Velká zelená lež? Kritizovaná minulost a nejistá budoucnost Velké zelené zdi v Africe

Myšlenka zelené hradby, která se pevně postaví do cesty pouštním a prachovým bouřím, se zrodila v roce 1927 u francouzského lesníka z kolonií Louise Lavaudena.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | CIFOR / Flickr.com

Hotové má být v roce 2030. Má mít podobu 15 kilometrů širokého a 7000 kilometrů dlouhého pásma zeleně, vedoucího v pásmu Sahelu podél pouští Sahary od Senegalu po Džibutsko, od pobřeží Atlantiku až k Rudému moři. Říká se, že zdi lidi nesbližují, ale spíše rozdělují. A platí to i zde. Síla toho, co všechno by mohla úspěšná realizace dokázat (a současně síla všeho, v čem GGW zatím naprosto selhává), totiž rozděluje laickou i odbornou veřejnost z celého světa na dva tábory. Které se v mezích svého názorového rozpoložení nemohou shodnout na tom, zda je projekt skutečně fascinující, anebo naprosto stupidní. Jak celý nápad vlastně vznikal a vyvíjel se, až do své nynější podoby?

Od myšlenky k projektu

Podle oficiálních zdrojů se idea zrodila v roce 1927 u francouzského lesníka z kolonií, Louise Lavaudena, a později se objevila v hlavě anglického botanika Richarda Barbe Bakera. Ten v 50. letech minulého století předestřel utopický návrh na vytvoření trans-afrického zeleného pásma, širokého 50 kilometrů. Kvůli tomu, aby se zastavila desertifikace, rozšiřování afrických pouštních oblastí do pásma Sahelu. Už tehdy to byl dost zásadní problém. Humanitární, ekonomický a ekologický. A myšlenka zelené hradby, která se pevně postaví do cesty pouštním a prachovým bouřím, byla silně inspirující. V dílčích úsecích se k realizaci přistoupilo už v 70. letech, plány na vznik ucelené GGW se dostaly do širšího povědomí znovu v 90. letech, a pak v roce 2002, na fóru Celoafrické unie a následně na konferenci Sdružení sahelsko-saharských států. Kdy poprvé padla shoda ve společné realizaci, zahájené oficiálně v roce 2007.

Tady je nutné zmínit to poslední, na čem se ještě zastánci a odpůrci záměru shodnou: ve svých základních obrysech se počáteční projekt GGW poučil z nedostatků dosavadních podobných realizací. Masivních ozeleňovacích projektů totiž celý svět, Afriku nevyjímaje, už pár zažil. A prakticky všechny do jednoho skončily ekologickým či ekonomickým debaklem. Regionální neslavné pokusy o výsadbu „zelených map“ v Alžírsku, Maroku nebo Egyptě bledly před tím, co předvedla a stále předvádí Čína ve snaze zastavit novými lesy poušť Gobi. Svými hrubými parametry chystaná Velká zelená zeď v Africe čínskou verzi Zelené zdi ještě překonávala, takže bylo rozhodně rozumné, že se pokusili vyvarovat chyb asijské realizace. Něco jiného je, že přitom nasekali spoustu dalších, očekávatelných i dočista nových chyb.

Poušť je možná pro život člověka krajně nehostinnou oblastí, ale není to nikterak degradovaný ekosystém. Je to úplně normální zdravý ekosystém, který má svá pravidla fungování.

Licence | Některá práva vyhrazena

Zdroj | NASA

Vlajková loď globální pomoci

Užší realizační tým zahrnuje 11 států, na jejichž území se GGW tvoří. Podporuje je přitom i dalších 21 afrických států a 23 nadnárodních organizací, výborů OSN a mezinárodních neziskovek, několik společenství států, desítky profesních institucí a odborných organizací, Světová banka, Evropská unie. GGW je skutečně vlajkovou lodí, na jejíž palubě se veze snad opravdu každý, kdo má něco ve světovém měřítku společného s ekologií, udržitelností, ochranou životního prostředí, bojem proti klimatickým změnám. Myšlenka GGW je totiž srozumitelná. Tvoří se tu nový světový zelený zázrak, zlepšují se miliony lidských životů. Nesadí se tu jen stromy, ale rovnou vize lepší budoucnosti.

Velká zelená zeď v Africe je symbolem globální spolupráce, a dá se bez větší nadsázky odtušit, že pokud lidstvo jako celek společně zvládne tuhle realizaci dotáhnout do finiše, nebude nám připadat už žádná výzva nesplnitelná. Bohužel, právě pro tento zápal byly i věcné a kritické poznámky k GGW považovány za kacířské a jejich autoři a autorky se museli, své odbornosti navzdory, z paluby vlajkové lodi odporoučet. A postupně se seznam vyhoštěných rozrostl o řadu pasažérů z Afriky, kterým měl projekt původně pomáhat. Takže v současnosti není zřejmé, koho a kam tahle symbolická loď spolupráce veze, proč vlastně, a nakonec ani to, kdo jí vlastně teď řídí.

