Kanadské elektrárny dají Americe čistou energii, ale tráví vlastní domorodce

Když po výstavbě přehrady dojde na zatopení území, z půdy a vegetace se do vody uvolní rtuť. Berte to jako regionální geologickou anomálii. Nejrůznější bakterie ji pak metabolizují na methylrtuť. Neurotoxickou látku, která se hromadí v rybách, ptácích, tuleních. A lidech.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Jacob Heisterkamp / Flickr.com

Klasická environmentální klišé teď dostávají v Kanadě na frak. Moudří a v souladu s přírodou žijící Indiáni (Inuiti, klasifikovaní jako původní domorodí obyvatelé amerického kontinentu), jsou obvykle považováni za ty hodné. Jenže v ústí Churchill River domorodci loví puškami tuleně pro tuk, maso a kůže. Lov tuleňů je pak obvykle považován za barbarské zvěrstvo, což ale s touto představou o domorodcích nejde moc dohromady. Tento cyklus lovu a obživy pak komplikuje výstavba přehrad v říční kaskádě, od Muskarat Falls až po Gull Island. Vlastně na 100 kilometrech říčního toku se tu do budoucna počítá s dvaadvaceti hrázemi. Jsou přehrady špatné? Vodní elektrárny se zpravidla počítají mezi čisté a obnovitelné zdroje energie.

Rozhodně energii ze vznikajících kanadských vodních elektráren jako čistou vnímají Američané, kteří se mají stát jejími hlavními odběrateli. Například stát Maine se zavázal, že bude spotřebovávat z 80 % jen energii z obnovitelných zdrojů, ve Vermontu totéž s 90 %. A v Minnesotě, New Yorku, Kalifornii, Washingtonu a na Rhode Islandu se přihlásili k 100 %. Což je jistě chvályhodné. Ale protože zatím tyto státy nedokáží tolik čisté energie z vlastních zdrojů vyrobit, musí jí odebírat od sousedů, kde je situace příznivější. Z Kanady. Která má pro rozvoj hydroenergetiky druhé nejlepší podmínky na světě. A čím víc Američanů se hlásí k závazku po čisté energii, tím jasnější je, že Kanada musí stavět další elektrárny.

To, že se Američané vydávají na cestu udržitelnosti, je dobrou zprávou. Ale vrací nás to zpět do Kanady, kde se za přeshraniční ekologii platí vysoká daň. Když po výstavbě přehrady dojde na zatopení území, z půdy a vegetace se do vody uvolní rtuť. Berte to jako regionální geologickou anomálii. Nejrůznější bakterie ji pak metabolizují na methylrtuť. Neurotoxickou látku, která má ty nejlepší předpoklady k bioakumulaci. Prochází potravním řetězcem a hromadí se v rybách, ptácích, tuleních. A lidech. Třeba zrovna Inuitech, kteří jsou na jejich lovu existenčně závislí. „Pokud si od Kanady objednáte obnovitelnou energii, budeme my muset obětovat mnoho z našich stávajících životů,“ říká Karl Michelin, příslušník inuitského etnika Nunatsiavutů.

Obnovitelné a nízkoemisní zdroje energie jsou jistě v souladu s tím, o co nejen progesivně smýšlející Američané usilují. Byznys s výstavbou vodních elektráren a investicemi za 100 miliard dolarů je také něco, na co by si Kanada asi stěžovat nechtěla. I v záplavě dobrých zpráv se těžko dají vnímat jen pozitiva. „Přemýšlejte nad tím, co si tu spolu s obnovitelnou energií kupujete,“ říká Alex Saunders, osmasedmdesátiletý domorodec, který trpí chronickou otravou methylrtutí „Je to bída a utrpení lokálních obyvatel severu Kanady. A to nikdy není dobrá věc.“