Přírodě se jizvy po ohni zahojí a zvířata se postupně vrátí, říká Jan Andreska

V roce 2006 prolétl lesní požár okolo Havraní skály v Českém Švýcarsku. První semenáčky se tu objevily ještě tentýž rok.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Správa Národního parku České Švýcarsko

Je oheň a s ním spojená dynamika přirozenou součástí některých ekosystémů?

Požáry lesa a travních společenstev jsou v každém případě přirozenou součástí vývoje ekosystémů. Byly zde dávno před tím, než člověk ovládl oheň. Občasné lesní požáry patřily a patří do skupiny jevů, které nastávají pravidelně, zároveň ale náhodně.

Přírodním zdrojem ohně bývaly nejčastěji blesky, dnes ale předpokládáme ve valné většině případů lidské zavinění.

Je v těchto ekosystémech smrt živočichů v plamenech přirozenou záležitostí?

Samozřejmě, že jsou úmrtí živočichů přirozenou záležitostí. Požár jich nepřežije mnoho, stejně tak zahyne i mnoho rostlin.

Takže když někdo z diskutujících na Seznamu pod článkem o požárech v Hřensku smutní nad tím, kolik zvířat padlo za oběť ohni, je to přirozené? Máme se zvířaty soucítit, vyjadřovat soustrast? Nebo vysvětlovat, že co se stalo, je přirozené?

Vztah člověka ke zvířatům je něco, co je součástí kultury, je dokonce jakýmsi měřítkem kulturnosti dané společnosti. A vždy se najdou lidé, jejichž vztah ke zvířatům je jaksi citlivější.

Vysvětlování, že při lesním požáru umírají i zvířata, by mělo být necynické a trpělivé, protože ruku na srdce, smrt v ohni je smrt hrozná.

Ing. Jan Andreska, Ph.D. absolvoval lesnickou fakultu VŠZ v Brně a následně pracoval u státní ochrany přírody. Od roku 1997 vyučuje zoologii obratlovců na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jan Andreska se zabývá průnikem biologie, ekologie a historie.

Foto | Archiv Jana Andresky

Jak na oheň volně žijící živočichové vlastně reagují? Jsou na to nějak adaptováni?

Já si myslím, že taková adaptace u živočichů téměř není možná, fyziologicky.

Před ohněm lze pouze utéci nebo uletět. Kdo uteče či uletí, ten vyhraje.

Zahrabání se hluboko do země pomůže edafonu, tedy organismům, žijícím v půdě. Ale jen když pozemní oheň krajinou přelétne rychle. Když je požár pomalý, půdní horizont se prohřeje.

Existuje nějaké vyčíslení, kalkulace, kolik zvířat v místě požáru zahyne kvůli ohni, a kolik jich sejde ze světa v návaznosti na požár, třeba kvůli vyšší míře predace, usnadněné prosvětleným porostem?

Neznám žádnou takovou kalkulaci – tím ale neříkám, že není.

Vyšší míra predace určitě nastane u živočichů, které oheň poranil – a je to přirozená cesta, jak vstoupí do potravního řetězce.

Nedostatek krytu pak umožňuje snáze lovit drobné obratlovce. V roce 1999 jsem viděl čápa bílého, jak se snesl na požářiště na Pouzdřanské stepi. Její okraje ještě doutnaly, ale čáp se hned dal do lovu.

Reagují na oheň volně žijící živočichové jinak v řekněme přírodním nedotčeném biotopu, a odlišně v člověkem ovlivněném a pozměněném? Je třeba smrková monokultura při požáru větší smrtící pastí, než nějaká pralesní jedlo-bučina?

Neumím si představit požár v jedlo-bučině... Požáry bučin jsou známy z Rumunska. Monokultura smrku je oproti ní biotop, který mnoho organismů nehostí, čímž neříkám, že tam nenastanou ztráty na zvířecích životech.

Co mi přišlo vždy zásadně nebezpečné, jsou monokultury borové. Byť jsou na světě borovice, které oheň zvládají, například borovice kanárská, nebo dokonce potřebují, protože až žár jim otevře šišky, a semena spadnou do popelem vyhnojené půdy, což je příklad americké borovice pokřivené.

Smrková monokultura mnoho živočichů nehostí.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Zdeňka Kováříková / Ekolist.cz

Má smysl zachraňovat volně žijící živočichy před požárem? Nebudou spíš potřebovat pomoci „po“? Třeba příkrmem, vodou?

Podle mého je nejlepší celou situaci nechat co nejvíc na pokoji. Pokud někde není voda, volně žijící zvířata tam stejně nemohou být. Podobně je to s potravou.

