Okolí Národního muzea bylo tak nehostinné místo, že tu nežily ani žížaly, říká zahradník Ondřej Fous

Čelakovského sady v okolí pražského Národního muzea prošly nedávno výraznou proměnou. V rozhovoru s Ondřejem Fousem, autorem krajinářského řešení, se dočtete o dramatickém osudu zeleně v centru města. Jaký příběh vypráví Čelakovského sady?

Čelakovského sady jsou na místě bašty XXVI., která byla součástí městských hradeb. Bašta byla rozvalena někdy v roce 1876. Na ní vznikla první kompozice od tehdejšího městského zahradníka Ferdinanda Malého. Na místě zbořené Koňské brány vytvořili tehdy územní rezervu z 90 akátů, které symbolizovaly budoucí stavbu. Akáty vymezovaly příslib: tady bude Národní muzeum.

Takže rostly tam, kde dnes stojí Národní muzeum?

Ano. V tom tvaru, podle dochovaných zpráv. V průběhu stavby si městská rada uvědomila, že okolí nemůže zůstat tak, jak bylo předtím. Předchozí kompozice pracovala více se sousedními bloky než s novou budovou. Tak zadali městskému zahradníkovi, z Paříže příchozímu Františku Thomayerovi, aby udělal kompozici novou. Ten přidal budově taková boční křídla a vytvořil kompozici, která se přímo proporčně vyjadřovala vůči té budově. Ona sama je zakutaná do svahu, jakkoliv se to nezdá, tak je poměrně dramaticky posazená. Měl s tím jistě dost práce.

Na podzim roku 1890 od městské správy dostal 60 lidí na regálování (terénní úpravy prováděné ručně po jednotlivých dobývaných úrovních, regálech – poznámka redakce). Úpravy byly náročné a tlak veřejnosti, potažmo představených města, velký. Podle dochovaných zpráv dostával prakticky každý týden víc a víc lidí, aby se do jara vše stihlo a navržená kompozice byla realizována.

Tato situace se teď vlastně úplně zopakovala.

Myslíte v roce 2018? Také jste dostával každý týden víc a víc pomocníků?

Do jisté míry. Jednak si zodpovědné osoby vzpomněli až prakticky necelý rok před dokončením oprav muzea, že by okolí vlastně mělo vypadat trochu jinak. Nás krajináře přizvali až někdy v prosinci 2017, takže se vše muselo stihnout za nějakých 300 dní. Doslova za pár dní musely vzniknout všechny analýzy, dendrologie, bylo třeba posbírat historické dokumenty a předložit koncepci návrhu v úrovni studie.

Takže docela drama?

Přesně. V tom místě ale bylo vždycky. Drama Čelakovského sadů spočívá v tom, že Thomayerova kompozice byla v těchto místech vlastně již čtvrtá a s drobnými změnami vydržela jenom do druhé světové války. V roce 1933 byla osazená pomníkem Otýlie Sklenářové-Malé od Ladislava Šalouna. Což byla velká akce. Otýlie byla posazená nad parkem v ústí Legerovy ulice, kolem sebe měla triumfální schodiště. Vše se otvíralo s velkou parádou včetně významných mužů a sokolské eskorty. Park dostal svou vévodkyni. Socha byla později přesunuta.

Za války v parku Němci zřídili protiletecké kryty, zejména ve volných plochách trávníků. V horní části Čelakovského sadů udělali požární nádrž, která byla v zimě zamrzlá. Tam děcka chodila bruslit, jak mi nedávno říkal architekt Ladislav Lábus coby svou osobní vzpomínku.

V souvislosti s výstavbou metra a magistrály tu bylo v letech 1967–1973 zřízené staveniště. To bylo několik pro park tragických ran. Opravdu nezůstal kámen na kameni. U Národního muzea máme dneska jen čtyři stromy z původní kompozice, které to všechno přežily. Když říkám přežily, tak jenom přežily.

Co tím myslíte?

