https://ekolist.cz/cz/publicistika/rozhovory/vaclav-hlavac-delat-jen-ploty-kolem-dalnic-nestaci
zprávy o přírodě, životním prostředí a ekologii
Přihlášení

Václav Hlaváč: Dělat jen ploty kolem dálnic nestačí

29.3.2005 16:49 | PRAHA (EkoList)
„Udělat kolem dálnice plot bez toho, že umožníme zvířatům bezpečný průchod, je polovičaté řešení. Populace to může ničit víc, než když budou jednotlivá zvířata dál hynout pod koly,“ říká Václav Hlaváč z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, který se dlouhodobě zabývá fragmentací krajiny a jejím dopadem na přírodu.
 

EkoList: Co rozdrobení krajiny pro živočichy a rostliny znamená?
Václav Hlaváč: Rozdrobení krajiny je jedno z hlavních ohrožení živé přírody. Dopad má především na živočichy, k jejichž biologii patří daleké přesuny. Hlavně liniové stavby vytvářejí z krajiny izolované „ostrovy“, kde jsou části původně souvislé populace uvězněné bez možnosti setkávat se s těmi okolními.

Los, který několik dní bloudil podél dálnice D1 u Humpolce a nemohl se dostat na druhou stranu, kde chtěl pokračovat dál na Třeboň.
Foto: Václav Hlaváč

Negativních dopadů je celá škála, například genetická izolovanost. Malé populace bez možnosti doplnění genofondu jsou z dlouhodobého hlediska odsouzené k zániku. U řady druhů jsou migrace nutné pro existenci dané populace a pro její fungování. V oblastech, kde jedinců druhu ubývá, se populace neobejde bez toho, aby tam občas nějaké zvíře přišlo. Na malém území navíc může vzniknout třeba epidemie nebo se odehrát nějaká živelná pohroma. Velká populace tyhle rány dokáže zacelit, kdežto ta nepočetná a izolovaná se s tím už nikdy nemusí vyrovnat. Rozdrobení krajiny nejviditelněji dopadá na druhy, které při malém počtu jedinců obývají rozsáhlá území. Nejkřiklavějším případem jsou velcí savci jako los, rys apod. Dálnice může vymezit oblasti, kde žije jen několik desítek zvířat. Rozdrobením původní populace dochází k tomu, že v těchto izolovaných „ostrovech“ zvířata poměrně rychle vymírají.

Nic jiného než dálnice přírodě nevadí?
Bariér je pochopitelně mnohem víc. Můžou to být silnice nižších tříd, železniční koridory i plavební kanály. Třeba výstavba kanálu Dunaj – Odra – Labe by určitě přinesla velké problémy pro pohyb zvířat. Většina druhů je schopna překonat i velké řeky, jde ale o řeky v přirozeném stavu, kde jsou normální břehy, mělčiny a klid na to, aby si zvíře mohlo rozmyslet, kde vodu přejde. Zato kanál, který má na obou stranách sečené břehy a cesty, je pro zvířata naprosto nepřekonatelný.

U silnic má význam hustota provozu, záleží i na rozložení dopravy během dne. Velcí savci se přesunují nejčastěji od půlnoci do tří do rána – jsou dálnice, kde je v této době téměř nulový provoz, a naopak jsou silnice, kde auta sviští celou noc. I tohle hraje roli. O bariérách proto mluvíme nejen v případech, kdy jsou stoprocentně nepřekonatelné.

Kterým jiným druhům rozdrobení vadí?
Významně vadí třeba obojživelníkům. Těm můžou i daleko menší silnice vytvářet neprůchodné bariéry – pro žáby je nepřekonatelný i třiceticentimetrový obrubník. Fragmentace krajiny pro ně spočívá i v tom, že se od sebe vzdalují centra jejich rozmnožování. Vysušily se mokřady, zregulovaly potoky a místa, kde se obojživelníci můžou rozmnožovat, jsou daleko od sebe a často jsou ještě oddělená intenzivně využívanou zemědělskou krajinou. Pochopitelně se to týká i bezobratlých, v některých případech i rostlin, záleží na jejich strategii šíření.

