Stromy v ulicích by měly mít svoji čáru v mapě, říká Ondřej Fous

Jak se žije stromům ve městech a ve volné krajině a jak by se správně mělo pečovat o stromy. Přečtěte si rozhovor se zahradníkem Ondřejem Fousem. Dá se krok za krokem popsat, jak ve městě vypěstovat vitální strom?

Začnu čísly. Terénní zjištění ukázala, že existuje i projekt, kde má šanci na ujmutí jenom 23 % stromů. Obecně je to něco kolem poloviny. Netýká se to ovšem zdaleka měst, v krajině může být situace ještě horší. Známý je příklad aleje u Řevničova, kde se ujmul snad jediný strom.

Jak to?

Různé projekty mají či nemají různě funkční nástroje kontroly. Starat se o vysazený strom a zabezpečit ho proti poškození po celou dobu udržitelnosti projektu je hodně nákladné. Mnohem levnější je před kontrolou slíbené stromy vysadit znovu.

Je to dáno špatným nastavením kontroly. Správně by kontroly neměly hodnotit prosté počty vysazených stromů, ale kolik vysazených stromů se ujmulo, a jak. Protože skutečnou společenskou a biologickou hodnotu má jen strom, který se ujmul.

Jak se pozná, že se strom ujal?

Má letorost. To se dá snadno rozeznat. I z právního hlediska se to dá definovat a popsat pro potřeby kontrol.

Teprve vitální letorost je projevem růstu a toho, že strom se „osamostatnil“. A tou dobou už ho nemusíte kotvit a nemusíte ho zalévat. Jasně, některé stromy občas potřebují úpravné řezy. Ale náklady po ujmutí jsou už relativně malé.

Zdravý vývoj stromu ohrožuje poškození báze sečí, nesprávné či neprovedené výchovné řezy, nedostatečné či naopak zarůstající úvazky, nekvalitní školkařské výpěstky, chybějící dostatečná zálivka do mísy a samozřejmě i různá poškození mrazem či lidmi.

V roce 2018 se vysazovala celá řada stromů v souvislosti s výročím založení republiky. Budou to příklady vitálních stromů?

Lípy republiky se teď sázely ve větším než malém množství. Jde obecně o velice zranitelný druh, který v posledních dekádách výrazně trpí. Zejména lípa srdčitá. Řada lidí z branže tipuje, že se nechají uschnout. Ty stromy nikdo nezalije, neukotví, nevychová. Mezi nejčastější příčiny úmrtí stromů patří sucho a kotvení. Dále pak zřejmě rozhodnou další znehodnocení poškozením.

Když budu chtít sázet stromy dobře, tak zasadím a dál pokračuji jak?

Předně se dnes všude u stromů musíme ptát, kolik má a bude mít prokořenitelného prostoru. Nejde jenom o obsah výkopové jámy, ale celého prostoru pro rozvoj kořenového systému. Aby dominantní strom měl alespoň nějakou perspektivu, tak musíte vědět, co je ve 20 kubících jeho okolí. Samozřejmě, padesát kubíků je lepších. Nemusíme jít nijak zvlášť hluboko, ale měli bychom znát, co tam je. Jestli tam jsou nepropustné vrstvy, nebo je tam kamení, nebo jsou tam humózní vrstvy. S tím souvisí volba druhu stromu a následná péče. To je dnes myslím nejdůležitější.

Bolestí dnešní doby je, že kořeny stromu nejsou vnímány jako potřebné. Takže po nich jezdí náklaďáky, kopou kolem nich bagry, skladují se nad nimi pytle s cementem. To vede k následnému úhynu stromů. Lidé zapomínají, že hodnota stromů je součástí ceny pozemku. Ničí si vlastní majetek svými rozhodnutími.

Podobně je to s výsadbou nového stromu a podceňováním situace. Třeba u výsadby lip republiky bylo běžné, že k nim lidi dávali rašelinovou zem nakoupenou ze supermarketu. V domnění, že pro lípu dělají to nejlepší. Jenže to je to nejhorší, co tomu stromu mohli udělat.

Proč?

