Do České republiky i dalších evropských zemí se právě vracejí tažní ptáci. Mnozí z nich se sice na dlouhou pouť vydají, až k nám ale nedoletí – ve Středomoří na ně totiž čekají statisíce nelegálních lovců. Uprostřed evropsko-africké migrační trasy tažných ptáků se nachází například Maltské souostroví – tedy obydlené ostrovy Malta, Gozo a Comino a několik menších neobydlených ostrůvků. Podle organizace BirdLife Malta, která se zabývá ochranou a výzkumem ptactva, má souostroví díky strategické pozici klíčový význam pro 389 druhů ptáků z celkem 46 zemí. Lov a odchyt ptáků, který je zde oficiálně zakázán a přesto neustále provozován, způsobuje smrt dvou milionů opeřenců při každém dalším přeletu. S nelegálním lovem si maltská vláda nedokáže poradit už čtyři desítky let.

Kousek od Jaroměře se už několik let připravuje ojedinělý pokus o ochranu ptáků – vzniká tam první soukromý ornitologický park v České republice. Oficiálně bylo jeho budování zahájeno letos 8. října a duchovní otec celé myšlenky, amatérský ornitolog Miloslav Hromádko, doufá, že tady za pár let budou k vidění kolihy, břehouši, vodouši, bekasiny, čejky a další ptáci, kteří z české krajiny rychle mizí. Překážek, často úředních, ovšem mají iniciátoři parku před sebou ještě hodně.

Na smrku žije kolem 20 druhů kůrovců, ale jen asi šest jich dokáže lesníkům způsobovat vrásky na čele. Nejobávanějším je právě lýkožrout smrkový. Snad o žádném jiném druhu škodícím v lesích toho nebylo napsáno více. Přesto jsou některé stránky jeho života, zejména schopnost doletu, stále nejasné.

V Jizerských horách bude s velkou pravděpodobností v říjnu vyhlášeno neobvyklé chráněné území – Jizerská oblast temné oblohy. S nápadem přišli před dvěma lety astronomové z polské Wroclawi a pro spolupráci získali i své české kolegy a ochranáře. Ochranou tmy chtějí nejen přilákat k zájmu o astronomii, ale především upozornit na jeden, zatím stále narůstající problém – světelné znečištění. Území temné oblohy bude patřit mezi první oblasti svého druhu nejen v Evropě, ale i na celém světě.

„Tak trochu jiná reality show“ Odhalení, v níž o přízeň diváků a posluchačů „soutěžila“ rodina goril nížinných z pražské zoo, se od svého počátku snažila nejen pobavit a nabídnout informace o chování goril, ale také přispět k jejich ochraně. Díky prodeji předmětů s logem projektu se finanční podpory dočkala například záchranná stanice v kamerunském Limbe. A právě tam se vypravil tým projektu Odhalení v dubnu letošního roku. Účelem cesty bylo uskutečnit z této stanice unikátní internetový přenos, zdokumentovat gorily, které ještě žijí ve volné přírodě, a zároveň přímo na místě přispět k ochraně ohrožených druhů. Ze záchranné stanice v Limbe přináší reportáž Jana Jirátová, koordinátorka afrických aktivit projektu.

„Petit pays, petits gens“ neboli „malá země, malí lidé,“ řekl kdysi o Belgii budoucí král Leopold. Jeho země se mu zdála tak malá, že si usmyslil najít pro své aktivity působiště na africkém kontinentu. Začal pomalu, ale jistě. Až nakonec ovládl území větší než pětina Evropy, dnes známé jako Demokratická Republika Kongo. V jeho severovýchodní části leží jeden z nejznámějších afrických parků – Garamba. Zprávu o tom, jak to v něm dnes vypadá, ale i vyprávění o jeho pohnuté historii, přináší Markéta Antonínová, která se od loňského roku snaží přímo v parku pomáhat při jeho ochraně.

Už v mládí pro mě byl tučňák tím nejatraktivnějším tvorem ptačí říše. I dřívější cesta do Norska za papuchalky byla vlastně jen takovou náhražkou – vždyť papuchalkovi se přece říká tučňák severu! Letos v lednu jsme s kolegou fotografem Bohdanem Němcem vyrazili na tři týdny na Falklandy. A zažili jsme tam mnohem víc než jen setkání s tučňáky.

Poprvé se botanik David Zelený na Tchaj-wan podíval v roce 2005 – měl tam zaškolit terénní ekology v rámci projektu na mapování vegetace Tchaj-wanu. Nakonec se však spolupráce rozšířila, v letech 2007 a 2008 tam vyrazil znova a dohromady na ostrově strávil osm měsíců. V oblasti horského mlžného lesa sbírá terénní data a studuje, jak mlha ovlivňuje druhové složení této vegetace. Jak se „botanizuje“ na Tchaj-wanu? A jak se tam vůbec žije?

Karpaty patří k našim nejcennějším a nejzachovalejším přírodním oblastem a jsou zároveň krajem výjimečně bohatým na kulturu. Společně s Láďou Šáchou ze Vzdělávacího a informačního střediska Bílé Karpaty jsme se proto loni na podzim opakovaně vydávali za jejich tak trochu utajeným dědictvím přírodním i kulturním, hmotným i nehmotným – zejména ale takovým, které v krajině zůstalo a stále žije v místních lidech. Jak takový jeden náš den vypadal?

Dokonce i 5 500 metrů nad mořem, vysoko na strmých svazích ekvádorských sopek, se francouzský glaciolog Bernard Francou pohybuje elegantně. Přeskakuje mezi ledovými bloky a skalní sutí, aby nakonec zastavil u balvanu, na jehož povrchu jsou jakési modré znaky. "Označují, kam až sahal ledovec před sedmi lety, když jsme sem přišel poprvé," vysvětluje Francou, nevšímající si zimy a nepříjemného mrholení. A pak ukazuje nahoru nad sebe, kde se ve vzdálenosti delší než fotbalové hřiště tyčí modravá zeď, značící, kam ekvádorský ledovec Antizana dosahuje dnes.