Vladimír Wagner: Ještě jeden pohled významného kandidáta za Zemanovce na energetickou koncepci
Je sice pěkné, když se prohlásí, že představy a záměry o budoucí národohospodářské politice by měly do určité míry předurčovat energetickou politiku země, ale bez toho, aby se alespoň trochu představy autorů o národohospodářské politice konkretizovaly, tak je to hodně bezobsažné. Prohlášení, že národní hospodářství by měla být výroba, která tu je proto, aby se nám lépe žilo dnes i v budoucnu, se bude líbit asi téměř každému. Ovšem bez konkretizace, jaké hospodářství by to mělo v případě Česka být, je to opět jen bezobsažná fráze.
Jak to je s německou „Energiewende“
Pokoušel jsem se v dalším textu najít nějaké konkrétnější vize a představy. Nevím jak ostatní čtenáři, ale já jsem žádné nenašel. Jedině snad, něco jako volání po inspiraci německou energetickou koncepcí. Ovšem v tomto případě jsou v článku vyloženě mylné informace. Německá „Energiewende“ nevznikla při hledání co nejlepší hospodářské politiky a efektivní i ekologické energetiky. Vznikla jako výsledek kampaně, která v německé veřejnosti vyvolala pocit, a neřeším teď otázku, zda oprávněný či neoprávněný (rozbor této otázky je zde), že jaderná energetika je nejnebezpečnějším ze způsobů produkce elektřiny. A prioritou je její vyloučení z energetického mixu. Tlak veřejnosti, tedy voličů, pak byl hlavním důvodem, proč němečtí politici přikročili k realizaci odchodu od jádra, kterou zahájila na začátku tohoto století koalice SPD a Zelených.
Všechny řeči o tom, jak odchod od jádra přispěje k modernizaci průmyslu či ekologizaci energetiky, jsou až dodatečným způsobem, jak pro toto rozhodnutí hledat nějaká další zdůvodnění. Ve většině případů jsou však velmi daleko od reality. Je totiž logické, že v případě, pokud by se neodstavovaly jaderné bloky a nové obnovitelné zdroje by nemusely nahrazovat jejich kapacitu, mohly by snižovat produkci elektřiny z fosilních zdrojů. Ty v současnosti produkují v Německu více elektřiny než v Česku. A na rozdíl od Česka, kde produkce elektřiny z fosilních zdrojů díky rozvoji jaderné energetiky za poslední léta klesla, v Německu naopak, i když zatím relativně mírně, stoupla. Ale situace se pravděpodobně dost dramaticky ještě zhorší, až se odstaví i zbývající jaderné bloky.
Příkladem krachu představy, že se Německo stane lídrem v produkci obnovitelných zdrojů, je situace s produkcí komponent pro fotovoltaické elektrárny, hlavně fotovoltaických panelů, které jsou energeticky poměrně náročné. Díky velmi štědré dotační politice v této oblasti sice vznikl v Německu větší počet firem, které se na produkci fotovoltaických elektráren zaměřily. Ovšem poměrně rychle začaly být vytlačovány konkurencí z Číny, která těžila mimo jiné i z levné elektřiny produkované v uhelných, vodních a jaderných elektrárnách. Takže v posledních letech byla i v Německu dominantní část instalovaných fotovoltaických panelů dovezena z Číny. A po omezení dotací do fotovoltaické elektřiny toto průmyslové odvětví v Německu do značné míry zkolabovalo. Jako příklad může sloužit řada krachů společností v tomto odvětví i to, že dokonce i Siemens vycouval nejen z projektu DESRTEC, ale ze sluneční energetiky kompletně. Zbývající firmy dočasně zachraňují sankce, které mají omezit či zdražit dovoz panelů z Číny do Evropy. Ovšem tato opatření způsobují zase stagnaci nebo dokonce nárůst cen fotovoltaických elektráren v poslední době. Razantní snižování jejich cen v předchozích letech bylo totiž do značné míry způsobeno právě přesunem jejich výroby do Číny. Extrémně vysoké dotace, které se utopily a ještě utopí ve fotovoltaice se neinvestovaly do technologického rozvoje tohoto oboru a nepomohly rozvoji německého hospodářství a technologické úrovně, ale skončily v nákupu dnes již rychle zastarávajících elektráren, které by se nyní pořídily za násobně nižší cenu.