Častým jevem je vznik nádobového efektu. Vybudíte strom živnými organickými materiály a hnojivy k rychlému růstu, což může vést dokonce až k tomu, že se může následně vyvrátit svou vlastní vahou. Je to extrémní případ, ale stává se to i u starších jedinců.

Rašelinové substráty degradují jiným způsobem než zeminy v okolí. Pokud jsou zasypány hluboko, může dojít i k anaerobním procesům toxickým pro kořeny. Záhřevný kyprý materiál také vyhledávají hlodavci či hmyz. V prostoru kořenového krčku mohou vznikat dokonce dutiny, které se zaplní vodou a zimním pnutím je extrémně namáhána právě báze stromu. To je fatální problém.

Strom sám navíc toto hýčkání nijak neinspiruje, aby se vypořádal se svým okolím, a v tom okolí může být jíl. Když je tam kamení, tak prosím, s tím se dá pracovat, ale když jsou tam neporézní slehlé sedimenty, tak je situace extrémně špatná. Domnívám se, že řada těchto lip byla sprostě zakopána, nikoliv vysazena. Kdyby energie vložená do celé parády vedla k přípravě kubíkové jámy s patřičně porézní výplní směsi kameniva s místními zeminami, udělali by místní autority lípě větší službu, než s rašelinou na pozlacené lopatě. S prokořenitelným prostorem musíme pracovat a brát ho zcela vážně.

Naší povinností je vnímat ho jako součást podzemních sítí. Elektřina, plyn, kanalizace, optika a prokořenitelné prostory. Je přeci v zájmu všech, aby si sítě nekolidovaly a měly adekvátní kapacitu.

Takže základem je prostor pro kořeny. Co dalšího potřebuje strom?

Adekvátní kotvení.

Myslíte takovou tu ohrádku okolo stromu?

Ve veřejném sektoru většinou děláme vysoké kotvení, kvůli vandalismu. U řádného školkařského výpěstku vysoké kotvení nutné není a většinou se kotví jenom bal. Doma na zahradě stačí kotvit jen bal, aby strom měl tendenci sám si kmen zpevňovat. Z hlediska vývoje stromu by bylo zdravější kotvit jenom dole, ale bohužel vandalismus je příliš frekventovaný, tak je vysoké kotvení nutností.

Poslední dobou k tomuto patří i instalace tří spodních příček omezující přístup psů i zásah křovinořezu. Je to drahé, ale ztratit strom je dražší. Zajímavé je uvědomit si, o kolik nás celý proces ujmutí stromu vyjde dráž, nežli je tomu v zemích, kde se stromy těší všeobecné společenské vážnosti a jejich poškozování je morálně nepřijatelné.

S tím souvisí kvalita školkařského výpěstku. K nám se bohužel hodně stromů vozí z Belgie, Itálie a z Holandska. Jde hlavně o diktát ceny. Vozí se bohužel i tzv. domácí druhy. Já nepochybuju o tom, že například spousta lip republiky ke století Československa byla dovezena z Belgie, z Holandska. Což je strašné.

V České republice nemáme dostatek domácích výpěstků?

Dostatek určitě nemáme. Hlavně nefunguje podpora rozvoje malých regionálních pěstitelů. To je nesmírně chatrné. Dokonce i programy, které neziskový sektor vymyslel na podporu výsadby lip republiky, jsou překvapivě dva. Nevím, jaké jsou mezi nimi vztahy, to nemám vypátrané. Vždycky se pod ten program podepíše spousta partnerů nebo sponzorů. Nicméně každý partner má jenom jednoho dodavatele rostlinného materiálu. To mi přijde neskutečný.

Takhle velký úžasný projekt nepodporuje regionalitu, lokalizaci a diverzitu. Naopak jde proti nim používáním typického globalizované produktu s obří uhlíkovou stopou. To je asi jako kdybyste na národopisné výstavě podávala štrůdl z novozélandských jablek. U takovéto lípy nejde o to, jestli bude velká nebo malá. Důležitější je původ stromu.

Jak to myslíte?

