Nebojte se vermikompostování aneb Jak na chov žížal „domácích“

Už uplynul více než rok od chvíle, kdy jsme si doma v kuchyni ubytovali malou žížalí populaci. Od té doby jsme si s nimi užili trochu starostí i radosti. A té bylo víc. Věřili byste třeba, že večer, kdy se všechno zklidní, můžete žížaly poslouchat, jak vesele "chroupou"?

Proč jsme si pořídili žížaly? Chtěli jsme jednak zužitkovat bioodpad z kuchyně, jednak vyprodukovat vlastní kvalitní přírodní hnojivo pro naši malou balkónovou zahrádku. Vermikompostér dokáže splnit obě přání. A to za minimální cenu. Ani v kuchyni přitom nenatropí více nepořádku nebo zápachu než obyčejný koš nebo květináč s hlínou.

Náš život se žížalami začal cestou do obchodu pro tři umělohmotné krabice o objemu asi 10 l s víky (víka stačila pouze dvě). Do obou vík a dna dvou krabic jsme provrtali na stejných místech otvory a naskládali je na třetí neprovrtanou krabici, která slouží ke sbírání přebytečné vody. Jednoduchý vermikompostér byl hotov.

Kromě kupovaných krabic je možné na vermikompostér použít například prázdné kbelíky od potravin nebo pokojových barev. Takové vermikompostéry si můžete vyrobit pod dohledem zkušeného lektora například na workshopech obecně prospěšné společnosti KOKOZA. Vyhnete se tak začátečnickým chybám, jaké jsme udělali třeba právě my, když jsme otvory ve vermikompostéry udělali moc velké a žížaly jimi dodnes rády utíkají i do prostoru určeného pro odkapávající vodu, tzv. „žížalí čaj“ nebo „džus“. Což je mimochodem také výborné tekuté hnojivo.

Vermikompostér je možné i koupit, pak vás ale vyjde jeho pořízení několikanásobně dráž.

Kam na žížaly

Dalším krokem je sehnání žížal. Do vermikompostérů se dávají žížaly kalifornské, žravější příbuzné našich hnojních žížal. Jejich násada stojí u chovatele kolem dvou set korun, pořídit si ji ale můžete i u zkušenějšího vermikompostujícího kolegy. Třeba za čokoládu.

Naše násada od chovatele obsahovala asi 150 malých žížalek, trvalo proto asi dva měsíce než povyrostly tak, aby zvládly zpracovávat všechen námi vyhazovaný bioodpad. Od jiného vermikompostujícího už dostanete pravděpodobně dospělé žížaly. Ty prý zvládnou každý den zpracovat tolik potravy, kolik sami váží.

Nové žížaly jsme ubytovali ve vermikompostéru na vrstvě papíru a v kupičce půdy a čekali, až začnou mít zájem o naše první slupky a odkrojky z kuchyně. „Rozjezd“ vermikompostéru, tedy doba než žížaly zvládnou zpracovávat pravidelnou dávku bioodpadu, může trvat několik týdnů až měsíců. Pokud je ve vermikompostéru i po třech měsících potravy stále nadbytek, je něco špatně, ve vermikompostéru je na produkovaný odpad žížal stále málo nebo tam nemají dobré prostředí pro rozmnožování.

Kalifornské žížaly jsou choulostivější než ty naše české, nejlépe se jim daří při teplotách 5-26 °C. Na to je třeba brát ohled při uvažování, kam vermikompostér umístit. Náš jižně položený balkon by na ně byl v létě příliš teplý, rozhodli jsme se mít proto vermikompostér přímo v bytě, v kuchyni. Ti, co mají balkon na severní stranu, mohou mít vermikompostér tam, na druhou stranu ho ale v zimě musí buď velmi dobře zateplit nebo žížaly raději na chladné období přesunout na teplejší místo. Třeba do chodby nebo komory. Právě tam mají ostatně někteří vermikompostující žížaly celoročně.

Žížalí chutě

Co žížalám chutná se pozná velmi snadno. Mizí to jako první. Naše žížaly mají například rády odkrojky rajčat, ohryzky od jablek, kávový logr nebo listy salátu. Malé kousky a slupky od další zeleniny mizí ve vermikompostéru také rychle. Žížaly si poradí i s celým čajovým sáčkem, zmuchlaným ubrouskem nebo rozmačkanou skořápkou od vajíčka. Problém dělají až větší kusy zeleniny jako slupky od okurky, odřezky lilku apod. Pokud je jich tam větší množství, nebo jsou po delší dobu na vzduchu, může se na nich objevit plíseň. Předejít se jí dá pečlivým zahrabáním zbytků do vermikompostéru.

Kromě plísně nejčastěji vermikompostování znepříjemňují mušky octomilky. I my jsme s nimi několikrát bojovali. Více o tom, jak na ně v článku Jak na octomilky? Nechte je umřít hlady utopte je nebo je ulovte vysavačem.

Někdy se může stát, že je prostředí ve vermikompostéru příliš suché, nebo naopak vlhké. Sucho lze snadno vyřešit pokropením, nadměrné vlhkosti se zbavíte přidáním savého papíru a provzdušněním (prohrabáním). Objeví-li se nějaký jiný nečekaný problém, google poradí. Počet lidí, kteří mají zkušenosti s vermikompostováním a dělí se s nimi na internetu, roste.

Sama hlouběji „do žížal“ nahlížím velmi zřídka. Jen pokud odebírám násadu pro zájemce nebo hotový vermikompost. Ten se pozná velice snadno: je to tmavěhnědá drobtovitá hmota. Bohužel zatím nemám vermikompostu takové množství, jaké bych si přála. Upřímně musím přiznat, že je to asi tím, že doma málo vaříme. Přesto jsem letos na jaře "sklidila" svůj první zralý vermikompost a nedávno mi v něm vyklíčila semínka bazalky. Mnohem více mám poslední dobou žížalího čaje, díky kterému mohu pravidelně přihnojovat všechny své rostlinky na balkóně.

Produkci žížalího čaje a kompostu má každý chovatel jinou, záleží právě na množství a typu jeho bioodpadu i řešení a umístění vermikompostéru.

Žížaly jsou ideálním zvířátkem pro zaneprázdněného člověka. Pravda, nepomazlí se s nimi. A často je ani neuvidí, protože nemají rády světlo a před pohledem svého "páníčka" utíkají. Na druhou stranu ale nevyžadují více pozornosti než odhození pár zbytků týdně z kuchyně. Mají-li dostatečnou zásobu potravy, bez problému zvládnou i vaší dovolenou. A zaposloucháte-li se večer do vermikompostéru, uslyšíte uvnitř tiché žížalí štrachání.

---

reklama

---