Z větrných elektráren minulosti se může stát velký problém budoucnosti. A nebo taky nemusí

Odborná debata na téma „co s větrnými elektrárnami na konci jejich životnosti“ je fascinující v tom, že příznivci i odpůrci si na ní dokáží najít své důkazy pro i proti. / Ilustrační foto

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Doug Scoble/ / Flickr

Odborná debata na téma „co s větrnými elektrárnami na konci jejich životnosti“ je fascinující v tom, že příznivci i odpůrci si na ní dokáží najít důkazy, která podpoří právě to jejich vidění světa. Argumenty obou stran ale trpí jistým nedostatkem: nakonec nikdo jistě neví, jak dobře nebo špatně to s odstraňováním větrných elektráren v budoucnu půjde a jestli je tedy na obzoru skutečný neřešitelný problém, nebo jen očekávatelná, ale stále solidně řešitelná výzva. Kde začít? Nejlépe u informace, že průměrná životnost jedné takové instalace na zužitkování síly větru se pohybuje mezi 20-25 lety.

Dvacet let, plus nebo mínus

Najdou se samozřejmě tací, kteří životnost větrných elektráren pozitivně nadhodnotí. A opravdu, v Kalifornii teď dosluhují exempláře první edice staré 35 let. Nebo naopak negativně sníží. Skutečně jsou tu i větrné farmy, které se odporoučely už po 14 letech provozu. Údaj o 20+ letech životnosti ale platí. V praxi to znamená, že většina na světě stojících větrných elektráren je dnes v polovině své životnosti a nikdo si není úplně jistý, co přijde dál. První vlaštovky v podobě rušení instalací zastaralých zkušebních prototypů totiž vypovídají jen málo o tom, na kolik přijde zrušení celé moderní větrné farmy. Asi nejvíc zkušeností s tím má zatím „větrná velmoc“ Dánsko.

Staré nahradit novými

Dánsko loni zrušilo 173 starých větrníků a nahradilo je 220 novými. Což je považováno za ideální nástupnický model. Když už jednou disponujete pozemkem (s pronájmem na 50-60 let) s vybudovanými základy, jeví se nejschůdnější zesílit a zmodernizovat existující výběhovou farmu a osadit ji na konci životnosti novými a výkonnějšími turbínami. Náklady na revitalizaci jsou v desítkách procent (30-40 %, ale i 80 %) původní instalace, ale velmi to záleží případ od případu. Zesilovat základy příbřežní elektrárny pochopitelně přijde dráž, než té pevninské.

Pesimistický extrém pak počítá s částkou 565 000 dolarů za každý megawatt výkonu zesílené a znovuoživené příbřežní větrné elektrárny. V případě osazení moderní 6 MW turbíny se tak dostáváme na cenu 3,4 milionů dolarů „od kusu“, což už dobře nevypadá. Ale co když nechcete nahradit vysloužilou farmu novou farmou?

Zrušit? Statisíce od kusu, miliardy v součtu

Pak je na místě její kompletní rozebrání. Kdo to zaplatí? „Dnes na odstrojení a vyřazení elektrárny musíte mít plán a fond rezerv, už když chcete osadit turbínu,“ říká Jonas Pagh Jensen ze společnosti Siemens Gamesa RE, která patří k předním producentům technologie větrných elektráren. „Celý trh je již velmi regulovaný, ale dříve tomu tak vždy nebylo.“ Tím ale nenápadně připouští, že pár provozovatelů větrných farem už stačilo zkrachovat a zaniknout a jiní v raných počátcích celého trendu obnovitelných zdrojů rezervou pro likvidaci nedisponovali. Za ty bude teď muset odpovědnost převzít konkrétní stát. O jak velké procento instalací nyní bez majitele jde, se nepíše. A na kolik to přijde?