Na sázení těchto lip se mělo pamatovat už před 8 nebo 10 lety, kdy se mohly vysít památné stromy z regionů. Máme jich stovky, je kde brát. Byl by to materiál s obrovským příběhem a prokázanou adaptabilitou a dlouhověkostí. To je z hlediska společenské odpovědnosti obrovská hodnota. Čím silnější bude příběh, tím větší bude ochrana stromu. Nevím, proč to neděláme, přijde mi to logické.

Důvod pro používání našich semen tedy je, že stromy, které se vysemenily u nás, mají prokázanou adaptabilitu na prostředí, mají potenciál, že budou dlouhověké a vydrží zátěž?

Ano. Konkrétní jedinec se nedožil tři sta a více let jen tak náhodou. Adaptabilita je pro nás důležitá. Lípa je totiž velmi problematický taxon. Sto let se o tom mluví. Už Batěk o tom psal, jak Thomayer udělal chybu, když dal na pražské Václavské náměstí lípy, a že na jeho výslunné části nemůžou vydržet. Což jsme všichni vloni v létě viděli. Lípy byly jako troud.

Když je lípa problematický taxon, dá se do měst sázet něco jiného?

Z prostorově použitelných stromů nám z domácí dendroflóry zbyl vlastně jenom javor babyka. Máme s ním velmi dobrou zkušenost na pražské Kampě či na Staroměstském náměstí. To jsou krásné mladé stromy. Na Kampě je přitom vysoká spodní voda, stromy přežily povodně a stejně jsou krásné. Jenže nemůžeme mít monotématické parky jen z babyk, protože na ni může přijít nějaké onemocnění a je konec. Musíme mít pestré druhové zastoupení.

Třešeň ptačka se v zadlážděných prostorech nerada peče, ale v některých ulicích, kde je světlo a stín, má šanci. Duby jsou na tom podobně, ale v zadlážděných prostorech fungují možná tak ve dvorech. Jasany, které se po určitou dobu sázely, ty mají chalary, lýkohuby, odcházejí jeden za druhým, ty jsou fakt problematické. Mléče a kleny se lámou ostošest a suchu nedokážou vzdorovat.

Tím se dostávám k druhům tradičním, zdomácnělým. Jírovce zápasí s klíněnkou. Platany, když budou jednotlivě, tak asi šanci mají, ale v alejích už dnes představují riziko kvůli rakovině šířící se Evropou. Je tedy zcela na místě používat druhy introdukované, často více než sto let prověřené, o kterých víme, jak se budou ve městě chovat.

Můžeme být sentimentální a toužit po návratu divoké přírody do města. Podmínky pro život stromů jsme ovšem ve městech tak vyhrotili svým životním stylem, že tu s námi být nechtějí. Vážnost situace si mnozí neuvědomují. Podívají se z okna a pořád je tam něco zeleného. Dokonce jsou i lidé, kteří používání introdukovaných dřevin ve městech považují za jakýsi komplot či spiknutí. Měli by otevřít oči a čelit realitě. Bez stromů se ve městech udusíme.

V poslední době se hodně mluví o katastrofě v lesnictví, o odumírajících lesích. Je možné, že se něco takového stane u parků?

To už se reálně děje. Kmenovina velikánů sázených v 19. století jde pryč. Většina parků je jen soustava dožívajících mrtvol. Kvalita života stromů je nulová. Laik to nevidí, ale korunová úroveň stále klesá. Řežeme stromy jako salám. Možná lidé ve vyšších patrech činžáků si uvědomují, jak jim parky mizí před očima. To, co potřebujeme, je různověký park, kde budou stromy dvacetileté, čtyřicetileté, šedesátileté, osmdesátileté. Každých 20 let by parkem měla proběhnout výsadbová vlna. Ideální by bylo, kdyby ji dělaly děti ze škol, třeba i s rodiči, ale pod vedením zahradníků. Snad by stromům začali rozumět.

Životní cyklus stromů je úplně jiný než náš. Pro nás je 20 let významné údobí života. Dvacetiletou stagnaci stromů v parku si laici nejsou schopni všimnout.

V čem jsou stromy dobré?

Ptáte se na funkci? Stromy se krmí uhlíkem a produkují kyslík. To je jejich veřejná služba.

