Jsou slova, která působí jako zaklínadlo. Při jejich vyslovení rozumné argumenty blednou - např. Evropská unie, finanční krize, jde o peníze. K mocným zaklínadlům patří také slovo kůrovec. Když jsem si letos v létě na Šumavě postěžoval známým, kteří tam žijí, na rozsáhlé kácení lesů, jen rezignovaně vzdychli: Máme tu kůrovce. Vypadá to tak, že stačí říct kůrovec a brány národního parku se samy otvírají armádě mužů s motorovými pilami.

Ne, nechci si dělat legraci z nového šéfa „ministerstva pro život“. Na to je muž, jenž se na svou nečekanou funkci zcela vážně připravuje čtením „modrých“ knih Václava Klause a jehož náměstkyně má obavu, že v národním parku Šumava je málo silnic pro hasiče („co kdyby ta trouchnivina chytla“), příliš snadný cíl. Na guerillovém obsazení bývalého ministerstva životního prostředí mě zaujaly tři jiné věci.

Server Novinky přinesl dne 5. 8. 2010 v rubrice Věda článek, nadepsaný „Oteplování nesouvisí s průmyslovou aktivitou lidstva, dokládá studie“. Na druhý den podobný článek vyšel i v tištěném Právu – na první straně(!) pod titulkem Globální oteplování nezavinila aktivita lidstva. V pořadu Studio 6 na ČT 24 pak ještě komentátor práva Alexander Mitrofanov prohlásil s určitostí, že globální oteplování nezavinili lidé a odvolal se právě na deník Právo.

Vážený pane ministře,

blahopřejeme Vám k nástupu do funkce ministra zemědělství České republiky. Do Vaší kompetence spadá též lesní hospodářství, včetně agendy největšího správce lesů a producenta dříví v zemi – státního podniku Lesy ČR. Protože nám nakládání se státními lesy není lhostejné a chování jejich správce – podniku Lesy ČR – zásadně ovlivňuje naše zájmy a činnost, obracíme se na Vás ve věci zadávání zakázek na služby v oblasti pěstební a těžební činnosti a prodej dříví u Lesů ČR.

Doslova se smíšenými pocity jsem četl rozhovor s europoslancem Pavlem Pocem z 14. července 2010. Radost z toho, že někdo z vysokého místa vychází za hranice "ekonomického vidění světa" a zcela jasně vyjadřuje nedůvěru k degradaci přírody na zboží, se mísí s lítostí nad nepochopením křesťanského přístupu k přírodě a lidskému místu uprostřed ní.

Před nějakým časem jsem byl nucen strávit asi deset minut čekáním na tramvaj na zastávce Vozovna Střešovice. Bylo velké teplo, slunce svítilo a já šel ulicí Slunnou na zmíněnou zastávku.

Síť cyklotras v údolí řeky Bečvy je už teď jedna z nejhustších v Olomouckém kraji. Stejnojmenná cyklostezka by navíc v budoucnu měla na Přerovsku propojit desítky obcí a stát se jednou z nejdelších tuzemských značených tras. Skutečnost je ovšem poněkud jiná. Speciálně úseky od Přerova do Lipníku nad Bečvou nejsou patřičně označeny a co je mnohem horší, běžně na těchto úsecích jezdí motorová vozidla, myslím tím osobní automobily, motocykly a zemědělské stroje.

Od 20. dubna, kdy došlo v Mexickém zálivu k výbuchu ropné plošiny firmy BP, unikají do moře miliony litrů ropy denně. Největší ekologická katastrofa v dějinách Spojených států ničí jejich pobřeží, srazila akcie firmy BP o 40 % a otřásá důvěrou v administrativu Baracka Obamy. Nikdo však nedokáže únik ropy zastavit. Jakkoli musí tato situace každého děsit, neměla by nás překvapovat. Není totiž výsledkem nepředvídatelné a nešťastné shody náhod, ale logiky soudobého kapitalismu.

Při letošních květnových povodních nám opět řeka Bečva naznačila, jakým způsobem si tvořila nejvhodnější cestu krajinou, cestu kterou protékala po tisíce let. Naši předkové velmi dobře znali, co Bečva dokáže, přijdou-li povodně. Svá sídla stavěli v uctivé vzdálenosti od jejích břehů a pokud možno na vyvýšeném místě. V obdobích sucha ponechávali meandry a slepá ramena řeky svému přírodnímu vývoji, bez zásahů.