Muflony a divoká prasata ze záchranné stanice do přírody vypustit nemůžeme, říká vedoucí ošetřovatelka pražské záchranné stanice

Počet zvířecích pacientů roste. Jak tomu rozumíte?

Hlavní důvod je pravděpodobně ten, že o nás lidi vědí. Už fungujeme víc než 10 let, máme nonstop pohotovostní linku. Lidé tak vědí, že když najdou zraněné zvíře, někdo se o něj postará.

Druhý důvod je zřejmě ten, že nebezpečí pro živočichy je ve městě čím dál víc, jak se město zahušťuje. V Praze je víc lidí a víc aut. Víc lidí dnes chová kočky a psy, kteří taky představují určité riziko pro volně žijící zvířata.

Máme víc a víc prosklených budov, které jsou strašně nebezpečné pro ptáky.

Co se vlastně dělo se zraněnými zvířaty před založením záchranné stanice v roce 2012?

To jsem se taky sama sebe ptala. Myslím si, že dřív zraněná zvířata často končila špatně, protože lidé pořádně nevěděli, co s nimi, a neměli pro ně podmínky. Procento zachráněných odchovaných zvířat bylo určitě nižší než teď.

Zřejmě se o ně snažili postarat sami. Nebo je dali myslivcům nebo někomu, kdo choval zvířata.

Většina zvířat, která přijmete, je z Prahy 5, 4 a 6. Jak to?

Ona se k nám dostávají samozřejmě z celé Prahy, ale tyhle městské části vedou. Je to trochu zvláštní.

Svůj vliv může mít, že tamtudy protéká Vltava, tak se k nám odtamtud dostávají vodní ptáci. Může to být dané i hustotou lidí a nebezpečími, které tam pro živočichy jsou. Jsou ale lokality, odkud se k nám dostává víc ptáků, jež narazili do prosklených ploch.

Kde to je?

Třeba na Pankráci.

Dřív jsme mívali i ptáky z letiště v Ruzyni, ale těch bylo loni výrazně méně. Pravděpodobně na letišti udělali opatření, které funguje.

A jaké druhy živočichů přijímáte nejčastěji?

Zhruba polovina zvířat, co se k nám dostane, patří asi k deseti druhům. Obecně platí, že dvě třetiny pacientů jsou ptáci a jedna třetina jsou savci. Plazi a obojživelníci představují asi půl procenta.

Nejčastější druhy jsou labutě, kachny, poštolky, sýkory, kosi, straky, sojky, kavky. A ze savců jsou to ježci, netopýři, veverky, zajíci a srnky.

To je dejme tomu polovina živočichů a druhá polovina jsou ty méně časté druhy.

Ale není to tak, že by se k nám dostávaly jenom tyhle běžné druhy. Praha je specifická tím, že zde žije spousta chráněných druhů. A zhruba čtvrtina druhů, co se k nám dostává, jsou zvláště chráněné druhy. Netopýři, veverky a kavky jsou chráněné, a to jsou zvířata, která se k nám dostávají ve velkých počtech.

Každý rok jich přijmeme zhruba 140 druhů, což je docela dost.

Je rozdíl mezi záchrannou stanicí v Praze a na malém městě?

Já jsem začínala v záchranné stanici ve Vlašimi. A tam se pracovalo s méně druhy živočichů. A když jsem šla do Prahy, spousta mých vlašimských kolegů říkala, že v Praze budu mít jenom holuby a potkany. A je to úplně jinak.

Čím to je?

V Praze je spousta rozmanitých biotopů. Vltava, hodně vodních ploch, hodně zeleně. Je tady spousta parků i se starými stromy, jsou tu skály, jsou tu lesy, sídliště, variabilita je paradoxně větší než ve volné krajině.

Ve Vlašimi, kde bylo víc otevřené krajiny, byly trochu odlišné i důvody příjmu zvířat. Měli jsme třeba víc dravců, kteří byli popálení od elektrického proudu, což v Praze vůbec nemáme. Anebo jsme přijímali srnčata posekaná při senosečích, to v Praze taky skoro není.

V Praze je daleko víc zranění ptáků po nárazech do prosklených ploch a zraněných od psů a koček.

Jaký je nejčastější důvod, proč zvířata od vás potřebují pomoc?