Průměr jejich koruny se nezměnil za 50 let. No a teď samozřejmě tubusy Metra C a A, výdechy a celé to klimatizační příslušenství udělaly z toho území střešní zahradu. Dokonce je zde nikdy nevyužitý podzemní velín dopravního podniku. Uvažujeme o něm jako o nádrži na srážkovou vodu ze střechy historické budovy.

Nezbylo tu jinak nic, co by souviselo s rostlým terénem. I když se člověk dokopal přes metr hluboko, tak všude byl prach. V okolí muzea nebylo možné najít přirozeně vlhkou zem.

Jak se v takovém prostředí dařilo zeleni?

Od Thomayera zůstala jen osa jedné cesty. Poslední kompozice byla z roku 1973, ta byla o keřových skupinách, které se snažily zakrýt magistrálu. Sám její autor Jiří Novotný k tomu tenkrát sepsal zprávu, kde nad tím prostorem láme hůl. Píše, že dobrá kompozice Thomayerova zanikla a že jeho osazovací plán, který k tomu zhotovil, na tom nic nezmění. Rezignace na toto místo, zejména po roce 1990, byla značná. My máme fotky z archivu z roku 1987, kdy to byla ještě velmi dobře udržovaná plocha. Trávníky vypadaly jako trávníky, keře vypadaly jako keře, lavičky byly sice rozlámané, ale bylo tam čisto.

Pak začala éra narkomanů a bezdomovců, kteří v křovích okolo muzea našli přirozený úkryt. Praha na to reagovala hrozným způsobem. Začala postupně likvidovat keře a vyřezávat z nich takové nohaté potvory. Jenže to vedlo k tomu, že se park stal všesměrně prostupný a plošné zhutnění je opravdu problém.

Dostali jsme se do fáze jakéhosi zdupaného čehosi, kde polehávají narkomani, dávají si dávky, mezi nimi bezdomovci, to vše v absolutním příšeří toho, co se parkem dalo už jen těžko nazývat. A to byl vlastně stav, do kterého jsme přišli my.

Tudíž zasolení, znečištění, zhutnění, obrus pneumatik z obou stran, prachové částice všech frakcí, kontaminovaný půdní profil, znečistění mnoha druhů.

Co jste s tím udělali?

Snažili jsme se odstranit či zmírnit z dlouhodobého hlediska působení všech těch příčin, které jsem vyjmenoval. S každou se dá něco udělat. Je to o snižování účinku. Když vytvoříte retenční lože, které má větší propustnost a není zhutnitelné, tak se vám zasáknou srážky a rostliny budou mít větší využitelnost prostoru pro život. Ony už si kořeny dokážou kultivovat místo a generují si přístup ke vzduchu. Když je profil propustný, má půdní edafon mnohem větší šanci reagovat na podněty typu sůl a prach. Prach se zatáhne a rostliny ho dokážou metabolizovat.

Co ty pneumatiky?

Obrus pneumatik je problém, protože ho nesnáší žížaly. Zachytil jsem zprávu o pokusech v Brně, které prokázaly, nakolik v blízkosti silnic nejsou žádné žížaly. To mohu jenom potvrdit. My jsme v sadech našli 18 žížal za celý projekt. A to prakticky jen v záhonku kolem Otýlie Sklenářové. Ony tam prostě nežily. To není místo k žití. Bez žížal ovšem není park.

Když nemáte půdní makrofaunu, tak se s tím hrozně špatně dělá. Protože žížaly zabezpečují primární proces perforace. Chodí nahoru, berou humus a zatahují ho dolů. Když přestane to jejich štrykování fungovat, tak nefunguje základní okruh. Musíte ho něčím kompenzovat. Změníme strukturu půdního reliéfu tak, aby se už nikdy nemohl tak zhutnit. To platí pro stromy, pro trávníky, pro společenstva, pro všechno. To je jediná obrana, kterou máme.

To se dá udělat technologiemi, které jste použili, například strukturovaných substrátem?

