Přírodní, lokální, intenzivní. Slova, která nás klamou

Jenom to, že k nám na talíř produkty rostlinné či živočišné výroby necestovaly tisíce kilometrů, neznamená, že byly produkovány udržitelně či eticky.

Zdroj | Piqsels

Pokud je poživatina označena jako lokální, místní, máme tendenci si ji povědomě řadit mezi ty lepší, méně škodlivé životnímu prostředí. Jak ale dodává Garnettová, koncept, v němž za námi potravina přicestovala z kratší vzdálenosti, nemusí nutně znamenat, že je snad pro životní prostředí lepší. „Určitě to není takhle automatické, ostatně, každá životní prostředí poškozující činnost je někde lokální,“ říká.

Jenom to, že k nám na talíř produkty rostlinné či živočišné výroby necestovaly tisíce kilometrů, neznamená, že byly produkovány udržitelně či eticky. „A když přijde na bilance emise skleníkových plynů, mnohem méně záleží na tom, odkud to přijelo, než co to vlastně je,“ vysvětluje Garnettová.

Pokud nelétá, není to důležité

Emise vycházející z přepravy potravin se v průměru podílí jen na 6 % celkové uhlíkové stopy onoho produktu. Většina poživatin se k místu prodeje/spotřebiteli dopravuje lodí, po železnici či nákladními automobily. Výraznější emise jsou spojené jen s přepravou potravin letecky.

Takže pokud si zrovna náhodou nepochutnáváte na banánech, které přiletěly z Kostariky nebo Panamy, není koncept „najetých kilometrů“ u potravin zase až tak podstatný, a to, že je potravina „lokální“, znamená z hlediska její uhlíkové stopy jen velmi málo. Tím, že si budeme z regálů vybírat přednostně jen lokálně produkované potraviny, reálně ve vztahu k životnímu prostředí změníme jen velmi málo.

Dalším zapeklitým slůvkem je přídomek intenzivní. „Ten bývá u zemědělských produktů vnímán pozitivním kontextu jen velmi zřídka,“ říká Garnettová. Spotřebitelé si ho obvykle spojují s masivní velkoprodukcí, špatnými životními podmínkami chovaných zvířat, výrazným znečištěním. A tím, co se dá nazvat korporacemi bez tváře. Jenže ona intenzita hospodaření je dost nevykresleným pojmem.

Jde o to v oblasti jakých vstupů je o té intenzitě vlastně řeč. „Je to produkci, která si žádá intenzivní vynaložení lidské pracovní síly? Je to intenzivní v oblasti spotřeby energií, elektřiny? Jde o vysokou spotřebu pohonných hmot, hnojiv, pesticidů? A uvažujeme tu o úrovni vstupů v přepočtu na hektar, na tunu sklizeného produktu, nebo třeba na 1 000 kalorií?“

Intenzivní znamená efektivní. Většinou

Domácká produkce dvou záhonků hlávkového salátu se nám může jevit velmi neintenzivní, ale kdyby byly stejných způsobem pěstovány na hektarech obdělávané plochy, bylo by to až zatraceně intenzivní. Mnoho druhů ovoce a zeleniny, od jahod přes houby až po vanilku, je třeba sklízet ručně. A tudíž je tu vynaložení energie lidské práce rovněž velmi intenzivní.

Domácká produkce dvou záhonků hlávkového salátu se nám může jevit velmi neintenzivní, ale kdyby byly stejných způsobem pěstovány na hektarech obdělávané plochy, bylo by to až zatraceně intenzivní.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Chesapeake Bay Program / Flickr

Minimálně ve srovnání s plodinami na orné půdě, které může sklízet mnohem méně lidí, obsluhujících kombajny a traktory. „Ekologicky pěstované plodiny se často používají jako srovnávací opak, protipól „intenzivnímu“ zemědělskému hospodaření. Ve skutečnosti jsou ale ty „eko“ pěstovány mnohem intenzivněji,“ říká Garnettová.

Organické zahradničení používá méně/žádné pesticidy. Takže ano, je v ohledu spotřeby pesticidů rozhodně méně intenzivní. Zrovna tak je ale náročnější na energii, a třeba na spotřebu pohonných hmot strojů, které mechanicky ničí plevel bez použití herbicidů (anebo náročnější na dodatečnou lidskou práci při ručním hubení plevele).

Záleží vlastně jen na tom, na základě čeho budeme ty vstupy do hospodaření hodnotit. Jinak je ale bez bližšího určení to slůvko intenzivní spíš zmatečné a zneužívané marketingem. Intenzivně pěstované biojahody by totiž asi na odbyt moc dobře nešly.

„Jinak je pojem intenzivní zemědělství zneužíván jako zkratka pro zemědělství s vyššími výnosy, s velkou produkcí na hektar,“ dodává Garnettová. „A taková efektivita využití půdy při produkci potravin je obecně vnímána pozitivně. Zemědělské systémy s vysokými výnosy, s nízkým znečištěním, nízkou erozí, půdy jsou pravděpodobně tím hlavním způsobem, jak můžeme nakrmit svět s co nejmenšími škodami na životním prostředí.“

Alternativou k intenzivnímu zemědělství s vysokými výnosy je extenzivní zemědělství s nízkými výnosy, které paradoxně vyžaduje mnohem větší zábor půdy, na úkor přírodě. Půdy, která by mohla být místo toho využita třeba pro zalesňování, mokřady, solární nebo větrné elektrárny, obytné domy nebo parky. Zkrátka, není všechno zlé, co je intenzivní.