Zhruba 40 % případů tvoří zranění. Druhým nejčastějším příjmem jsou mláďata, která přišla o péči rodičů. Buď rodiče uhynuli, často vinou člověka, anebo za bouřky spadlo hnízdo a podobně. To jsou dva nejčastější důvody.

Další dva menší důvody jsou vysílení, to se stává třeba po zimě. Když je dlouhá zima, tak se netopýři a ježci budí hubení. Nebo když je dlouho mráz a sníh, můžou být vyčerpaní vodní ptáci nebo dravci, protože se nedostanou k potravě. To se ale v Praze moc nestává.

A další důvod specifický pro město je, že zvířata prostě někam zapadnou, zachytí se do šachty, světlíku nebo v sítích proti holubům. Zalétnou do nějaké podobné pasti, odkud se nemůžou dostat. To je asi čtvrtý nejčastější důvod.

Část zvířat, která přijímáte, jsou mláďata, která by pomoct nepotřebovala, ale lidé se domnívají, že ano. Má efekt osvěta, kterou děláte, jaká mláďata pomoc potřebují a jaká ne?

To se obtížně hodnotí. Je fakt, že to každý rok řešíme dokola, ale myslím si, že osvěta efekt má. Jenže informace se pokaždé dostanou jen k omezenému okruhu lidí.

Je však vidět, že lidi už trochu vědí, že na zajíčky a na srnčata nemají sahat. Někdy se to lidem trochu plete, protože ono se nedá říct jedno jasné pravidlo: tyhle zachránit, tyhle nezachránit. Vždycky záleží i na okolnostech, jestli je zvíře zraněné, jak vypadá. Takže my se snažíme spíš lidi naučit, aby nám zavolali, když najdou zvíře, o kterém si myslí, že potřebuje pomoct. A my už to s nimi dořešíme po telefonu.

Lidi jsou někdy zmatení ze zjednodušených rad typu: nesahejte na mláďata. Jenže takhle obecně to neplatí, protože nesahat by se mělo jenom na savčí mláďata a jenom na ta, co jsou takzvaně odkládací typ, to je zajíčkové a srnčata. U nich je normální, že mládě někde leží samo a že u nich maminka není.

My se bohužel setkáváme i s opačnou chybou, že lidi nepomůžou tam, kde by měli. Právě třeba u veverek a ježčat, která se plazí v trávě, je rada o nesahání nesmyslná. Maminka jim nejspíš umřela a oni umírají hlady. A lidi na ně koukají, fotí si je a říkají: „My jsme nesahali, čekáme na maminku.”

Lidé ve městě dneska strašně chtějí pomáhat, mají přírodu rádi, ale vlastně jí nerozumějí.

Jediná jednoduchá ráda je: zavolejte do záchranné stanice a poraďte se, než něco budete dělat.

Někteří lidé lidi jsou zmatení i tím, že se zachraňují zranění holubi nebo opuštěná mláďata divokých prasat, což jsou přemnožené druhy. Cílem je snížit jejich populaci, a přitom se zachraňují opuštěná mláďata nebo zranění jedinci. Jaká je za tím logika?

Na to se dá dívat z více pohledů. První z nich je etický. Kdo potřebuje pomoct, tomu pomůžeme. A nekoukáme, jestli je to holub, nebo poštolka. Všechno jsou to živé bytosti, všechny cítí bolest a strach stejně, nikdo z nich nechce umřít. Z tohoto pohledu jsou si všechna zvířata rovna. A říct, že tomu pomůžeme a tomu nepomůžeme, se s etikou bije. Já tomu říkám zvířecí rasismus.

Další pohled je legislativní. My jsme jako záchranná stanice vázaní několika zákony, a jeden z nich je zákon na ochranu přírody a krajiny. A ten nám říká, že záchranná stanice je povinná pomoci každému jedinci volně žijícího druhu, který se dostane do situace, že by nepřežil bez lidské pomoci. A naší základní povinností je to zvíře převzít, vyléčit a vypustit zpátky do přírody. Zákon nám neumožňuje jednat jinak.

Když tedy přijmeme divoké prase, teoreticky ze zákona nemáme jinou možnost, než ho vypustit. Pokud se to zvíře vypustit dá.

A to, že je přemnožené, už není naše věc. Záchranná stanice tu není od toho, aby zvířata regulovala. K tomu nám zákon vůbec nedává možnost. To můžou jiné orgány ochrany přírody, my ne.