Mohou třeba i významně šetřit městský rozpočet. Dá se spočítat, o co je pro společnost levnější asfalt, který je stíněný stromem. Když na něj svítí slunce, rychleji stárne, degraduje a musíte ho dřív vyměnit. Asfalt stíněný stromem vydrží déle. Stejně tak fasáda domu nebo okenní rámy vydrží mnohem déle, když se zastíní stromem. To zná každý majitel stromu ze srovnání jižní a severní fasády.

Zajímavé jsou mapy nemocnosti a obecně náklady na zdravotní péči. Vliv přítomnosti stromů v obytných čtvrtích je prokázaný. Není to jen jejich práce s CO2, ta je spíše globální. Stromy na listech zachytávají polétavý prach. Prostřednictvím rosy či dekompozice s ním dokážou dokonce dále pracovat i jako se zdrojem minerálů. Kdybychom jim hloupě nebrali listí a srážkovou vodu, byli by leckdy velice samostatné.

Smutné je, že stromům věnujeme pozornost teprve tehdy, když je začneme přepočítávat na peníze. Případně se k nim přivážeme, když mají kácet jejich nebezpečné torzo. To už je ale pozdě. Nedávno mi moje spolužačka připomněla takovou věc. To, že si v kořenovém náběhu stromu někdy někdo jako čtyřletý postavil malou zahrádku pro skřítky, v něm zůstává do smrti.

Měla by se změna klimatu nějak promítnout do změny péče o stromy?

Klimatická změna je zatím rychlejší než změna správně-lidská. Řekl bych, že drtivá většina lidí si neuvědomuje sestupný trend: jak stromy trpí, jak odcházejí. Na leteckých snímcích vidíme, že ve městech už stromy 20 let nerostou. Podmínky v nich se natolik zhoršily, čistě pohybem aut a lidí a mírou nárůstu všech přítomných stres faktorů, že stromy stagnují. Začínají růst do země.

Když s bedýnkama munice přišla za první světové války do Evropy grafioza jilmu, trvalo jí sedmnáct let, než se dostala do Čech. Jedinou dálkovou přepravou tehdy byla železnice. Dnes jsme v situaci, kdy se patogeny řítí Evropou prostým volným obchodem s rostlinami v reálném čase. Miliony mrtvých jilmů změnily tvář lužních lesů. Dnes jsou to jasany, platany, mizí břízy, borovice, smrky a řada dalších druhů.

V parcích pořád něco poroste. Stromokeře, výmladky, mlází. S velikány devatenáctého století se ale budeme muset rozloučit.

Nedá se o ně nějak pečovat?

Potíž je s představou lidí, že péče o stromy představuje řez. Tahle milosrdná lež nás stojí hodně prostředků. Jak říká jedna moje radikální kolegyně: obvodová redukce je jenom drahý způsob kácení. Tak dlouho děláte redukci, až strom pokácíte, protože už nemá žádnou prostorovou hodnotu. Jakkoliv v odůvodněných případech má takový postup smysl. Za dvacet let této salámové metody jsme ale leckdy mohli vytvořit podmínky pro mladý strom.

Soustavná péče o stromové patro se přestala dělat někdy v šedesátých letech. Došlo k řadě nenapravitelných kolizí. Částečně u těch starých stromů, ale hlavně u náletů.

V každém městě máme obrovské množství pajasanů, jasanů, topolů, javorů i akátů z náletů. Jsou dnes často jedinými stromy, které představují střední věkové patro, a tak je nemůžeme vykácet. Nikdo je ale nikdy nezapěstoval a z hlediska provozní bezpečnosti představují permanentní riziko.

V přírodě je to jedno – tam se strom vyvrátí, vypadne, zlomí, přijde jiný a nahradí ho. Ale my jsme ve městě. Tady nám ničí majetek, zabíjí lidi, padají na místa, kam nechceme, aby padaly. Skutečnost, že se nám nedaří koncepčně sázet a ujímat nové generace, spolu s obecným odporem ke kácení, zhoršuje stav našich parků.

Nemohou se zapěstovat ještě teď?