Používáme různým způsobem strukturované substráty, pro každou kulturu jiné. Ale může se tak pomoct jak trávníku, tak stromu, může se tak pomoct čemukoli. Zasolené lípy s kontaminovanou zeminou jsme celé vybagrovali a celé jejich prostředí jsme změnili. Udělali jsme odsolovací stěnu, retenční a drenážní lože, udělali jsme podrost z rostlin, které rozptýlenou zbytkovou sůl snesou.

Takhle si představuju odstranění příčiny a řešení, které má šanci na přežití. K tomu vracíme na původní místo pražský trnovník. To všechno jsou rostliny, které jsou ochotné naše prostředí s námi snášet. Magistrálu nezruší za rok, ani za pět, a myslím si, že ani za deset. S tím se nedá nic dělat.

Takže ještě máme kytky, které s námi chtějí žít…

Určitě. Musíme ovšem odstraňovat příčiny, které jim způsobují hoře. Třeba taková jednoduchá věc. Srážková voda je přece voda lehká, nenasycená. Je nejúčinnější pro odsolování půdního prostoru. Banální věc. Když začneme srážkovou vodu skutečně využívat, a nebudeme ji jenom kanalizovat, tak můžeme rostlinám ve městě výrazně pomoci. Každá střecha má svůj okap a každý strom potřebuje denně stovky litrů vody. Proto je pod ním 25 °C a na ulici 35 °C. Chladí.

Já bych šel ještě dál – střecha Národního muzea: sedm tisíc metrů čtverečních, krásná střecha, kde je spoustu vody. Komunikace, z kterých vodu nesbíráme, jen částečně vsakujeme. Zbavili jsme se asfaltu, ale pořád nám něco utíká. Ona tam ta voda je. Navíc máme pod zemí nachystaný ten velín s objemem desítek kubíků. Dešťová voda dokáže ředit naše největší problémy. Moč i posypovou sůl.

Říká se, že asfalt je levnější. Ale to není pravda. Asfalt je nepropustný, v principu se s ním nedá pracovat – nemá žádnou retenční schopnost, stromy pod něj nerostou, a není rozebíratelný bez poškození. Jeho momentální lacinost nás přichází velice draho.

Takže dražší dlažba je nakonec levnější?

Dlažba se dá rozebrat, asfalt by se musel rozbít. Park je třeba chápat dynamicky a investovat do něj tak, aby to bylo účelné. Třeba se splní můj sen, velín se promění v retenční nádrž a svedeme do ní všechnu srážkovou vodu ze střechy muzea.

Na řadu rozvojových tendencí jsme předem mysleli a projekt na to připravili. Právě díky dlažbě jsou dveře k rozvoji území otevřené. Stejně tak, jako jsou otevřené dveře k tomu, aby se území dál napojovalo na Vinohradskou ulici, Vrchlického sady, na Václavské náměstí. To všechno je tam nachystané.

My věříme i tomu, že tam budou další stromy. Dát je tam teď, když neznáme přesná řešení, by bylo hazardováním s důvěrou, kterou právě stromy do projektů přináší. Co jsme věděli, to už je zapracované. Co nebylo možné předjímat, nechali jsme otevřené. Překvapilo mne, že jsme často od laiků terčem kritiky za to, že jsme stromy nepoužili jako dočasnou dekoraci. Říkám k tomu, že smíchovské truhlíky byly dostatečným důkazem o hlouposti a měli bychom se naučit sázet stromy s maximální zodpovědností. V těchto místech se toho bude ještě hodně dít.

Co konkrétně máte na mysli?

Bude se tu pohybovat hodně lidí a pro ně je tu hodně dlažeb. Zpevněná plocha není nic špatného, samozřejmě. Když máte dobře dimenzovanou zpevněnou plochu a je z ní dešťová voda dobře odváděná, aby prospívala zelené ploše, tak je to pro místo benefit.

Byli jsme kritizováni za to, že jsme nesvedli více vody ke stromům. Plocha pro vsak je ovšem úměrná jejich potřebě a vše je připraveno pro to, aby se mohla rozšiřovat podle potřeb stromů.