Takže záchranná stanice zastupuje hlavní etický princip ochrany přírody?

Všechna zvířata se k nám dostávají tak, že nám někdo zavolá, není to tak, že bychom my někde jezdili a koukali po ulicích, kde nějaké zvíře potřebuje pomoct. Vždycky je na začátku člověk, kterému zvíře v nouzi není lhostejné. A ten člověk mi zvíře svěřuje s tím, že mu pomůžu. Nečeká, že ho nechám utratit, protože to je zvíře, kterého je tu hodně. To je jediný morální přístup.

Samozřejmě jsou i výjimky. Třeba selata divokých prasat. Když je u nás odchováme, tak se vždycky ochočí. To je specifikum prasat a muflonů. Jiná mláďata se u nás neochočí, ale tato vzhledem k jejich etologii skoro nejde odchovat tak, aby se neochočila. Tím pádem je do přírody nepustíme, ale najdeme jim domov, kde můžou spokojeně žít, ale kde se nedostanou již zpátky do volné přírody.

Další výjimka jsou invazní druhy, ty do přírody ze zákona pustit nesmíme. To jsou třeba norkové. Nemusíme je nechat utratit, ale nemůžeme ho pustit do přírody. Takže je můžeme nechat žít někde v zajetí.

Co třeba nutrie? Přijali byste zraněnou nutrii?

Tomu se snažíme vyhnout, protože nutrie vlastně není klasicky náš volně žijící živočich. To je zvíře, uniklé z domácího chovu. Na naše území byla dovezená z Jižní Ameriky. Takže když můžeme, tak se snažíme ho nepřijmout. Ale není to bohužel vůbec vyjasněné. Není dané, kdo by to zvíře měl přijmout. Podle mě by ho měl přijmout útulek pro domácí zvířata, protože nutrie je na stejné úrovni jako třeba králík. Je to domestikovaný druh, který se choval na maso, a to, že jsou dneska v přírodě, je chyba lidí.

Každopádně, když se k nám nutrie dostane, tak jí zpátky do přírody pustit nemůžeme, ale můžeme jí najít nějaký hezký domov.

Kam byste nutrii umístili?

Naštěstí existují azylové farmy pro hospodářská zvířata, je jich čím dál tím víc a většinou prostor mají. Tam dáváme i divoká prasata. Snažíme se a zatím se nám to daří, ale prostor není neomezený.

A pak je tu otázka holubů. Holubi stojí na rozhraní, není to ani domácí ani divoký druh, a my vlastně nemáme povinnost je přijmout. Ze zákona máme povinnost přijmout jenom volně žijící druhy. Ale vzhledem k tomu, že pro ně neexistuje přímo útulek, tak je zatím bereme.

Teď už naštěstí existuje organizace Holubi v nouzi a ta je bere, ale zatím není schopná vzít veškeré holuby, kteří v Praze potřebují pomoct, takže s nimi spolupracujeme.

U klasických domácích zvířat, jako je kočka, pes, králík, řekneme, aby lidé volali do útulku pro domácí zvířata, a ten to vyřeší. Ti skutečně přijedou a zvíře si vezmou. Ale pro holuba nikdo z nich nepřijede.

A je dost možné, že až ten samý člověk příště najde jiné zraněné zvíře, třeba sýkorku, poštolku nebo nějaký chráněný druh, tak už nezavolá. Řekne si: Oni se na mě zase vykašlou. Nálezce se snaží zvířeti pomoci, protože je mu ho prostě líto. A my ho nechceme odmítat, protože je správné v lidech podporovat to, aby pomáhali.

Takže se dá říct, že záchranná stanice je spíše pro lidi než pro zvířata?

Ona je především pro lidi.

Minimálně půlka naší práce je komunikace s lidmi. My třeba na základě telefonátů odmítneme více než polovinu mláďat, protože pomoc nepotřebují. Ta osvěta probíhá neustále. Ale kdybychom nefungovali jako záchranná stanice, tak by nám lidi nevolali a my bychom osvětu nedělali. Komunikace a osvěta je tedy vedle přímé záchrany živočichů podstatou fungování všech záchranných stanic.

