Válka na Ukrajině, ekocida a mezinárodní právo

Ruská agrese na Ukrajině je obrovským porušením mezinárodního práva. A škody na životním prostředí jsou jedním druhem škod, ke kterým kvůli ruské agresi dochází. Právnička Hana Müllerová na semináři Společnosti pro trvale udržitelný život hovořila o možnostech mezinárodního práva postihnout válečné zločiny proti životnímu prostředí. Hana Müllerová na úvod předeslala, že není odbornice na mezinárodní válečné právo, ani na mezinárodní trestní právo. „Nicméně jsem se z pohledu práva životního prostředí pokusila podívat na to, jak může mezinárodní právo postihovat a přistupovat k náhradě škod spojených s válečným konfliktem,“ říká Hana Müllerová, která pracuje v Ústavu státu a práva Akademie věd ČR, kde se specializuje na klimatické právo, právo životního prostředí, veřejné právo a lidská práva.

Svůj příspěvek na semináři zaměřila na téma ekocidy, což je pojem, který v mezinárodním právu ještě neexistuje, myslí se jím zločinné poškozování životního prostředí.

„Je tu ale zjevná snaha k zakotvení tohoto druhu zločinu do mezinárodního trestního práva. Ale aktuálně to ještě není platné právo,“ vysvětluje Hana Müllerová.

Na mapě mezinárodního práva je ekocida jen jedním bodem z mnoha. A je podle Müllerové potřeba dát pojem do širšího kontextu a souvislostí.

„Kdybych se měla pokusit svou prezentaci říct opravdu jen několika slovy, pak by to bylo něco jako ano, teoreticky je to možné, ale nejde to, protože... Bohužel je to tak, že mezinárodní právo má limitované možnosti, jak postupovat,“ konstatuje Müllerová.

Mezinárodní humanitární a válečné právo

Mezinárodní humanitární a válečné právo vzniklo v reakci na druhou světovou válku, zakládá se na Ženevských konvencích z roku 1949.

„Z hlediska životního prostředí je podstatný dodatkový protokol, který pochází z roku 1977 a který zakazuje poškozování životního prostředí při vedení války,“ popisuje Müllerová. „Problém je, že Rusko z tohoto protokolu v roce 2019 vystoupilo, byť oficiálně ještě na seznamu členských států je, ale bylo by asi obtížné ho přimět k odpovědnosti.“

Mezinárodní trestní soud v Haagu

V minulosti se válečné zločiny řešily prostřednictvím ad hoc trestních tribunálů. Byl zvláštní tribunál pro válku v Jugoslávii, pro Rwandu a podobně. Teprve v roce 1998 se státům podařilo vyjednat mezinárodní dohodu, která utvořila stálý Mezinárodní trestní soud v Haagu.

Daností Mezinárodního trestního soudu v Haagu je, že nesoudí státy, ale jednotlivce. V případě války na Ukrajině a ničení životního prostředí by tak nebylo možné žalovat Rusko, ale například prezidenta Ruské federace Vladimíra Putina. „Mezinárodní trestní soud stíhá pouze čtyři zločiny, genocidu, zločiny proti lidskosti, válečné zločiny, a zločin agrese. Ekocida mezi nimi není,“ říká Müllerová.

A pak je tu také složitá procedura, která předchází tomu, než soud vlastně začne případ řešit. Nejprve se podává podnět žalobci, ten zahájí vyšetřování a shromažďuje důkazní materiál. A teprve pokud žalobce usoudí, že důkazy jsou dostatečné pro to, aby dané jednání bylo souzeno jako mezinárodní zločin, předkládá materiál přípravnému senátu, který znovu podklady posoudí a rozhodne, jestli případ bude řešen Mezinárodním trestním soudem v Haagu.

„Nepříznivou věcí u zločinů na životním prostředí také je, že podmínkou trestní odpovědnosti je úmysl a znalost věci. A to se u životního prostředí často nedaří prokázat,“ popisuje slabiny mezinárodního práva Hana Müllerová.

Podle ní je zajímavá otázka, zda lze postihovat poškození životního prostředí, i když není ve výčtu trestních činů. „Dá se říci, že výklad těchto trestních činů může být i tak široký, že by i škody na životním prostředí zahrnul,“ míní Müllerová.