Chce to od člověka trpělivost. Přírodě se jizvy po ohni časem zahojí a zvířata se postupně vrátí.

Je pro živočichy oheň větší katastrofou, než pro lidi?

Nejspíš to bude stejné. Lidé přijdou o střechu nad hlavou, doufejme, že ne o život. Zvířata přijdou o biotop, což je jejich domov, zaniknou stromové dutiny a obnaží se skrýše všeho druhu.

Příroda se ale časem zase obnoví, jen to prostě nějaký čas trvá.

Pomáhá nám nějak, že kolem sebe vytváříme krajinu, z níž jsme vlivy ohně vytěsnili?

Inu, vlastně nepomáhá. Odstranit riziko ohně v krajině totiž zcela jistě nejde, tedy nehledě na to, že určitými typy hospodářských činností člověk příslušná rizika spíše vyvolává.

Jak to myslíte?

Tady bych si asi pomohl příklady. Výsadba monokultur ze snadno hořlavých dřevin, viz nejrůznější druhy borovic vlastně kdekoli po světě, a zejména mimo jejich původní areál.

Jednoznačnou spojitost lze najít v souvislosti s pastvou. Totiž, to vytěsnění vlivů ohně se týká spíše západu Evropy. Tam, kde se na východě a jihovýchodě dosud plošně pase, hlavně ovce a skot, se taky docela často stále zcela pravidelně vypaluje, zjara, kvůli uvolnění pastvin například od brusnice borůvky nebo taky vřesu. Ohně jsou sice hlídané, ale bez rizika to není.

Ovšem, bez pastvy a ohňových epizod krajina zarůstá bylinnou i dřevinnou vegetací a ten hořlavý materiál se postupně nastřádá. Oheň s takovým kumulovaným množstvím potravy je následně intenzivnější.

Mimochodem, vícekrát mne napadla snad až hříšná myšlenka, že současná masivní přítomnost klíšťat v krajině může s absencí kdysi zcela běžného jarního vypalování pastvin přinejmenším souviset.

Existují místa, kde chápeme, že do nich oheň patří? Kde je oheň vítaný?

Vítaný je asi silné slovo, protože oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Rozhodně je na to nutné nahlížet případ od případu.

Myslím, že všichni počítáme s tím, že oheň patří třeba do oblastí aktivního vulkanismu. Zajímavou zónou jsou vojenské výcvikové prostory, kde kvůli ostré střelbě dochází k požárům a kde určitým konkrétním biotopům oheň prospívá.

Řízené vypalování vřesoviště posloužilo jak ochraně brdské přírody, tak jako součást cvičení hasičů.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Foto | Bohumil Fišer / Správa CHKO Brdy

Oheň se občas používá v ochraně přírody jako prostředek k obnově některých botanických společenstev a metodicky se postupuje tak, že se zapaluje v zimě, pokud možno na zmrzlé zemi a při sněhové pokrývce.

A pak máme místa, kde oheň býval běžný. Přibližně před sto let byly vlaky taženy parními lokomotivami a požáry kolem tratí byly zejména zjara na denním pořádku. Parní trakce byla vystřídána elektrickou a dieselovou, a ono ejhle, na některých chráněných lokalitách vymizely rostliny, kvůli kterým byly rezervace původně zřízeny…

A jak důležité je pro vnímání celkového kontextu požárů to, jak blízko lidí hoří? Přijde mi, že požáry na Sibiři nebo v Kanadě nás tak nepálí …

Požáry na Sibiři jsou skutečně daleko a média o nich moc neinformují, požáry v Kanadě budou sice zpravodajsky lépe pokryty, ale taky jsou daleko.

Obecně se tu projevuje to, že zejména televizní zpravodajství je celkem obludný konzument katastrof všeho druhu. Ale není to jen televize, jsou to informační kanály obecně.

Informační kanály jsou dnes propojeny důkladně, hovoříme o hyper-konektivitě, a navíc jsou s tím spojeny možnosti vyjádření se k problému. Tenhle efekt zpravodajskými kanály přenášených katastrof lidskou duši poznamenává.

Já sám si k televizi mohl sednout až v 5 letech, kdy ji moji rodiče pořídili kvůli ohňostrojům informací roku 1968. O něco později, v roce 1973, se probudila na Vestmanském souostroví jižně od Islandu sopka a valící se láva zapalovala jeden domek osadníků za druhým. Dorazila tam hasící loď a chladila lávu tisíci tun mořské vody z čerpadel. Zprávy v televizi to plnilo docela dlouho, snad půl roku, protože to bylo ideologicky téměř neškodné.

