Tento týden přijala Evropská komise plán na dosažení energetické účinnosti a plán přechodu Evropy na nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050. Bylo by možné položit si otázku, proč se vůbec zabývat něčím, co bude až za čtyřicet let, když sotva dohlédneme konce nejhorší hospodářské krize od třicátých let minulého století.

Hlavní šumavský spor se často vyhraněně prezentoval a prezentuje jako kácet, nebo nekácet, rozuměj „zasahovat proti kůrovci“. Jádrem problému je ale otázka, kde zasahovat, a kde ne. Zasahovat proti kůrovci by se důsledně mělo na okrajích národního parku tak, aby se omezilo šíření kůrovce do čistě hospodářských lesů v okolí. Ve vlastním národním parku jen velmi uvážlivě a v jeho nejcennějších částech, zvláště v oblasti přirozeného výskytu smrčin, prakticky vůbec. Tohle by mělo být snad jasné každému, kdo něco ví o ochraně přírody v národních parcích (nevyšší stupeň ochrany přírody a krajiny).

Prolomení těžebních limitů je naprosto nesmyslné... kolem tohoto problému bylo řečeno snad již vše, co se říci a napsat dalo...

Když došlo koncem 80. let minulého století k prvním výrazným sesuvům jižních svahů Krušných hor pod Jánským vrchem západně od zámku Jezeří, začali ekologové i ochránci památek ve státní správě i mimo ni poprvé bít na poplach.

Martin Mach Ondřej pojmenoval v reakci na sloupek Mám se oběsit na konopném provazu? můj způsob konzumace knihy Jak žít dobře, zdravě a ekologicky šetrně jako fastfoodové čtení (má pravdu), zatímco on prý osvětovou knížku z Arniky nosí v batůžku a čítá si v ní cestou tramvají. O tu moji mě požádal jeden kamarád a myslím, že ji čte podobně pečlivě. Výborně, to už jste dva. Pak si ji ještě pořídí někteří učitelé, pro ty je užitečná právě svojí komplexností, prostudují ji a budou po částech dávkovat dětem. Jenže co dál? Podobné publikace se přece nevydávají proto, aby měli přesvědčení aktivisté co číst v tramvaji. Nedebatujeme tu o tom, jestli autoři návodů ke skromnosti čtenáře k něčemu nutí (jistě nenutí), ale o tom, jak ta doporučení efektivně dostat právě k fastfoodovým čtenářům a konzumentům, kteří si podobnou knihu nikdy nekoupí a skromnost je zcela mimo jejich obraz světa. Pokud chceme něco změnit, tak o ty jde především.

Vážený pane ministře Chalupo,

před setkáním ministrů životního prostředí zemí Visegrádské čtyřky a jednáním Evropské environmentální rady v příštích dnech Vás tímto otevřeným dopisem vyzýváme, abyste v souladu se zájmy České republiky a EU prosazoval přijetí závazku na 30% snížení emisí CO2 do roku 2020. Dokument Evropské komise Roadmap for moving to a low carbon economy in 2050, nová studie pro německou vládu a další vědecké analýzy ukazují, že je to realistický cíl. A navíc cíl, který je nejenom v souladu s dlouhodobým výhledem boje proti klimatickým změnám, ale který zároveň představuje i nový start evropské ekonomiky.

Se zájmem jsme zaznamenali zasvěcený rozhovor Ekolistu s Davidem Storchem, který byl pod názvem Odhady poklesu globální biodiverzity jsou naprostá hausnumera zveřejněn 17. ledna. Názorů Davida Storcha si vážíme a považujeme ho za jednoho z předních makroekologů světového formátu, přesto se ne plně ztotožňujeme s jeho názorem na globální ukazatele biodiverzity, navíc podtrženým titulkem celého rozhovoru, a cítíme jako svoji povinnost na něj reagovat. Domníváme se, že se jednalo o snahu přiblížit veřejnosti naše omezené znalosti o rozsahu biodiverzity na planetě, stejně jako naše omezené znalosti celkových trendů biodiverzity, což nezpochybňujeme. Nicméně protože Ekolist slouží především jako informační a popularizační médium a ne všichni čtenáři jsou experty na biodiverzitu, mohlo by na základě některých vyjádření Davida Storcha dojít k nedorozuměním. Například jeho vyjádření, že ukazatele úbytku globální biodiverzity jsou „hausnumera“ by mohlo pro méně znalé čtenáře znít tak, že si tvůrci těchto globálních indexů vše takříkajíc „vycucali z prstu“, což rozhodně neodpovídá skutečnosti.

Každá tepelná izolace je ve své podstatě dobrá. Šetří spotřebu energie při provozu objektu a tím významně snižuje jeho dopady na životní prostředí. Ve vzduchu přesto dál visí otázka, které izolační materiály jsou více a které méně ekologické. Podívejme se, jakými způsoby se to dá zjistit a k jakému výsledku můžeme s dostupnými daty dojít.

Pomalu se stává zvykem, mluví-li se o energii, hovořit pouze o elektřině. To je ovšem velmi nepřesné. Elektřina je jen jedním z druhů energií, které spotřebováváme. Na konečné spotřebě paliv a energií českých domácností se elektřina podílí dle přehledů Českého statistického úřadu zhruba pětinou. Její význam ve spotřebě však neustále a dlouhodobě roste, proti roku 1990 se její podíl na celkové spotřebě domácností zvýšil dvojnásobně. Ale i tak není rekordmanem, tím je naopak spotřeba zemního plynu - nejenže vzrostla na podíl blížící se čtyřiceti procentům, za stejné období se tento podíl zvýšil dokonce 2,5krát.

Česká energetika se mění rychlostí slimáka. I přes některé impulsy stále zdejší elektřině vládnou hnědouhelní dinosauři. Spalování uhlí je pak také hlavním českým zdrojem skleníkových plynů – přispívá téměř 60 % českých emisí. Se spotřebou uhlí souvisí další negativa spojená s devastací krajiny i hrozba dalšího bourání měst a obcí v severozápadních Čechách. Další fosilní paliva (zemní plyn a ropa) přináší zranitelnost ekonomiky vysokou mírou dovozní závislosti na nevyzpytatelném Rusku. Ilustrativní číslo za loňský rok: Česko utratilo každý den 164 milionů korun jen za import zemního plynu.