Stejně daleko od reality je i představa v článku, že energetická koncepce české republiky (případně její poslední navrhovaná aktualizace) je zaostalá za světovou či evropskou. Energetickou koncepci využívající jádro a předpokládající jeho využívání i v budoucnu má Francie, Švédsko, Finsko nebo třeba kanadská provincie Ontario. V těchto státech je produkce elektřiny z fosilních zdrojů až řádově nižší než u Německa nebo Dánska a zároveň mají tyto státy daleko nižší cenu elektřiny pro spotřebitele i firmy. Zmíněné státy ukazují, že právě s využitím jaderných elektráren v efektivní kombinaci s obnovitelnými zdroji se dá dojít až k téměř bezemisní elektroenergetice (podrobnější rozbor viz zde).
Jak je to s dotacemi do obnovitelných zdrojů v Německu a Česku?
Jaroslav Ungerman a Ilona Švihlíková dávají do kontrastu „dobře provedené“ dotace pro obnovitelné zdroje v Německu a „zpackaný“ systém podpory, který obnovitelné zdroje zdiskreditoval, v Česku. Což je zase ovšem spíše legenda než popis reálné situace. Připomeňme si, že zákon vypracoval podle německého vzoru Martin Bursík pro tehdejšího lidoveckého ministra životního prostředí Libora Ambroska. V průběhu jeho schvalování pak poslankyně Iva Šedivá (ČSSD) a poslanec Ladislav Urban (KSČM) navrhli změnu, která byla schválena a dovolovala regulačnímu úřadu měnit dotovanou cenu pouze o těch zmiňovaných 5 %. V době, kdy začaly také vlivem přesunu výroby panelů do Číny, rychle klesat investiční náklady na fotovoltaické elektrárny, tak musel parlament zákon změnit. Taková změna pravidel je možná jen jednou ročně. Vládě a parlamentu to i díky tomu, že v té době, jako ostatně často, byla u nás politická krize a vládla úřednická vláda, trvalo roky dva. Což zase není v dané situaci asi zdržení nijak neobvyklé. Například zdržení potřebných změn pravidel dotací do obnovitelných zdrojů v Německu bylo a ještě bude v současnosti kvůli čekání na volby a nyní na vytvoření fungující vlády spíše ještě delší a finančně náročnější.
Je velmi pravděpodobné, že se řada majitelů fotovoltaických elektráren, kteří je postavili v tuto vhodnou dobu, významně obohatili, i když to jejich zástupci, třeba Martin Sedlák (Aliance pro energetickou soběstačnost) či Zuzana Musilová (bývalá ředitelka České fotovoltaické průmyslové asociace), popírají a tvrdí, že dodatečná daň ze zisku ohrožuje provozovatele fotovoltaických elektráren a může vést k jejich krachu (podrobněji zde). Němci však za své fotovoltaické elektrárny, které z velké části postavili dříve než my, zaplatili na jednotku výkonu více nebo stejně jako my. Obnovitelných zdrojů také postavili více, takže i celková velikost jejich dotací je mnohem vyšší. Velmi podobný zákon prostě u nich i u nás fungoval stejně.
Stačí se podívat na srovnání velikosti dotací u nás a v Německu. U nás je velikost poplatků, které platíme za obnovitelné zdroje, zhruba 44 miliard Kč. V Německu by to letos mělo být podle odhadů zhruba 20 miliard EUR, tedy 511 miliard Kč. Jestliže si uvědomíme, že počet obyvatel Česka je 10,5 milionů a Německa pak 82 milionů, pak v Česku připadá na jednoho obyvatele 4 190 Kč a v Německu pak 6 230 Kč. V Německu to tak je zhruba o 50 % více. Dominantním spotřebitelem dotací je u nás i v Německu fotovoltaika. Instalovaný výkon u nás je zhruba 2 GW a v Německu 34 GW. Tedy v přepočtu je přebytek instalovaného výkonu na obyvatele v Německu větší o něco více, než je tomu u dotací na obnovitelné zdroje. Je to dáno hlavně tím, že u nás výkon fotovoltaických elektráren po roce 2010 téměř nerostl a v Německu v té době přibylo okolo 16 GW. A v té době byl poměr ceny a výkonu lepší než v letech předchozích. Velikost dotací tak sice v Německu, na rozdíl od nás, stále rychle roste, ale výkon instalované fotovoltaiky roste rychleji.