Vlastně pomáháme lidem, aby pomáhali. A to má podle mě vyšší hodnotu než náklady na to, že se zachrání holub. Lidi nám často volají, jen aby se zeptali, jak se zachráněné zvíře má. A většinou nám volají ti, kteří zachránili holuba. A když jim řekneme, že se zachránil, jsou strašně šťastní. Já si osobně myslím, že tohle je cennější než to, že pomůžu regulovat přemnoženou holubí populaci utracením jednoho holuba.

Další pohled na věc je, že holubi nemůžou za to, že my jsme si stanovili, jaké zvíře je škodná, jaké je přemnožené, koho tady nechceme. Za přemnožené holuby můžou lidi, stejně jako za přemnožená prasata.

Holub je druh, který byl domestikovaný. Je to původně holub skalní. Kdyby na něj lidi nesáhli, tak si žije dál v přírodě a ve městech vůbec není. Ale protože ho lidi domestikovali, udělali domácího holuba a pak ho do města přivedli, tak tu holubi žijí.

Co se děje se zvířaty, která nemůžete zachránit?

Těch je zhruba třetina ze všech přijatých, zhruba dvě třetiny se nám podaří vypustit. Velká část zvířat, které nemůžeme zachránit, uhyne, protože jejich zranění je moc vážné. A část zvířat bohužel musíme nechat i utratit, protože je nelze zachránit tak, aby se mohla vrátit do přírody nebo plnohodnotně žít v zajetí. To je ta smutnější část naší práce. Ta zvířata jsou často zraněná opravdu vážně. Po nárazech do prosklených ploch mají ptáci přeraženou páteř. To znamená, že pták nebude létat ani chodit. A v takovém stavu nemůže žít.

Na pokousání od psů a koček ptáci většinou umřou, protože jsou to malá zvířata a zranění bývají vážná.

Část zvířat se podaří vyléčit, ale nemůžou se vrátit do přírody. Zůstanou s nějakým handicapem, který jim to neumožňuje. Buď pak zůstávají u nás, anebo je umisťujeme do některého ze zookoutků.

Někdy to zvíře bohužel musíme utratit, protože zajetí by pro něj nebyla alternativa. Jsou zvířata, která zajetí špatně snáší. Kdybychom ho nechali, tak by sice v zajetí mohlo pár let žít, ale nebylo by šťastné.

A co se děje s utracenými zvířaty?

Ty musíme odvészt do kafilérie, to je také dané zákonem. Ale spolupracujeme s Národním muzeem nebo s vysokými školami, ty si někdy zvířata berou a můžou je použít na výuku, nebo si je muzeum může vycpat. Nějaká zvířata se dají využít k vědě, to je smluvně ošetřené.

Jaké vzácné nebo podivné zvíře jste v poslední době přijali?

Každý rok se nám stane, že se k nám dostane zvíře, které jsme ještě nikdy neměli. Jeden rok jsme měli rorýse velkého, což je úplně zvláštní, protože ti tady vůbec nežijí. To byl úplně náhodný zálet.

Měli jsme tenkozobce opačného, to je též zvíře, který v Praze nežije. Přes Prahu ale vedou tahové cesty, takže se sem občas dostanou ptáci, kteří přes nás jenom přelétávají a nežijí tu. Měli jsme bukače velkého, to je taky vzácnější druh.

No a pak jsou takové rarity, že v centru Prahy se odchytne jezevec. Spousta zvířat žije skrytým způsobem a my o nich nevíme, dokud se zvíře nenajde někde zraněné.

Míváme pravidelně kvakoše noční, kteří žijí třeba i ve Stromovce. To je chráněný druh volavky. Teď jsme jednomu s pomocí ornitologů dávali vysílačku a sledovali jsme, jak letěl na jih, a teď se už vrací.

V Praze hnízdí několik párů sokolů a v posledních letech se k nám každý rok nějaký dostane.

Máte představu, kolik ze zvířat, které vrátíte do přírody, přežije? Nebo jestli je pobyt v záchranné stanici nějak změnil?

Přesná data na to samozřejmě nejsou, protože to bychom museli všechna vypouštěná zvířata označit. A při našich kapacitách nejsme schopní dělat nějaký velký výzkum. Ale nějaké informace máme.