A odkazuje na znění definice válečných zločinů: úmyslné zahájení útoku s vědomím, že dojde… k rozsáhlým a závažným škodám na přírodním prostředí, které budou zjevně a nepřiměřené v poměru k očekávané konkrétní a přímé celkové vojenské výhodě. „Čili široký výklad životní prostředí podřadit pod válečné zločiny umožňuje,“ říká Hana Müllerová.

Následuje ale otázka, zda lze Římský statut, kterým je ustanoven Mezinárodní trestní soud v Haagu, použít. Rusko z dohody totiž v roce 2016 vystoupilo.

„Můžeme ale přemýšlet o tom, že zločiny se staly na Ukrajině, na území státu, který jurisdikci Mezinárodního trestního soudu uznává,“ říká Müllerová. „Ruské válečné zločiny proti životnímu prostředí na Ukrajině soudit lze, tedy teoreticky.“ A dodává, že namísto válečných zločinů by patrně bylo mnohem vhodnější žalovat zločin agrese. Pro něj ovšem výše popsaná jurisdikce neplatí, protože byl do Římského statutu vložen později a má jiná pravidla pro jurisdikci, která zde nejsou splněna.

Müllerová připomíná, první stížnosti a materiály k soudu v Haagu už byly podány. V březnu 2022 podalo 39 států (mezi nimi i Česko) stížnost. Byl to podnět k tomu, aby Mezinárodní trestní soud začal s přípravnými šetřeními, na základě kterých bude možné stíhat osoby z Ruska za zločiny, které spáchaly.

První stížnost byla podaná na samém počátku konfliktu a je podle Müllerové proto neurčitá. „Ale do tohoto vyšetřování by šlo podřadit i škody na životním prostředí,“ říká právnička.

Na Vladimíra Putina a jeho zmocněnkyni pro práva dětí byl kvůli únosům dětí vydán mezinárodní zatykač. „Ten se ale nijak netýká životního prostředí, je kvůli zločinu unášení ukrajinských dětí do Ruska,“ říká Müllerová. Nicméně na základě této stížnosti už probíhá shromažďování důkazů a soud vyzval, že důkazní materiály může podávat kdokoliv. Byla i zřízena webová stránka, kam lze nahrávat fotografie a videa svědčící o škodách. „A není vyloučeno, že díky tomu vznikne i soubor důkazů o škodách na životním prostředí, který bude možné využít později pro řízení,“ říká Müllerová.

Ekocida

Ekocida aktuálně není právně definována, ale je snaha a návrh, aby ke čtyřem zločinům podle Římského statutu byl přidán pátý, poškozování životního prostředí.

Římský statut je mezinárodní smlouva, kterou si schválily smluvní strany, tedy jednotlivé státy. A každá mezinárodní smlouva stanoví i mechanismus, jak může být měněna, jak může být přidán nový bod. A k tomu je u této smlouvy potřeba, aby některý ze smluvních států podal návrh a ten aby schválilo alespoň 82 států, tedy dvě třetiny. „A v současné době to nevypadá, že by na tomto tématu byla takto velká shoda,“ říká Hana Müllerová.

Snahy kodifikovat ekocidu jsou podle ní poměrně intenzivní. „Angažuje se v tom organizace Stop Ecocide, která udělala velmi chytrý krok, totiž založila expertní panel. V něm jsou odborníci na mezinárodní právo a jejich snahou je vytvořit návrh formulace zločinu ekocidy,“ říká Müllerová.

Návrh definice ekocidy říká, že jde o „protiprávní nebo bezohledné jednání spáchané s vědomím, že existuje značná pravděpodobnost, že tímto jednáním dojde k vážnému a rozsáhlému nebo dlouhodobému poškození životního prostředí“.

Z této formulace je patrné, že se ekocida neváže nutně na válku, může jít i o jiné jednání uvnitř nějakého státu mimo ozbrojený konflikt, například masivní odlesňování v Brazílii.

„Tento návrh je navíc zajímavý tím, že předpokládá, že aby se čin dal soudit, stačí vysoká pravděpodobnost poškození životního prostředí. Nemusí nutně dojít ke zničení životního prostředí,“ poukazuje Hana Müllerová.

A dodává, že ekocida se možná dostane do připravované unijní směrnice o trestněprávní ochraně životního prostředí, která má nahradit původní směrnici z roku 2008.

