto šťastnou anomálii si neuměli vysvětlit, a tak se pustili do pátrání v zahraniční odborné literatuře, o dopadu požárů na faunu s GPS vysílači v jiných regionech. Takových studií nebylo mnoho, vlastně jen 31, a byly vztažené především k Austrálii a severu Ameriky (a hrstka k Africe). Týkaly se jak pozorovaných následků kontrolovaného vypalování území, tak i přírodních ohňů a dalekosáhle katastrofických požárů. A zvířat nejrůznějších skupin, s tělesnou váhou od 8 gramů po skoro pětitunové slony. K čemu tato rešerše posloužila? Ukázalo se, že „štěstí“ australských zvířat po Černém létu nebylo zdaleka ojedinělé.
Zvířata mají s ohněm menší problém než lidé
Hned 65 % studií totiž konstatovalo nulovou přítomnost upálených zvířat a celkově minimální úhyn, zbylé jen relativně skromná čísla. Pochopitelně se našly i práce, které zmiňovaly v souvislosti s ohněm masivní vymírání. Ale ty obvykle nevycházely z nějak reprezentativních vzorků. Například čtyřicetiprocentní úmrtnost chřestýšů po požáru stepi vypadá děsivě, ale ne když ji dokládá 5 hadů (z nichž dva uhořeli). Následná statistická analýza pak potvrdila, že ohně obvykle nemají na svědomí více než 3 % zvířat a že i ty nejtužší požáry obvykle nezahubí více než 7 % živočichů.
„Ukázalo se, že zvířata jsou až překvapivě dobrá v umění neuhořet a vyhnout se ohni,“ konstatuje Jolly. „A některé druhy, zvláště ty z krajiny pravidelně ohněm formované, vyvinuly celou sérii triků, jak v plamenech přežít,“ dodává Nimmo.
O míře ztrát pochopitelně rozhoduje řada faktorů. Třeba i to, kdy zrovna hoří. Na příkladu Austrálie – když hoří z kraje naší zimy (respektive na počátku suché sezóny) – schovávají se před ohněm agamy límcové do větví stromů a jejich úmrtnost je po požáru většinou nulová. Když ale zahoří v polovině suché sezóny, stromy už tak dobrým úkrytem před plameny nejsou, a úmrtnost agam límcových se blíží 25 %. Přežijí spíš ty, které se rychle zahrabou do kupek termitišť.
Pomáhat tam, kde je třeba
Co z toho plyne? Závěrů vhodných k zamyšlení se nabízí řada. Předně je tu pozitivní poselství. A to, že ani velký oheň – megapožár formátu Černého léta - neznamená, že vše je ztraceno. Do populačních statistik jednotlivých zasažených druhů se tahle katastrofa promítla minimálně a lidé dopad ohně na divoká zvířata velmi silně přeexponovaly. A dál? Že je například zbytečné snažit se – před postupujícím ohněm – divoká zvířata zachraňovat. Je to zrovna neefektivní, jako nepotřebné. Mrhání energií i zdroji. Zvířata se o sebe dokáží postarat sama.
Určitě to ale neznamená, že by nám měly být jejich osudy lhostejné. A zvlášť v čase po požáru je třeba jednat tak, aby se mohly populace divoce žijících živočichů co nejlépe stabilizovat. Nemusí to nutně obnášet rozhazování bedýnek s mrkvemi z vrtulníků jako krmení pro klokany nebo budování napaječek, jak tomu bylo po Černém létě (i když ani Nimmo a Jolly explicitně netvrdí, že by zrovna tohle bylo špatně). Ale spíš bychom se měli snažit, aby domovská krajina nepředstavovala zbytečná rizika pro přeživší živočichy. Tedy důsledně regulovat populace koček a lišek, které se v terénu zbaveném ohněm vegetace doberou snadné kořisti.
Události australského Černého léta bohužel nejsou ojedinělé a k megapožárům teď – z nejrůznějších příčin – dochází velmi často. Vědět, že na spáleništi není mrtvo, je dobře. Ale ještě lepší je, když se přičiníme o to, aby se tu přeživším nevedlo hůře. Studie, za níž stojí zoologové Nimmo a Jolly, nám může pomoci lépe stanovit, kam napřít energii, když chceme přírodě zasažené požáry a fauně pomáhat.
reklama
Dále čtěte |
Další články autora |
Online diskuse
Všechny komentáře (7)
vaber
21.1.2022 09:22původní katastrofický odhad se prý rozchází s realitou o 90 %, ty mrtvoly shnily a už je nikdo nevidí
je to jako s historií, po letech se popisuje úplně jinak než jak ji viděli současníci a prý je to správně , současníci viděli bludy a mnoho lidí tomu věří,
skoda, že není možno vrátit čas a posadit takové myslitele do času kdy se událost stala
Radomír Dohnal
21.1.2022 13:02 Reaguje na vaberPavel Hanzl
21.1.2022 15:05 Reaguje na vaberPavel Hanzl
21.1.2022 15:07 Reaguje na vaberKrejcar Stanislav
21.1.2022 19:11 Reaguje na Pavel HanzlKrejcar Stanislav
21.1.2022 19:15 Reaguje na Krejcar StanislavPavel Hanzl
25.1.2022 12:08 Reaguje na Krejcar StanislavFaktem ale je, že zaprděnost našeho školství je obecně dost zoufalá.