V Německu je momentálně příspěvek na obnovitelné zdroje v ceně elektřiny 1,35 Kč/kWh a příští rok opět vzroste, nejméně na 1,60 Kč/kWh. A dá se předpokládat, že na rozdíl od Česka tento příspěvek i v budoucnu poměrně rychle poroste. Připomeňme, že současná cena silové elektřiny na burze je 1 Kč/kWh. Němečtí politici v roce 2010 slibovali, že tento příspěvek celkově nepřekročí 0,89 Kč/kWh. Je však vidět, že už dnes je tato hodnota dvojnásobná a to je transformace německé energetiky teprve na začátku. Ostatně o nárůstu příspěvku na obnovitelné zdroje v Německu se na Ekolistu psalo vícekrát, naposledy o předpokládaném nárůstu příští rok tento týden.
Pokusil jsem se dokumentovat, že dopad dotací na obnovitelné zdroje je na spotřebitele v Německu ještě daleko dramatičtější než u nás. Daleko větší averze proti obnovitelným zdrojům, kterou způsobily dotace u nás, je dána tím, že běžný německý spotřebitel je bohatší a jak už bylo zmíněno, tak s odchodem od jádra vykoupeným jistým zvýšením ceny elektřiny většina německé veřejnosti souhlasila. Ovšem nepředpokládala tak vysoké náklady na elektřinu, které v Německu začínají velmi silně dopadat hlavně na sociálně slabší obyvatele. Z dotací na obnovitelné zdroje sice mohou těžit majitelé domů a pozemků, na kterých se instalují. To ovšem nejsou ti sociálně slabší, kteří bydlí v podnájmu a pouze v ceně elektřiny platí zmíněné poplatky za obnovitelné zdroje. Tedy i těm, kteří už těží z jejich nájmu. V Německu je to zvýrazněno i tím, že od poplatků za obnovitelné zdroje jsou osvobozeny velké firmy, které mají velkou spotřebu elektřiny, aby kvůli její vysoké ceně neztratily konkurenceschopnost. Hrazení těchto poplatků je převedeno na běžné spotřebitele elektřiny a malé firmy. Od hrazení poplatků jsou tak osvobozeny třeba i velké firmy, které z dotací na obnovitelné zdroje těží. Je tak otázka, jak dlouho ještě německá společnost další růst dotací do obnovitelných zdrojů dokáže snášet. A navíc, když i tak je cena elektřiny pro průmysl o 40 % dražší než ve Francii, a stále roste. V současné době patří cena elektřiny pro obyvatele i firmy v Německu a Dánsku k těm nejvyšším v Evropě a stále roste.
Obnovitelné zdroje a decentralizace
Obnovitelné zdroje jsou velice často efektivní a ekologické v decentralizované podobě a ve specifických podmínkách. A tam se v řadě případu dokáže obejít i bez dotací. Jde například o fotovoltaika na domě pro samozásobování, zdroje na biomasu ve vesnicích, kde je dostatek zemědělského odpadu, a větrné elektrárny ve větrných oblastech zase k samozásobení v kombinaci s vodními zdroji či zdroji na biomasu. Ovšem v našich podmínkách jsou možnosti poskytované větrnou mapou a možnostmi využití například zemědělského odpadu jen velmi omezené. V této decentralizované formě tak mohou tyto zdroje sloužit jenom jako doplňkové a nemohou nahradit významnější část zdrojů klasických. I v Německu jsou dominantními v produkci velké větrné parky hlavně na severu (v září byla například zpuštěna prozatím největší německá mořská větrná farma BARD offshore s výkonem 400 MW) a velké fotovoltaické elektrárny, jako jsou třeba Neuhardenberg s výkonem 145 MW a Templin s výkonem 128 MW. Připomeňme, že největší česká fotovoltaická elektrárna Ralsko má pouze 38 MW.