Erupce sopky Eldfell v roce 1973 a lávou postižená obec Heimaey.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Christian Bickel / Wikimedia Commons

Když jsem na Vestmanské souostroví o 45 let později dorazil a přístav Heimaey viděl na vlastní oči, přesně jsem si představoval ono místo, kde byl hasičský člun zakotvený. A taky jsem si vybavil, jaký dojem na mou dětskou duši dělaly ty proudy vody a sloupy páry.

V útesech ostrova tehdy samozřejmě pobývaly tisíce ptáků, a těm tenkrát bylo rozhodně úzko… Při mé návštěvě už ale byli ptáci dávno zpátky na svých hnízdních římsách.

Hoří teď ve světě více nebo méně, než třeba před dekádou, stoletím?

Myslím si, že hoří podobně často.

Za pocit, že je na světě více ohňů, jsou odpovědné dva jevy, lepší zpravodajské pokrytí katastrof a do jisté míry i klimatický výkyv, který nazýváme globální změnou klimatu. Čili tam, kde je méně srážek a tedy více sucho, požáry mají jednodušší cestu.

Překvapuje vás tedy, kde teď v Evropě hoří?

Já požární statistiky nesleduju úplně pečlivě, ale ptáte-li se takto, řeknu, že vlastně nepřekvapuje. Viděl jsem po Evropě na vlastní oči různá lesní vegetační pásma, lesy hospodářské, pralesní formace, i lesy vyloženě uměle vytvořené. A na více místech jsem se divil, proč tam už nezahořelo dávno.

Kde například?

Mnoho tuzemců se třeba na dovolené – v Řecku, Chorvatsku – setkalo s vegetační formací, která se jmenuje obecně garrigue, a ve východním Středomoří frygana. Je to takový pás trnitých keřů poblíž moře, vzniklých kozí pastvou a občasnými ohni. Garrigue sice umí hořet, ale neděje se to příliš často. Když se lidským přičiněním kolem moře rozšíří borovice halepská, což se děje i na Dalmatském pobřeží Chorvatska, je na budoucí malér zaděláno.

Gariggue.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Christian Ferrer / Wikimedia Commons

Milá borovice halepská totiž drží šišky a suché jehličí velmi dlouho na stromě, kde je obojí po většinu času naprosto suché a pouze čeká na zdroj ohně. Což může být nedopalek cigarety nebo oheň neuhašený po pikniku. Požáry kolem Athén, které jsou tak časté, jsou primárně způsobeny přesně takovou neuváženou výsadbou.

Je nějaký rozdíl, když oheň vznikne přirozeně, a když je viníkem člověk?

Není jedno, kdo za oheň může. Oheň vzniklý přírodní cestou je záležitost vis major. Zatímco oheň coby důsledek lidského lajdáctví je záležitost trestná a trestuhodná.

Škody požárem na ohněm zasažených nemovitostech za nás vyčíslí pojišťovny, mají to hezky tabulkově podchycené. Kdo ale vyčísluje škody, ztráty a újmu napáchanou ohněm na životním prostředí?

Škody na životním prostředí se vyčíslují komplikovaně, a je jedno, jestli jsou škody způsobené lesním požárem, nebo ztroskotáním tankeru, anebo válkou.

Lesníci mohou spočítat škodu v hospodářském lese, což ale principiálně není případ národního parku, kde lesy mají jinou funkci než hospodářskou.

Škoda na chráněných živočiších, a obecně na živočiších, se taky vyčísluje velmi komplikovaně, a to i v případě, že známe přesný počet usmrcených jedinců.

Vždy tedy půjde o kvalifikované odhady. Pouze u konkrétně sledovaných jedinců by snad bylo možné říci, ano, tady byl telemetricky sledovaný jedinec, jeho stopa mizí v lokalitě, kde proběhl požár...

Rákosina se po požáru zregeneruje rychleji než po zásahu buldozerem.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jon Bunting / Flickr

Jak dlouho trvá regenerace po požáru?

Regenerace je u různých biotopů velmi různě dlouhá. U lesů záleží na množství srážek, délce vegetačního období. V horských polohách se společenstvo regeneruje výrazně pomaleji. Stopy velkého a člověkem založeného požáru jsou na svazích řeckého Olympu jasně patrné ještě po sto padesáti letech.

U lesa je zásadní problém, že lidskými měřítky vidění času je regenerace lesa po jakémkoli kataklyzmatickém jevu prostě nepřiměřeně dlouhá. Les je něco, co za normálních okolností pěstuje pět generací lesníků…

Rákosina se po ohni zregeneruje za jeden rok a ptáci se do ní hned poté vrátí. Čímž nikomu neradím zapalovat rákosiny. Je to ale rozhodně rychlejší regenerace, než po technickém zásahu buldozerem…