Nepřekonatelnost bariéry asi nespočívá pouze v tom, že zvíře něco přejede ...
Ano. Všichni známe obrázky zabitých zvířat na silnicích. U některých druhů může přímo úmrtnost na silnicích ovlivnit vývoj populace, například u vydry. Ale u většiny druhů je významnější vliv bariéry a rozdrobení krajiny. Většina lidí se domnívá, že oplocením dálnice se problém vyřeší – zvířátka nám nebudou běhat pod auto a bude to dobré. Ano, úmrtnost zvířat se dá oplocením dálnic výrazně snížit, ale na druhou stranu tím z dálnic děláme stoprocentní bariéry. Pro řadu lidí je to možná těžko přijatelné, ale skutečností je, že když se každému druhému nebo třetímu zvířeti podaří přes dálnici dostat, tak se populace se ztrátami vyrovná – zatímco s naprostou neprostupností ne.

Snažíme se samozřejmě vyhnout jak nehodám, tak neprůchodnosti komunikací. Cesta je jasná: mít dostatek bezpečných průchodů a zároveň zabezpečit oplocením dálnici tak, aby na ni živočichové nemohli. Udělat ale jen plot bez toho, že umožníme bezpečnou migraci, je polovičaté řešení. Populace to může ničit víc, než když budou jednotlivá zvířata dál hynout pod koly.

Jak by to tedy mělo vlastně vypadat?
Obecně jsou dvě možnosti zprůchodnění liniových bariér. Jednak spodem pod klasickým mostem, jednak vrchem – pak jde o tzv. zelené mosty nebo ekodukty. Průchody pod dálnicí mohou plnit víc účelů – most přes řeku se může rozšířit a dobře sloužit i zvířatům. Podchody pro zvířata velikosti zhruba srnčí zvěře nebo divokého prasete by měly být asi patnáct metrů široké a tři čtyři metry vysoké, pro jelena, losa a velké šelmy musí být mosty větší, aspoň 40 metrů široké a minimálně pět metrů vysoké. O využívání mostu rozhoduje i celá řada dalších věcí – jestli tam vede cesta, jestli tam není blízko hájovna se psy, jestli tam není polní cesta, kde často chodí lidi, jaký je povrch dálnice, jak je uložená mostní konstrukce. Tohle všechno ovlivňuje hlučnost a zvířata na to velmi citlivě reagují.

Václav Hlaváč.
Foto: Jan Stejskal/EkoList

U mostů vrchem se doporučuje, aby vyhovovaly co nejvíce druhům živočichů. Měly by být 40, ještě líp ale 50 metrů široké. Výhodou ekoduktů je, že na nich jde imitovat stav okolního prostředí, takže biotopy můžeme propojit úplně přirozeně. Pod mosty většinou chybí rostliny, protože tam není dost světla a kvůli tomu je to pro řadu bezobratlých a plazů neatraktivní prostředí, kterému se vyhýbají.

Může přírodě pomáhat i most, který bude lidem sloužit k něčemu jinému?
Na to neexistuje jednoznačná odpověď. U podchodů pod dálnicí je to jasné, to jsou většinou víceúčelová zařízení, ať už most přes polní cestu nebo řeku, u kterého se jen zvětší parametry a slouží i přírodě.