Dlažba chrání zranitelné části parku. Sešlap se soustřeďuje na zpevněnou plochu, a zelená plocha je pak tím, čím má být. I když ji zvedneme, tak tam můžeme zespodu z komunikace tu vodu propichovat. Práce s niveletou cest by mohla v Čelakovského sadech vypadat i jinak, ale je to památkově chráněný objekt a tak je řešení poněkud tradiční.

Co by mohlo být jinak a proč to tak není?

Nejde jen o historickou podstatu místa a památky. Při stavbě hrají svou roli normy, projekty komunikací, návyky na stavbách. Povedlo se ale třeba to, že zpevněné záhony, které jsou mezi historickou budovou a federálem, jsou kořenovou cestou spojené se stromy v dlažbě. Podobně je vybaven kořenovými cestami i platan v Čelakovského sadech. Což je velmi silné.

Také jsou nad kořeny stávajících jerlínů udělané překlady, aby si kořeny mohly chodit pod tu propustnou dlažbu pro vodu a vzduch. To byl technický oříšek, který vůbec není vidět. Povedlo se to ovšem prosadit a realizovat. Není to sice přímo systém, který by sbíral vodu z dlažeb a dopravoval ji pod stromy, ale pokud se jejich potřeba zvýší po ujmutí mladých výsadeb, je otevřena možnost tyto doplnit. Podstatou je myslet dopředu a nezavírat dveře změnám.

Počítá se s tím, že dešťová voda bude stačit na zálivku toho, co tam roste?

Ne. Je tam doplňkový závlahový systém. Ten park je vlastně na střeše metra a absence spojení s přirozeným vzlínáním je velký handicap. Pracujeme s tím, abychom rostliny inspirovali k maximální soběstačnosti. Prokořenitelný prostor, závlahy i systém výživy v prvních letech je k tomu připraven. Potřebujeme mít ale nouzový program, když nastane šest týdnů bez vody, jako se to stalo loni v létě.

Souvrství jsou založena tak, abychom umožnili stromům, keřům i kytkám hluboké kořenění. To je primární podmínka pro to, aby se mohly zásobovat vodou samy.

Když zaléváte trávník špatně, třeba na rodinné zahradě, kde máte automatickou závlahu, tak ho nepřipravujete na situaci, aby byl co nejsamostatnější. Děláte z něj brojlera na kapačkách.

Já se třeba domnívám, že kdyby měl každý park svého přiděleného zahradníka, který tam je každý den, tak ten člověk třeba prostřednictvím vodních zásuvek zalije a nebudeme muset dělat velká závlahová opatření. A vyjde nás to všechny levněji. Samozřejmě chápu, že při současné personální situaci to není proveditelné. Městský zahradník není snová kariéra. Což je škoda.

Mně se zdá hloupé nepřiznat, že zaléváme. Dělat to někde potají. Zajímavější je přiznat, že kytky vodu v kritických momentech potřebují a s vodou otevřeně hospodařit. Protože kdo v loňském letním přísušku stromy nezalil, tomu opravdu chcíply.

Vrátí se do Čelakovského sadů žížaly?

Už se vrátily. Když jsem přišel na stavbu po položení trávníku, měl jsem nějaké připomínky k reliéfu, a tak jsme to na několika místech předělávali. Když jsem odloupl ten koberec a sroloval ho, tak pod ním byly žížaly. Krásné, veliké rousnice. Pravděpodobně je přivezli s trávníkem, takže je to import žížal. Ale byly tam.

Britové s žížalami v trávníku občas bojují, marně a zbytečně. Ovšem pro zdravou funkci a existenci trávníku je jejich výměna a perforace půdy nesmírně důležitá. Žížaly a veškerý půdní edafon je základ. Ony dělají zem tím, čím je. Tím, že ji prohání zažívacím traktem a míchají koloidní část s humózní, tak jenom díky nim to může fungovat. Vždyť centimetr půdy vzniká sto let. Je to náš poklad. Na to nesmíme nikdy zapomínat.

---

reklama

---