Původní směrnice definici ekocidy neobsahovala, ale jsou prý velké snahy, aby v návrhu nové byla. „A jde o stejnou definici, jako se připravuje do Římského statutu. To může být obrovsky významné, protože tím, že by se totožné znění dostalo do evropského práva, by všechny země EU musely ekocidu zakotvit do své legislativy,“ říká Hana Müllerová. „A tím by rázem bylo 27 států, které by snad podpořily doplnění ekocidy do Římského statutu a šance na její přijetí by se tak zvýšila.“

Další cesty mezinárodního práva

Hana Müllerová dále popisuje další možné, ale nepravděpodobné cesty, jak by se dalo poškozování životního prostředí kvůli válce na Ukrajině postihovat.

„Na prvním místě je možné se podívat do mezinárodního práva životního prostředí, jestli jeho úmluvy se dají aplikovat i v době války,“ říká Müllerová. Tady ale odpověď není jednoduchá. Mezinárodní právo životního prostředí se skládá ze stovek mnohostranných, vícestranných i dvoustranných smluv, které se zabývají různými oblastmi životního prostředí, což má za následek, že se jedná o nesourodou skupinu právních předpisů.

„Neexistuje žádná obecná nebo zastřešující mezinárodní smlouva o ochraně celého životního prostředí, ale ani žádná úmluva vyloženě zaměřená na životní prostředí za války,“ vysvětluje Hana Müllerová.

Existuje sice obecná shoda mezi odborníky na tom, že jednotlivé mezinárodní úmluvy z oblasti životního prostředí by se měly uplatňovat bez ohledu na to, zda je mírový či válečný stav, ale specifickou úpravu je stejně třeba hledat v ustanovení každé jednotlivé úmluvy. Některé mezinárodní úmluvy mohou aplikaci během ozbrojeného konfliktu třeba i vylučovat.

Existuje Mezinárodní soudní dvůr, který shodou okolností také sídlí v Haagu. „Ten ale řeší jen spory mezi státy a to jen tehdy, pokud oba státy s tím souhlasí. A to v případě Ruska nehrozí,“ říká Müllerová.

Existuje Evropský soud pro lidská práva. „A je jednoznačné, že na Ukrajině kvůli ruské agresi dochází k obrovskému porušování lidských práv, která zahrnují i určité ekologické aspekty,“ říká Müllerová. „Čistě teoreticky by se to dalo řešit prostřednictvím tohoto soudu, ale pouze skutky, které se staly do té doby, než Rusko bylo vyloučeno z Rady Evropy. Nyní už Evropskému soudu pro lidská práva nepodléhá.“

Existuje Komise pro mezinárodní právo, což je komise složená z 34 vážených expertů na mezinárodní právo. Komise má velkou autoritu mezi právníky. Výstupy komise jsou různá doporučení a formulace mezinárodního práva. „A komise v loňském roce vydala návrh nových principů k ochraně životního prostředí při ozbrojeném konfliktu. Jsou zde ustanovení, že je zakázáno při ozbrojeném konfliktu ničit životní prostředí, a že kdo škody způsobil, musí je následně napravovat. Nicméně je to pouze doporučení, není to závazný pramen práva a něčím takový se Rusko určitě nebude řídit,“ míní Müllerová.

A pak tu je možnost ustavení speciálního ad hoc tribunálu. V minulosti byl tribunál pro válku v Jugoslávii či genocidu ve Rwandě. „Je teoreticky možné, že se státy dohodnou a ustaví speciální soud pro Ukrajinu. A toto se zatím jeví jako nejméně nemožná právní cesta,“ říká Hana Müllerová.

A v tomto směru už byly podniknuty konkrétní kroky. Ukrajina požádala OSN, aby se touto věcí zabývala, Evropská komise tomu vyjádřila podporu. „A mohlo by dojít k tomu, že pokud Mezinárodní trestní soud v Haagu z nějakého důvodu rozhodne, že nebude ruské zločiny na Ukrajině soudit, pak by se u něj nasbírané důkazy a materiály daly použít pro tento ad hoc tribunál,“ říká Müllerová.

„Je patrné, že mezinárodní právo je bezzubé, je málo mocné a málo schopné,“ konstatuje na závěr Hana Müllerová. „Ale jde o to, že chceme postupovat po právu, v souladu s právem, a tím zastavit to neskutečné protiprávní jednání Ruska.“

Naneštěstí je Rusko stálým členem Rady bezpečnosti s právem veta, s jehož pomocí může bránit jakýmkoliv dalším snahám. „Z tohoto pohledu je mezinárodní právo slabé. Ale je to pořád to nejlepší a nejúčinnější co máme, abychom jednali po právu,“ míní Müllerová.

---

reklama

---