Dřív to nebylo lepší

V kolekci slůvek, které jsou spíše nehezkými nálepkami, má označení produkce průmyslová rozhodně své místo. S tím, že průmyslová je samozřejmě špatná. Garnettová tentokrát nešťourá přímo do toho, co všechno ona průmyslová produkce obnáší, ale upozorňuje na možné zkreslení. „Naznačuje to, že zemědělství před průmyslovou revolucí bylo vždy udržitelné. Tak tomu však není.“

Staří Římané byli mistry v tom, jak svým zemědělstvím učinit krajinu kolem sebe poničenou, náchylnou erozi, zdevastovanou. Na silně extraktivní zemědělství dojeli výbojní Aztékové a podlomilo i říši Mayů. Severští osadníci, Vikingové, dovedli doslova za pár století krajinu Islandu k ekologickému kolapsu. Tím, že odlesňovali ostrov pro své plodiny a dobytek, přivodili fatální úbytek obdělávatelné půdy.

Celý středověk v Evropě je plný příkladů dočista neprůmyslového, ale dočista katastrofálního hospodaření. „Jak starobylé, tak i moderní zemědělské systémy mohou výrazně poškozovat půdu i okolní přírodu,“ říká Garnettová. A slůvko průmyslová je skutečně jen jakousi popisnou nálepkou.

V kolekci slůvek, které jsou spíše nehezkými nálepkami, má označení produkce průmyslová rozhodně své místo. Naznačuje to, že zemědělství před průmyslovou revolucí bylo vždy udržitelné. Tak tomu však není. Už Staří Římané byli mistry v tom, jak svým zemědělstvím učinit krajinu kolem sebe poničenou, náchylnou erozi, zdevastovanou.

Licence | Všechna práva vyhrazena. Další šíření je možné jen se souhlasem autora

Zdroj | Depositphotos

Pastvina je problém

A co tu máme dál? Z pastviny, potažmo „krmeno trávou“. Obvykle pochopitelně ve vztahu ke zvířectvu, určenému pro masnou produkci. Hovězí, skopové. Konzumace masa má ve vztahu k životnímu prostředí nejeden černý puntík, je to z hlediska uhlíkové bilance poněkud nehospodárný způsob produkce kalorií, ale býčci krmení čerstvou trávou se jeví být o cosi snesitelnější.

Garnettová upozorňuje, že zrovna pastva je z hlediska životního prostředí větší zátěží než třeba kravíny, odkud skot zahlédne na louku jen z okna. „Hovězí a jehněčí maso krmené trávou má však ve srovnání s vepřovým, kuřecím masem, potažmo s rostlinami bohatými na bílkoviny, jako je hrách, fazole a čočka, nejen obrovskou uhlíkovou stopu, ale i ‚půdní‛ stopu, vyjádřenou záborem plochy.“

I nepřírodní je docela fajn

A ve finále, krajně matoucí je i slůvko přírodní. Zní lákavě, přívětivě, čistě, přirozeně. „Přírodní potravina, to zní jako něco, co je dobré pro nás i pro planetu,“ říká Garnettová. „Na druhé straně, nikdo nepošle své děti do lesa s tím, ať snědí všechno, co tam uvidí a najdou. I když to určitě přírodní je, dobré to být nemusí.“

Přírodní může být zrovna tak nejedlé, nebezpečné, jedovaté. A tím to popisné líbivé slůvko trochu ztrácí na očekávaném významu. Přírodní kukuřice, teosinte, byla obyčejnou trávou. Přírodní rajčata byla zelená, velká jako hráček a mírně jedovatá. Brambory nebyly o moc větší a jedovaté byly pořádně. Mrkve byly pětkrát menší, dřevnaté, fialové či bílé. Tyto plodiny jsme posledních 7-10 000 let šlechtili, aby se co nejvíc vzdálily od své přírodní předlohy.

V přírodě neuvidíte domácí krávu nebo kuře, protože by je v mžiku sežrali predátoři. „Tato zvířata existují jen proto, že je lidé vyšlechtili z méně chutných a hůře ovladatelných divokých předků,“ říká Garnettová. Jejich ryze nepřírodní podoba ale hraje v náš prospěch. A „nepřírodní“ je užitečné i nadále.

Maso je často považováno za přirozenější než veganské alternativy masa vařené v kádích s řadou různých přísad. Ovšem alternativy masa, byť nepřirozené, nepřírodní, mají ve srovnání s masem obecně mnohem menší uhlíkovou/půdní stopu.

„Přírodní tedy automaticky neznamená výhru. A i nepřírodní, nepřirozené může být pro přírodu lepší,“ uzavírá Garnettová.

Přečtěte si také |

Co se stane, když do pole dopadne dělostřelecký granát?

„Až tedy příště bude někdo mluvit o intenzivním zemědělství nebo přírodních potravinách, zeptejte se ho raději, co přesně má na mysli,“ doporučuje uzavírá Garnettová. Slova umí být ošidná. Zvlášť když jim sami přikládáme význam, který ve skutečnosti mít nemusí.