Zmíněný projekt větrné farmy BARD offshore může pro nás být zajímavý i pro posouzení ekonomické stránky. Větrné turbíny jsou v tomto případě umístěny v ideálních podmínkách Severního moře. Zaujímají 60 km2 moře o hloubce zhruba 40 m. Odhad budoucího koeficient ročního využití instalovaného výkonu je v tomto případě na fantastické hodnotě 46 %. V Česku se pohybuje mezi 10 až 20 %. Pro rok 2007 byl například v globálu pouze necelých 13 %. Cena se v průběhu výstavby významně zvyšovala a značně překročila 2 miliardy EUR (to je zhruba 51 miliard Kč). Koeficient využití je u jaderných bloků v ideálním případě i více než 90 % a celkový výkon nových bloků Temelína by měl být mezi 2000 až 2400 MW. Pokud by tedy větrná farma v ideálních podmínkách měla nahradit produkci Temelína, stála by více než 500 miliard Kč. Navíc je třeba připomenout, že životnost větrných farem je méně než poloviční oproti jaderným elektrárnám. Ani péče o provoz a údržba tohoto komplexu na obrovské ploše a v náročných podmínkách bouřlivého moře není o nic levnější než provoz jaderné elektrárny a mnohem dražší je vyvedení výkonu a jeho přenos do oblastí spotřeby. Problémy v této oblasti dokumentují i problémy okolo jiné větrné farmy Riffgat. Ta byla sice už dobudována, ale právě díky neexistenci připojení do sítě, stále stojí. Ani likvidace zhruba 600 000 tun oceli a tisícovky tun dalších materiálů potřebných pro vybudování větrné farmy nahrazující dostavbu Temelína není zrovna levná. Předchozí řádky nejsou detailní studií, ale dávají alespoň rámcovou představu o ceně elektřiny z ideálního větrného zdroje.
Ale zpět k decentralizovaným zdrojům. Pan Ungerman a paní Švihlíková zmiňují jako zářný příklad jejich využití a soběstačnosti obec Kněžice. Je však třeba zmínit, že v daném případě jde o obec pouze s trochu více než 400 obyvateli a 149 domy. Navíc s vhodnou skladbou zemědělské výroby a zázemím lesů bez průmyslové výroby. Na celý projekt také obec dostala významné dotace. To opravdu není cesta, která se může stát běžnou pro větší počet sídel. Všechny komponenty pro budování systému produkce elektřiny a tepla jsou sem také dodány odjinud a dovážet se musí i části nutné pro opravu a údržbu. Případy jako Kněžice opravdu nejsou cestou k nahrazení klasických velkých zdrojů energie nebo příkladem odklonu od centralizace a globalizace. Zásobování domku elektřinou z „levného“ panelu z Číny není opravdu příkladem soběstačnosti a nezávislosti na globalizaci.
Jaká energetická koncepce pro Česko?
Příspěvek pana Ungermana a paní Švihlíkové končí větou: „Uvažujme více nad budoucím rozvojem energetiky v ČR nikoliv prizmatem zájmu mocných lobbistických skupin, ale komplexním národohospodářským pohledem.“ To zní sice velice pěkně, ale co si pod tím autoři reálně představují, se čtenář v jejich příspěvku opravdu nedozví. Česká republika má silnou strojírenskou tradici a dodává turbíny a další komponenty pro klasické i obnovitelné zdroje k nám i do světa. Je třeba významným dodavatelem komponent pro jaderné bloky, například části nádoby pro EPR blok v Olkilluoto, řady komponent nově budovaných bloků v Jaderné elektrárně Mochovce či řady bloků v Rusku, Indii i jinde. Nejsem si jistý, do jaké míry by v době, kdy krachují producenti slunečních elektráren nejen v Evropě, mělo cenu se přeorientovat tímto směrem.