Když je to 40 let starý problém, tak už nemůžete jít do příčiny. Můžete jít jenom do důsledků.

Když budeme mít v parku javory, jasany a břízy, tak jeho obraz i jeho bezpečnost a dlouhověkost bude vypadat úplně jinak, než když tam máme duby, buky a ten tvrdý ansámbl původního parku. Stabilita dubu je neuvěřitelná. Vydrží strašně moc, má obrovskou adaptabilitu. Když vypadne nějaký sousední strom, tak tím směrem udělá novou větev. Když ho kus upadne, doroste mu. Takových stromů máme velmi málo, jsou nesmírně cenné.

Duby ve městě čelí změně nároků a podmínek prostředí a klimatu dobře?

V parku mají šanci. Tam máte vždycky možnost na zlepšení stanovišť. Teď, když se ve světě mluví o reforestaci měst, tak to vypadá, že je to jediná naděje a dub je její nedílnou součástí. Stromy, které jsou ve stromořadí a na náměstí, jsou spíš doplňkem a duby k nim obvykle nepatří.

Abychom se neudusili prachem, neupekli vedrem a měli energetickou bilanci města k žití, třeba z hlediska spotřeby energií v klimatizacích, potřebujeme mít celistvé lesní plochy. Ty do města zasahují prostřednictvím vodních toků, případně jde o pásy, které městem prochází. Řada zahradních měst, koncipovaných od poloviny 19. století, tohle má. Do dneška si to velmi pečlivě chrání.

To, co dnes měříme a chceme, není plocha zeleně ve čtverečních metrech, ale korunový zápoj (Urban Tree Canopy, UTC). Jedině vzrostlé stromy dávají výkon, který umožní život ve městech. Křoví a nálety nás nespasí.

Je Praha zahradním městem?

Praha je na tom z hlediska metráže dobře, ale z hlediska UTC, toho korunového zápoje, jsou tu nějaké rizikové sektory. Institut plánování a rozvoje k tomu vytvořil poměrně věcnou analýzu. Myslím si, že by tomu měli obyvatelé městských částí věnovat extrémní pozornost, protože tady „jde o zdraví dětí“. Zní to jako klišé, ale je to tak. Korunový zápoj se nedocílí za rok. My vidíme, třeba i za posledních 30 let, regeneraci některých brownfieldů a konverzi bývalých průmyslových nebo železničních ploch, ale pořád nevidíme koncepční nárůst zelené masy toho korunového zápoje.

Proč se to neděje?

Protože v developerském projektu se prosadí jenom normativ čtverečních metrů zeleně na člověka. Ještě redukovaný takovými sliby jako pnoucí rostliny na fasádách a zelené střechy, které zůstávají často nenaplněny. Takže plochy zeleně vznikají, ale jsou fragmentované. My potřebujeme centrál parky a lesy. Proporčně potřebujeme relativně velké celky zeleně. Hektar to nespraví. Výborný příklad je třeba založení a vývoj lesoparku Letňany.

Má v tom smyslu Praha budoucnost? Dají se zde najít velké plochy pro zeleň?

Praha má úžasnou vnitřní územní rezervu. Když se zvedlo žezlo zahušťování prostoru, oponenti to poměrně chybně vykládali jako zastavění zeleně. Nemyslím si, že to je správná interpretace. Myslím si, že jde naopak o to nerozbít zeleň do vnitroblokových ploch. Postavit jeden velký park je mnohem účelnější a flexibilnější. Funguje to sociálně, biologicky. Z dlouhodobého hlediska má zelený několikahektarový ostrov daleko větší šanci se udržet, než náklady, které jsou spojené s meziuličním prostorem.

Stromy v ulicích jsou úplně jiná kapitola, ty musíme chápat naprosto rozdílně. Lokálně. Myslím si, že se teprve učíme chápat je jako jednu ze sítí. Máme různé inženýrské sítě, zakreslené v mapách. Vodu, plyn, elektřinu. A měly by tam být zakreslené i stromy. A je to prostě liniová síť, která je součástí toho místa. Měly by mít svoji čáru v mapě.

---

reklama

---