Věci, které se opravdu povedly

K jednoznačným kladům projektu GGW zprvu patřilo to, že se na svém počátku opíral o data a analýzy odborníků a nejnovější poznatky vědců, včetně informací přímo z terénu. Tím se ostře lišil od čínské Zelené zdi, vznikající na povel shora. Ta například nabízela jen univerzální tri-kulturní mix dřevin do všech stanovišť, zatímco pro africkou realizaci se původně počítalo s nabídkou 150 druhů dřevin, adaptovaných na konkrétní regiony výsadby. V Africe se vědělo, do jaké půdy se bude co sázet. Jednou z programových priorit GGW bylo, že projekt – aby nebyl předem odsouzen k záhubě – musí v první řadě mít podporu místních komunit a přinášet jim nějaké benefity. I to bylo originální. Existoval realizační plán, odhad nákladů, bylo přislíbené financování, zajištěná spolupráce a odborný dozor. V roce 2007 bylo vše nachystáno k tomu, aby Velká zelená zeď zastavila postup pouště. To už ale narážíme na detaily, které vyvolávaly kritiku.

Konfliktní myšlenky, které bolí

Poušť je možná pro život člověka krajně nehostinnou oblastí, ale není to nikterak degradovaný ekosystém. Je to úplně normální zdravý ekosystém, který má svá pravidla fungování. K nimž patří i přirozený vývoj, včetně ústupu a šíření. Desertifikace je přirozený proces, stejně jako třeba tání nebo přirůstání ledovců. Ano, může být ovlivněn a umocněn antropogenní činností a klimatickými změnami, ale je jejich symptomem, nikoliv příčinou. A potírání projevu nemoci bez řešení skutečné příčiny léčbu nepřináší. Důležitá je i otázka, proč se vlastně snažit zastavit expanzi pouštních oblastí dále k rovníku. Odpověď na ni, v podání zastánců GGW, zní: „Protože tam nyní, ohroženo šířením pouště, žije 232 milionů lidí. A do deseti let jich tam bude žít dvakrát tolik.“

Přečtěte si také |

Zalesníme pouště? Bude nás to stát spoustu vody

Kritici GGW oponují tím, že pokud se do oněch míst poušť rozšíří, populace 232 milionů lidí se tam přirozeně nikdy neznásobí. Naopak klesne k nule, lidé odtud odejdou jinam, kde se dá přežít. Třeba do Evropy? I to je možné, migrace lidských populací, vyštvaných odněkud pouští, je rovněž přirozeným jevem. A boj za to, aby se někde na okraji pouště, s enormními náklady celého světa, mohlo stát ze čtvrt miliardy lidí půl miliardy, a do roku 2050 1,2 miliardy, má s nějakou dlouhodobou udržitelností života na už přelidněné planetě jen pramálo společného. Zní to dost radikálně. Problémy celého světa ale opravdu nebudou menší, pokud se skokově zvýší populace v klimaticky tak silně ohroženém regionu.

Nemilou výtkou zavání i poznámka o tom, že projekt GGW vynakládá miliardy dolarů na to, aby se lidé v Africe měli v budoucnu lépe. Ale zcela ignoruje to, jak špatně se mají teď. Že do oblastí stižených suchem a hladomorem proudily sazeničky stromků, ale už ne jídlo a další humanitární pomoc, které by aktuálně potřebovali víc.

Průběh, který nebyl bez komplikací

Environmentální organizace i vlády afrických států zpočátku zvládaly výtečně namotivovat místní obyvatele k tomu, aby se do projektů výsadby GGW zapojili. Slib lepší budoucnosti táhl. Jenže ona zářivá budoucnost pořád nepřicházela. Peníze slíbené od zahraničních sponzorů za výsadbu nekončily v rukou těch, kteří reálně sázeli. Užitek z výsadby byl nulový, protože se nejednalo o slíbené hospodářské druhy dřevin, a tak byly zhodnocovány jako to, co místní opravdu potřebovali - nedostatkové palivo. Navázaná péče o výsadby prakticky neexistovala, dozíraly na ni papírově jen místní správní orgány, které plnily mezinárodní kvóty.

Brzy o tom, co se kde bude sadit, přestali rozhodovat místní a začali zahraniční dodavatelé. Expertní skupiny v zámoří debatovaly o tom, co bude vznikat v Africe, aniž by se na to někdo ptal Afričanů. Ne všude, ale často. Mortalita vysazených dřevin tou dobou přesahovala běžně 80 %. V lokalitách, kde se ještě trochu zalévalo, přinášely žíznivé stromy pokles hladiny spodní vody a sucho. V některých regionech se tak začal opakovat příběh Čínské zelené zdi.