Jednak je nějaká obecná pravděpodobnost, protože výzkumů se v minulosti dělalo třeba víc v zahraničí a tam i pomocí telemetrie sledovali poštolky, puštíky nebo ježky. A u nich prokázali, že zvířata v průměru přežívají stejně jako ta ostatní a že je to, že prošli záchrannou stanici, nepostihne.

A my se snažíme kroužkovat téměř všechny ptáky, co vypouštíme. A přežívají docela dobře. Máme takhle třeba data od mláďat, která u nás vyrostla. A k nám se pak dostala za několik let, když potřebovala pomoc jako dospělí jedinci. Takhle se k nám pravidelně dostávají například kachny, labutě, poštolky nebo kavky, které jsme zachraňovali jako malá ptáčátka. Hodně zvířat je u nás jenom krátce, takže by je ten pobyt ani nějak neměl postihnout.

Jak dlouhá je průměrná hospitalizace?

Často stačí dva týdny. A my se samozřejmě vždycky snažíme zvíře vypustit tehdy, když jsme přesvědčení, že už to zvládne.

Vy jste zmínila, ale že divoká prasata a mufloni se ochočí hrozně rychle. Čím to je?

To je dané jejich biologií zvířete. Mufloni i prasata divoká jsou stádová zvířata a mláďata se hned vážou na samici. Mufloní samici ihned následují, selátka jsou chvilku ve hnízdě a pak s prasnicí chodí. Ale skupina zůstává stálá, zvíře v podstatě počítá s tím, že zůstane celý život ve stejném stádě. Proto si vytváří velmi silnou vazbu. A tím pádem si dělá silnou vazbu i na nás.

To je odlišné od většiny ostatních zvířat. Když bych muflona porovnala se srnkou, tak srnka nechá mládě samotné a jenom se k němu vrací kvůli krmení. Dokud je mládě malé, tak za matkou neběhá. A srnka není až tak stádové zvíře. Tvoří přechodná stáda v průběhu roku, ale není to přesně stádové zvíře. Srnka část života žije sama. A srnčata jsou strašně plachá mláďata a strašně stresová. Jejich chování je úplně jiné než u muflona.

Muflon je spokojené mládě. V podstatě od začátku, co dostane napít, je spokojený a vůbec se nikoho nebojí.

U selat je to podobné. Pokud je mládě samice, má velkou šanci, že ve skupině už zůstane celý život, takže si dělá opravdu silnou vazbu na všechny okolo sebe. Prasata by asi šla odchovat tak, aby se neochočila, kdyby vyrůstala ve skupině, ale na to nemáme podmínky.

Jaký byl váš nejoblíbenější pacient?

Každý rok si k někomu utvořím zvláštní vztah, někdy je to mládě, jindy dospělé zvíře, které je specifické svým zraněním anebo tím, jak se zázračně zahojí. Ale vždycky to musí být tak, aby to zvíře nepostihlo, abychom ho neochočili.

Kdo je to teď?

Mladá samice ježka, která se nebojí lidí. Myslím si, že ji taky vypustíme, ale bude muset mít nějakou odvykací kůru. Já se specializuju na ježky, takže mám často oblíbené ježky.

Máte vlastního veterináře?

Máme smluvní veterinářku, jejíž specializace jsou divoká zvířata a zvlášť ptáci. Za to jsme velice rádi, neboť dvě třetiny našich pacientů jsou právě ptáci.

Jakým zraněním by se podle vás dalo nejsnadněji předcházet?

Asi bych jmenovala dva typy. Jedno jsou prosklené stěny, které jsou v Praze opravdu obrovský problém. A myslím si, že se to řešit dá.

Jak?

Dá se to řešit samolepkami, samozřejmě ne těmi siluetami dravců, u kterých se ukázalo, že nefungují, protože předpoklad, že pták se vyhne, protože vidí siluetu dravce, nefunguje. Pták vidí černý flek, takže by těch siluet muselo být hodně. Ale dneska se dělají i takové moderní, který jsou i částečně průsvitné. A dá se jich na sklo nalepit víc, aby se mu ptáci vyhýbali. A funguje to. To je podle mě hrozně jednoduché.

Bylo by také dobré přesvědčit architekty, aby navrhovali domy jinak. Vždycky, když jdu městem a vidím ty budovy, ve kterých se zrcadlí nebe a stromy, tak je mi do breku.