Čísla vycházející z rušení „historických“ větrných elektráren z osmdesátých let skutečně nejsou reprezentativní. Pro modernější typy, sahající do výšek od 75-150 metrů se dnes počítá s náklady kolem 200 000 dolarů (menší pak kolem 60 000 dolarů). Je to spíše hrubý průměr, který ne vždy odráží realitu konkrétního stanoviště (třeba hloubku betonových základů, které mají být odstraněny rovněž). Je to hodně nebo málo? Záleží na měřítku. Při 50 000 větrných elektrárnách v USA je současná odhadovaná suma na vyřazení z provozu 10 miliard dolarů. Rozebrat sedmatřicet příbřežních větrných farem Velké Británie by přišlo na částku ležící mezi 1,44-4,12 miliard eur.

O zboží z druhé ruky zájem není

Přitom v následujících šesti letech bude Německo potřebovat „rozebrat“ 10 000 ze svých 28 000 větrných elektráren a ve zbytku pevninské Evropy je dalších 77 000 větrníků, které jsou už také za polovinou životnosti. Co přijde potom?

V Evropě se původně ekonomicky prosazoval model, při kterém byla stará větrná elektrárna odstrojena, turbína i listy rotoru prošly technickou revizí a jako zboží z druhé ruky přeprodána do jiné země. Němci takhle odsunuli pár elektráren do Polska, zájem o ně jevilo i Rusko, země latinské Ameriky nebo Asie. Tenhle sekundární trh už je minulost. Jak trefně zmiňuje Novozélandská asociace pro větrné elektrárny, „moderní větrná turbína vám dnes dá 180x více elektřiny za polovinu pořizovacích nákladů, než kousky staré dvacet let.“ I těm nejchudším zemím tak vyjde laciněji pořídit si novou, než starou.

Rozebrat? Nemáme na to stroje

Je třeba dodat, že s rozebíráním příbřežních větrných elektráren se pojí jisté komplikace. V současnosti totiž nikdo nedisponuje dostatečnou kapacitou technických zařízení (jeřábových a vlečných lodí), které by jejich rozbor umožnily. Podobných specializovaných plavidel je skutečně málo, jsou primárně určeny ke stavbě dalších nových větrných elektráren. A jsou plně na léta dopředu vytížená. Pořizování odpovídající flotily by silně prodražilo náklady na rozebrání a proto s tím nikdo nepospíchá.

Samotná rozebrání pevninských větrných elektráren už tak problematická není. Navíc jsou z 80 % svého objemu recyklovatelné. A to ne jen teoreticky, ale prakticky: se stavebním betonem, ocelí, mědí nebo křemíkem zpracovatelé sekundárních surovin problém nemají. A těch zbývajících 20 %? To už je horší. Listy rotorů větrných elektráren jsou totiž povětšinou tvořeny uhlíkovými vlákny, kombinovanými s polyestery a termoplasty. A je to natolik kompaktní a provázaná směs, že je prakticky nerecyklovatelná. Prozatím je můžeme jen ukládat na skládky, nebo drtit a spalovat. Obě varianty jsou chápány jako „špatné“. Omezení kapacity skládek navíc v dohledné době první variantu znemožní a druhá je zdrojem nebezpečných spalin a toxického prachu. O jak velké množství odpadu tu vlastně jde?

Nezničitelné listy je prostě těžké zničit

V Evropě se superodolné a flexibilní listy rotorů větrných elektráren produkují ve velkém a ročně jich z továren vzejde okolo 300 000 tun (zhruba od roku 2012 jejich objem spíše roste). „To je asi největší současná výzva pro průmysl,“ říká Pagh Jensen. „Protože pro ně neexistuje trh a zatím nejsou vůbec recyklovatelné.“ S tím souhlasí i Michael Schneider, tiskový mluvčí recyklační společnosti Remondis „Listy větrných elektráren jsou úžasným příkladem toho, co se stane, když všechno podřídíte požadavku na odolnost, lehkost a flexibilitu,“ říká.

Větrné elektrárny, kterým se životnost chýlí ke konci, tak zatím nepředstavují zásadní problém pro životní prostředí. Opravdu jen zatím, protože jejich počet bude záhy strmě narůstat. Nakolik se podaří udržet jejich čistou bilanci a pověst skutečně funkčního a smysluplného zdroje obnovitelného zdroje energie, ukáže až budoucnost.