Nemilou výtkou zavání i poznámka o tom, že projekt GGW vynakládá miliardy dolarů na to, aby se lidé v Africe měli v budoucnu lépe. Ale zcela ignoruje to, jak špatně se mají teď.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Sacca / Flickr.com

Vlády afrických států reagovaly po svém: vykazováním nepřesných údajů, pokutami a vězením za kácení stromů, nařízenou a vojáky vymáhanou účastí celých vesnic při sázení stromů, vysídlováním vesnic v lokalitách, kde se sadilo (a hrozilo riziko kácení), zabíráním tradičních domorodých kmenových území pro výsadbu. Přišli tím o podporu místních komunit, a GGW se začala dostávat do střetu s lidskoprávními organizacemi.

Bylo přitom běžnou praxí, že představený vesnice inkasoval finanční podporu pro výsadbu na desítkách kilometrů čtverečních, ale už ji neprovedl. Anebo delegoval tuto povinnost někomu, kdo nedodržel pravidla navázané péče. Korupce je v Africe hodně silným faktorem, a finančně podporovat takový neprůhledný projekt se začali zdráhat i solidní zahraniční partneři. Rok 2008 přinesl finanční krizi, která mezinárodní podporu silně zmrazila. V důsledku regionálních konfliktů se realizace někde po pár desítkách hektarů zcela zastavila, zanikla, zatímco jinde běžela na půl plynu. A poušť se přitom nevesele šířila dál.

Neříkejme tomu Zelená zeď

Realizace plánu se nezastavila úplně. V některých afrických státech velmi slušně pokročila. Chválit za to organizační tým GGW ale úplně nemůžeme, protože k pokroku došlo především v regionech, které se spolupráce s GGW méně či více oficiálně zřekli nebo nastoupili do práce s vlastními agro-postupy a na úplně jiných lokalitách než v požadovaném pásmu. Tradičními metodami pěstování a sázení, s místně specifickou skladbou dřevin, s přirozeným rozrůstáním a šířením nekácených porostů, dokázali hodně v Nigérii, Etiopii a Senegalu. S těmito zeměmi pak chtěly zahraniční organizace spolupracovat více, protože viděly pokrok. Tím se ale bariéra zelené zdi mezi oblastmi, kde GGW postupovalo kupředu a kde stagnovala, zvětšovala. Ani tak to nebylo úplně bez problémů, a například rekordman roku 2019 – Senegal – byl obviněn z toho, že jím proklamovaných vysazených 12 milionů stromů existuje jen na papíře.

Přečtěte si také |

Ambiciózní ekologický projekt Velké zelené zdi v Africe stagnuje

Kritické popíchnutí, a to, že kdyby každý zadotovaný strom pro Afriku skutečně vzešel, byla by Sahara dávno zelená jako Amazonie (jen v Etiopii bylo vysazeno 5,5 miliardy stromů), tehdy neslyšeli realizátoři GGW rádi. V roce 2020 proto museli kousnout do pořádně hořkého jablka a přiznat si, že místo 12-17 % (dříve uváděný stavu dohotovení Velké zelené zdi), je reálně v terénu hotovo jen kolem 4 %. Aniž by se tím jakkoliv zastavila desertifikace, postup pouště. Za hlavní příčinu bylo označeno sucho, respektive rychlý postup klimatické změny, který akceleroval vyšší mortalitu vysazených dřevin a nedostatek vody pro závlahu.

Great Green Wall verze 2.0

GGW následně přehodnotil svůj cíl – neúspěšný boj proti šíření pouště přestal být jedinou prioritou - a místo toho si vyvolili 16 dalších nových cílů, souvisejících s bojem proti degradaci půdy, zabránění erozi, bojem proti hladu a chudobě, pro rovnoprávnost žen s muži, za využívání obnovitelných zdrojů energie, rozvoje venkova… a konstatovali, že svou předchozí prací již zdárně naplnili 15 % těchto nových cílů. Nyní si GGW znovu říká o podporu celého světa. Do roku 2030 prý obnoví 100 milionů hektarů degradované půdy, vyváže z atmosféry 250 milionů tun uhlíku a v Africe vytvoří 10 milionů pracovních míst. I když za 14 let své existence dokázaly reálně udržet stromy jen na 4 milionech hektarů, teď zvládnou za 9 let osadit čtyřiadvacetkrát víc. Pokud jim dáme šanci a 43 miliard dolarů, plus 4,8 miliardy každý následující rok na údržbu, stane se Great Green Wall, velká zelená zeď v Africe - jeden z nejambicióznějších projektů rozvojové pomoci, globální udržitelnosti a ekologie - splněným snem.