Ptáci prostě vidí stromy, nerozliší odraz stromu od stromu skutečného, že?

Přesně tak, oni vidí trochu jinak než my. Oni prostě nevědí, že to je sklo.

Další průšvih je, když jsou dvě skla proti sobě, takové prosklené chodby se dělají mezi školními budovami. A pták samozřejmě vidí ten keř, co je na druhé straně a snaží se proletět.

U nás v záchranné stanici víme, že to je nejčastější zranění ptáků, ale k nám se dostávají jenom ti živí. Kolik je jich mrtvých, to vůbec nikdo neví. Takže to si myslím, že je úplně největší problém ve městech.

A další problém jsou volně pobíhající psi a kočky, kteří ve městech udělají velkou paseku. Je jich hodně a lidi je často nehlídají.

Já mám psy a mám je ráda, ale nikdy svého psa nespustím z očí. Můžeme si myslet, že když náš pes zvíře jen prožene, nic se nestane, pro zvíře je to ale zátěž. Pokud je to ale mládě, tak neuteče, stres to pro něj může být obrovský.

Třeba v Krčském lese, srnku takhle může prohnat klidně i 20 psů denně. A ona na konci dne může uhynout vyčerpáním. Anebo je ta srnka březí. A to si lidé často neuvědomují.

Já si myslím, že lidi obecně vůbec nechtějí škodit přírodě. Většina lidí má přírodu ráda a má ráda zvířata, ale vůbec si neuvědomují, co mohou způsobit svojí nevědomostí.

Pejska můžeme nechat proběhnout někde jinde, kde volně žijící zvířata nejsou. Ale srnka nic jiného než les a jeho blízké okolí nemá.

Tohle jsou dvě věci, které by se daly změnit, kdyby lidé chtěli.

Napadá vás ještě něco?

Další velký problém je, že zvířatům necháváme strašně málo místa. Lidi si v podstatě berou vše pro sebe, lidský zájem má vždycky přednost. Postavit silnici je veřejný zájem, příroda ustoupí. A mně přijde, že příroda ustupuje pořád. A v Praze vidíme, že zvířata už opravdu nemají, kam se schovávat. Tlak na divoká zvířata je strašně velký.

Příkladem je znovu Krčský les. Já si myslím, že tam neodroste jediné mládě srnky, prostě nepřežije. Všude okolo jsou sídliště a chodí tam strašně lidí.

Bylo by dobré přírodě nechat trošku víc místa, i ve městě. Města jsou totiž pro zvířata často takové ostrovy. Lidi mají pocit, že zvířata z města někam odejdou. Jenže ona nemají kam. Mnohokrát jsem slyšela argumenty, že město je pro lidi, a zvířata mají být mimo město v přírodě. Ale naopak se živočichové do Prahy stahují třeba za potravou a je správné počítat s tím, že tu žijeme společně.

Kolik je přírody okolo Prahy?

Moc ne. Spousta zvířat se sem stáhla. Dnes je v Praze úplně běžné zvíře zajíc polní. Jmenuje se polní, ale na poli dnes nepřežije. A je to chyba lidí. A pak je na nás, abychom zvířatům nějaký prostor nechali a abychom si své psy ohlídali, aby to zvíře přežilo aspoň někde.

V Čakovicích žije skupinka koroptví jenom proto, že jsou tam travnaté plochy, na kterých se v zimě uživí. Na poli se neuživí.

Spousta lidí má pocit, že „se to nějak vyřeší”, že si zvířata nějak poradí. Jenže ona si neporadí, nemají kam jít. Úbytek přírody je ten vůbec největší problém pro zvířata. A myslím si, že i ve městě bychom se měli snažit jim nějaký prostor nechat.

A je něco, co se tady v tom směru v Praze povedlo?

Velké plus je, že vznikají nové vodní plochy, protože voda ve městech opravdu chybí. Vodní plochy jsou lákadlo pro spoustu zvířat. Například Stromovka je opravdu krásný park, kde žije spousta druhů zvířat. Žije tam asi nejvíce druhů netopýrů v Praze, kvakoši, spousta druhů vodních ptáků.

---

Rozhovor ve zkrácené podobě vyšel ve čtvrtletníku Pražská EVVOluce, která se celá věnuje tématu zvířat. Stáhněte si ji, je zdarma.

---

---

reklama

---