V příspěvku Jaroslava Ungermana a Ilony Švihlíkové se nedozvíme, jak by podle nich měla energetická koncepce vypadat a kam by mělo směřovat národní hospodářství. Jaké zdroje by měly nahradit postupně odstavované staré uhelné bloky a v budoucnu i stárnoucí jaderné bloky v Dukovanech. Nedozvíme se, jaká by měla být podle nich česká reakce na německou „Energiewende“. Mají pravdu, že německé kroky v energetice na nás mají velký a dá se dokonce říci zásadní dopad. Ale podle mého názoru by kopírování německé cesty bylo tragický omylem. Problém je, že povětrnostní podmínky bývají často stejné v celé části Evropy zahrnující nás i naše sousedy. Pokud tedy budeme jako Němci budovat velké množství slunečních a větrných zdrojů, tak budou produkovat elektřinu v době, kdy budeme zaplavováni obrovskými přebytky elektřiny z Německa. S naší větrnou mapou pak těžko můžeme v efektivitě větrných zdrojů konkurovat německým přímořským větrným parkům. Německo má dostatek uhlí a může, jak to nyní intenzivně činí, rozšiřovat těžbu a využívání uhelných elektráren. Někteří němečtí obyvatelé tak s překvapením zjišťují, že musí díky „zelené“ německé energetické revoluci opustit své domovy, které musí ustoupit těžbě uhlí. Naše zásoby uhlí jsou však už do značné míry vyčerpány a ani překročení limitů nám příliš nepomůže. Musíme tedy stavět jiné zdroje než Němci. Nejlepší možnou reakci na německou energetickou koncepci jsem popsal zde.
Jak bylo zmíněno, je ekonomka Ilona Švihlíková významnou kandidátkou Zemanovců v nastávajících volbách. Bylo by tak zajímavé se něco dozvědět o jejích představách o energetické koncepci. Bohužel ale její článek napsaný s Jaroslavem Ungermanem v podstatě nic o konkrétních představách autorů o energetické koncepci neřekne. Tedy, kromě naprosto chybné výzvy k následování Německa. A také výzvy, že vše by mělo být děláno pro blaho lidu a proti lobbistům. Což ovšem říkají například i všichni kandidující politici, ať jsou z kterékoliv strany. Nevím, co způsobilo zmíněnou nekonkrétnost u autorů. Ale politici jsou nekonkrétní hlavně proto, aby přilákali co nejvíce voličů a odradili co nejméně. Tedy získali ty, co si myslí, že by se Temelín dostavět měl, ale i ty, kteří jsou tvrdě proti jeho dostavbě. Ty, kteří jsou pro omezení dotací na obnovitelné zdroje, ale i ty, kteří je chtějí intenzivně dotovat. Je to bohužel častý postup u řady politických stran. Nedostatek konkrétního strategického uvažování opřeného o znalosti a zaměření na pouhá populistická vyhlášení jsem nedávno kritizoval u jiného představitele z okolí prezidenta Zemana. Jednalo se o reakci na vyjádření premiéra Jiřího Rusnoka ke způsobu hodnocení a podpoře vědy v česku (viz zde).
Opravdu by mě skutečné názory těchto významných levicových ekonomů zajímaly. A z hlediska voleb ještě více názor významné kandidátky strany, která má šanci se do parlamentu dostat. A prozatím by mi stačilo, kdyby řekli, která z koncepcí se jim jeví jako vhodnější pro Českou republiku. Energetická revoluce Greenpeace, která rychlým odstoupením od jádra kopíruje německou cestu a podobné návrhy z pera dalších zelených aktivistických organizací nebo poslední aktualizace, která byla předložena nedávnou vládou.
Abych se nedopustil stejné chyby jako autoři příspěvku, na který reaguji, dovolím si několik odkazů na články, kde rozebírám svůj pohled na konkrétní energetickou koncepci České republiky. Jde o článek pro Literární noviny a reflexe doporučení Nezávislé energetické komise II, které jsem byl členem (zde, zde, zde a zde). Ta byla do značné míry akceptována právě v poslední navrhované aktualizaci Státní energetické koncepce. Alespoň v základních tendencích a rysech.
reklama
