Všední trable s výpočty uhlíkové stopy

Uhlíková stopa versus udržitelnost. Dá se najít jednoduchý návod k šetrnosti vůči prostředí?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Chris Potter / Flickr.com

Řekněme, že se ocitnete ve Francii, kde jste postaveni před volbu, zda si na svačinu koupit v supermarketu rajčata z Francie nebo Maroka. Které si vyberete? Pokud říkáte, že dáte přednost lokální produkci, a sáhnete po těch francouzských, máte přibližně 50 % šanci, že jste neúměrně zvýšili svou uhlíkovou stopu a planetě neprospěli. Jak to? Záleží na ročním období. Uhlíková stopa dovozu marockých rajčat sice není malá, ale v zimním období je menší, než uhlíková stopa rajčat francouzských pěstovaných ve skleníku. Což se jistě hodí vědět a propříště si tuhle sezónní anomálii pohlídáte, abyste neudělali chybu. Jenže ji stejně uděláte. Proč?

Je sezónní lepší a co vlastně znamená lokální?

„Problém s obsesivním počítáním uhlíkové stopy je, že vykresluje příliš těsné hranice kolem věcí, které jsou mnohem komplexnější,“ říká Alan Pears z univerzity RMIT v Melbourne. „Takže kvůli uhlíkové stopě přehlédnete širší souvislosti toho, co se vlastně děje.“ V zimní Francii zakoupené marocké rajče má sice menší uhlíkovou stopu, než lokální skleníkový výpěstek. Ale spotřeba vody na vypěstování marockého rajčete je vyšší. Navíc v zemi, která má o vodu nouzi. Šetrnější pro lidi i pro planetu tedy produkce rajčete na import z Afriky není. A na vás je, jestli se přidržíte jen uhlíkové stop,y anebo širšího řetězce souvislostí. Říct se také nedá, že lokální produkce je vždy lepší. Proč?

„Nikdo totiž nekvantifikuje, neměří, jak vlastně takový lokální produkt vzniká. Není tu žádná certifikace, měření, jen ukazatel geografické vzdálenosti,“ dodává Pears. Koupit si v Utrechtu „lokální“ sýr vyrobený z kravského mléka se může zdát jako dobrý nápad. Jenže uhlíková stopa nizozemské zemědělské produkce bude asi desetinásobná než u totožného sýru kdesi z Rumunska. Termín „lokální“ může krýt dočista jiné váhy a bukurešťský sýr v Amsterodamu, kam přicestoval 2200 kilometrů dlouhou trasou, je v podstatě lepší alternativou. Není ale třeba držet se jen poživatin.

Elektromobily? Záleží na elektřině

Klasikou uhlíkových počtů jsou třeba elektromobily. Které, čím více a dále jezdí, tím se stávají čistší, ne? Samozřejmě, že ne. Záleží totiž na zdroji, který jim dodává energii. A ten se může dost výrazně lišit. V Západní Austrálii, kde v energetickém mixu dominují fosilní zdroje energie, je elektřina pro váš automobil čistá v nejlepším případě z 20 %. Takže za pomyslným výfukem vašeho elektromobilu zůstává pořádný dým a čím více jezdíte, tím více škodíte. Pokud to chcete zvrátit, musíte si zajet na jih Austrálie. Tady se obnovitelné zdroje podílí na mixu energií 52 %. Tady můžete jezdit elektromobilem čistě. Tedy, skoro. Musíte ho nabíjet přes den, kdy ze solárních farem proudí do systému čistá elektřina. Ne v noci, kdy pokles solární produkce vykrývá uhlí. Máme vyhráno? Jak se to vezme.

Zatímco provoz elektromobilů je jen tak čistý jako zdroje, které je napájí, jejich výroba je dost špinavá. V Evropě například vyrobíte konvenční auto se spalovacím motorem s nižšími emisemi než elektromobil. Zatím. A samozřejmě, jsou tu emise samotné baterie elektromobilu. Za lithiem v baterii stojí totální devastace životního prostředí v Jižní Americe. Můžete ji ignorovat a tvrdit, že jezdíte ekologicky? Z toho by jeden zase dostal hlad. A protože jsme v Austrálii, můžete si vybrat mezi hovězím stejkem anebo klokaním masem. Tady je to snad jasné: klokani neprodukují tolik metanu, jsou sezónní a lokální, ne?

U jídla nejde jen o emise před kuchyní

„Jenže s jídlem se nepojí jen čistě produkční emise,“ říká Pears. „Výrazná část uhlíkové stopy dlí třeba v chlazení, mrazení.“ A v tom klokani bohužel vedou nad hovězím. Navíc chladící zařízení zásobuje špinavá „fosilní“ elektřina. „Vše, co se nedojí, tady z 90 % skončí na skládkách. A stane se při rozkladu zdrojem metanu.“ Řešením by tu mohla být spíše přiměřená porce než třeba uhlíková daň z masa. Protože i kdybychom jednou dosáhli super-zdravé diety, více než o 25 % své emise spojené se stravováním stejně nesnížíme. Nejde to lépe? Jistě. A systém uhlíkových odpustků a offsetů se přitom jeví vcelku slibně. Záleží ovšem, jestli se tato daň promítne do zlepšení stavu životního prostředí na národní úrovni, anebo na mezinárodní. Někde v zámoří.

Jak uzavírá Pears: „Můžete vidět určitou výseč problému, anebo vzít do úvahy celý, mnohem složitější systém.“ Pak jsou ale všechny volby, které se odvíjí od výpočtu jednoduché uhlíkové stopy, mnohem náročnější.