Příliš malé a izolované rezervace biodiverzitu nezachrání

Za příklad dává Velkou Británii a stovky čerstvě zřízených maloplošných chráněných území vznikajících izolovaně uprostřed zemědělsky intenzivně obdělávané krajiny nebo měst. Vyhlášení takových území vymírání živočichů (a rostlin) nezastaví.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

V roce 2010 si v rámci plnění Úmluvy o biologické rozmanitosti vlády zemí z celého světa vytýčily dvacítku cílů na další dekádu, jimiž chtěly odpovědět na probíhající globální krizi biodiverzity. K jejich naplnění má ještě dnes většina z nich pořád daleko.

Za částečně splněné se dají považovat jen dva. Strategie k potlačení invazních druhů a plán na ochranu 17 % rozlohy území souše. V srpnu 2020 bylo globálně chráněno 15 % rozlohy souše a i přes zdržení v termínu to vypadá, že tenhle cíl brzy naplněn bude.

Jenže jak nyní upozorňují svou aktuální studií biologové a ekologové z univerzity v Leedsu, ono dorovnání na 17 % nám stačit nemusí.

Řada rezervací nebo chráněných území – stávajících i nově vyhlášených – totiž neplní svou klíčovou roli. Tedy – nenapomáhá skutečně efektivní ochraně biodiverzity. „Aby ochrana území skutečně fungovala, musí být zavedena na správném místě, a musí být plošně dostatečně velká, aby udržela populace volně žijících živočichů naživu,“ říká David Williams, hlavní autor studie.

Za příklad dává Velkou Británii a stovky čerstvě zřízených maloplošných chráněných území vznikajících izolovaně uprostřed zemědělsky intenzivně obdělávané krajiny nebo měst. Vyhlášení takových území sice může pomoci dobrat se oněch 17 % rozlohy, ale vymírání živočichů (a rostlin) to nezastaví.

Z pohledu savců

Williams se spolu s kolegy podíval na to, jak si dnes ve světě stojí různých 3 834 druhů suchozemských savců žijících uvnitř chráněných území. Zjistili, že mnoho stávajících chráněných území je buď příliš malých, anebo nedostatečně propojených na to, aby poskytovaly spolehlivou ochranu (téměř všem) druhům savců, jimž hrozí vyhynutí. Rezervace takto funkčně selhávaly i u druhů dosud neohrožených.

Představit si to můžeme jako soubor různých kritérií: kolik žije na světě ve volné přírodě nosorožců, v kolika populacích? Kolik v daných populacích žije jedinců? A je území, na nichž tyto populace žijí, nějak chráněno? Mají nějaké napojení na jiné chráněné populace svého druhu?

Rezervace nebo chráněné území, na němž žije jen hrstka exemplářů ohroženého druhu, nedává do budoucnosti moc dobrý výhled na zachování celé populace, natož druhu. Je silně ohrožena vnějšími vlivy (od pytláctví po nenadálé změny, katastrofy, epidemie). Bez napojení na ostatní chráněné populace pak bude strádat geneticky. Situace je pak lepší tam, kde existuje robustní síť chráněných a vzájemně propojených populací daného druhu. To se ale zhusta neděje.

Jen 1536 druhů savců (tedy 40 %), nebo když trochu rozvolníme přísná kritéria, pak 2156 druhů savců (56 %), má alespoň 10 chráněných populací schopných dlouhodobě přežít. Nedostatečně chráněné druhy se vyskytovaly na všech kontinentech, ve všech sledovaných skupinách druhů. A zahrnovaly některé z nejmenších i těch největších savců na světě (od 1,8 gramů vážící bělozubky celebeské až po bizony a nosorožce).

Ohrožené rezervacemi nechráníme

„Snad nejvíce znepokojující je, že 91 % světově ohrožených savců – z nichž mnozí už jsou předmětem ochranářského úsilí – není dostatečně chráněno,“ říká Williams. „A stovky těchto druhů zřejmě vůbec nemají životaschopné chráněné populace.“

Těmto druhům hrozí vážné nebezpečí poklesu populace nebo přímo vyhynutí, protože stanoviště mimo chráněná území jsou pod stále větším tlakem.

Jak připouští sami autoři – jejich studie neodráží přesně realitu v tom, jak dobře chráněná území vlastně fungují. Nabízí pozitivnější pohled na situaci, než jaká je. „Ve skutečnosti jsou totiž chráněná území účinná pro ochranu pouze tehdy, pokud jsou spravována dobře,“ dodává Williams. „A na to většina z nich jednoduše nemá prostředky.“

Otázka, kterou bychom si měli klást, nestojí: „Je ochrana 15 % rozlohy souše dostatečná? Nemělo by to být raději 17 nebo třeba 20 %?“ Mělo by nás spíš zajímat, kolik % oné rozlohy skutečně naplňuje svou funkci a reálně nějak přispívá k ochraně druhů, zachování jejich populací. Cílem by rozhodně nemělo být jen zvyšování rozlohy chráněných území.

„Globální cíle v oblasti biologické rozmanitosti musí odrážet ekologickou realitu tím, že budou zahrnovat prostorovou strukturu a odhady životaschopnosti populací, a ne se spoléhat pouze na celkovou narůstající plochu chráněných území,“ uzavírá Williams.