U staveb vrchem je třeba počítat s tím, že jde o stavbu v řádech desítek, někdy i stovek milionů korun. Je potom otázka, jestli připustit riziko jejího znehodnocení třeba lesní cestou. Obecně se doporučuje, aby tam žádné cesty nevedly. Pokud tam povede nezpevněná lesní nebo polní cesta pro náhodný provoz, pak by měl být ekodukt o to širší a navíc by cesta měla být odcloněna nějakou vegetací. Ale tam už je těžké hledat pravidla. Průjezd dvou traktorů denně asi rušit nebude, ale když tam dvakrát denně projde člověk se psem, tak už to zvěř ruší. Aby se těmto rizikům předešlo, hledá se spíš řešení, kde je průchod pro techniku nebo lidi mimo ekodukt. U staveb v zahraničí jsou většinou z obou stran husté, nepřístupné porosty.

Může rozdrobení krajiny přírodě také nějak pomoct?
To je záludná otázka. Myslím si, že rozdrobení krajiny bariérami je nepřirozené a žádný kladný efekt nemá. Jediné, o čem se hovoří v pozitivním slova smyslu, jsou silniční okraje podél dálnic – pro naše poměry to ale není moc pochopitelné ani využitelné. U nás je totiž relativně zdravé přírody dost a silniční okraje vnímáme spíš jako dotčenou součást silniční stavby. Ale třeba v Holandsku, kde už je úplně umělá krajina, se na silničních okrajích pohybuje „divočina“, dokonce tam existují studie, podle kterých jsou asi dvě třetiny tamějšího druhového bohatství motýlů vázané na silniční okraje. Ale tohle platí pouze v zemi, kde je okolní přírody velmi málo.

Je známá nějaká únosná míra rozdrobení krajiny?
Ta je pro každý druh jiná. Obecně je to problém, ale najít správnou míru nejde. Při plánování staveb je navíc nutné si uvědomit, že z hlediska vývoje populací jsme teď ve velmi krátkém časovém úseku – nárůst dopravy je otázka posledních dvou tří desetiletí, což je z hlediska vývoje druhu nic. Musíme počítat s tím, že vývoj půjde velmi rychle dopředu a že za padesát let tady bude dálnic ještě víc. Fragmentaci přitom způsobují i zastavěná území, intenzivně využívané pozemky, těžební prostory. Pro velké savce můžou být překážkou i oplocené pastviny. O liniových stavbách jen mluvíme víc, protože na rozdíl třeba od pastvin nejdou obejít. Stanovit nějakou přípustnou míru je tedy velmi ošemetné. Zásadní je třeba zachování průchodnosti D47 z Olomouce na Ostravu, která odděluje Beskydy od Jeseníků. I kdyby tam medvěd nebo rys prošel jen dvakrát, třikrát za rok, je to strašně důležité, protože bez toho se české a karpatské populace už nikdy nesetkají. Musíme se teď u všech nových staveb snažit, aby byly maximálně možně průchodné a doufat, že to bude ještě nějakou dobu stačit.

O fragmemntaci české krajiny čtěte v článku Vězni mezi dálnicemi - jak je fragmentována krajina ČR?.

O tom, jak vadí překážky v krajině lidem, se dočtete v rozhovoru s ochranářem Pavlem Křížkem Jde o svobodu v nás (EkoList říjen 2004).

Jan Stejskal
tisknout poslat
 twitter

Online diskuse

Redakce Ekolistu vítá čtenářské názory, komentáře a postřehy. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se ale zároveň zavazujete dodržovat pravidla diskuse. V případě porušení si redakce vyhrazuje právo smazat diskusní příspěvěk
Do diskuze se můžete zapojit po přihlášení


Zapomněli jste heslo? Změňte si je.
Přihlásit se mohou jen ti, kteří se již zaregistrovali.

reklama


Blíž přírodě

Pražská EVVOluce

Ekolist.cz je vydáván občanským sdružením BEZK. ISSN 1802-9019. Za webhosting a publikační systém TOOLKIT děkujeme Econnectu. Navštivte Ecomonitor.
Copyright © BEZK. Copyright © ČTK, TASR. Všechna práva vyhrazena. Publikování nebo šíření obsahu je bez předchozího souhlasu držitele autorských práv zakázáno.
TOPlist