Radnice městských částí a magistrát pod tlakem investorů opomíjejí zájmy města i veřejnosti a škodí obecnému dobrému! Lákavá hesla o velkém úklidu a přátelsky podávané pravice vypadají opravdu povzbudivě, stejně jako samochvála o „dobré adrese“ pod notoricky známým stranickým emblémem. Ovšem jen pro toho, kdo hledí jen na oblepená nároží a lavičky. Pokud se podíváte na skutky těch, kdo se dnes staví do volitelných póz, otevře se vám dost odlišný obraz.

4. září 2002 končí Světový summit o udržitelném rozvoji. Provokuje řadu reakcí - od paušálního odsouzení po opatrný optimismus. Výsledky vskutku obsahují prvky umožňující nejrůznější hodnocení. Jsou sdělením o světě začátku 21. století, o světě špatných i dobrých zpráv.

Věřím, že myšlenka udržitelného rozvoje je uskutečnitelná a že dokonce znamená pro člověka jedinou šanci, jak žít v rovnováze s ekologickými systémy, na nichž je závislý. Práci na projektech udržitelného rozvoje jsem věnoval posledních pět let, zprvu na místní, později na regionální (visegrádské) úrovni. Poslední dva roky jsem koordinoval projekt, který se snažil zhodnotit, jakého pokroku dosáhly země visegrádské čtyřky od Konference o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiru v roce 1992 (UNCED). Proto jsem přivítal nenadálou možnost zúčastnit se Summitu o udržitelném rozvoji v Johannesburgu (WSSD) jako delegát aliance nevládních organizací ze severní polokoule ANPED. Moje víra v udržitelný rozvoj, často konfrontována s neradostnou a neudržitelnou realitou, ostatně potřebovala vzpruhu. Co jiného než Summit Země, jehož pečlivé, složité a drahé přípravy jsem v uplynulých dvou letech bedlivě sledoval, by mi mělo podobnou vzpruhu poskytnout? Bohužel po jeho ukončení nemohu říci, že by mé očekávání naplnil. Jaký tedy byl Summit, co přinesl a co odnesl?

Skončila Šestidenní motocyklová soutěž a příroda si oddechla. Říje může začít a bude také třeba nabrat nějaké to kilo navíc před zimním půstem. Jenže rachot, ne nepodobný výstřelům začíná znovu. To přijeli nelegální motokrosaři a trasu si volí podle momentálního gusta. Co ale mají společného tihle vyznavači řvoucích motorů a pojídači zpěvného tažného ptactva ze Španělska?

Motocyklová Šestidenní, která právě skončila v Jablonci nad Nisou a na podstatné části území libereckého kraje, je obrovskou prohrou. Nehovořím teď o ubohých sportovních výsledcích druhdy přehnaně sebevědomých českých závodníků ani o popírání zásad fair play v průběhu soutěže ve jménu ekonomicky podepřené "sportovní diplomacie". Tu největší prohru nevidím ani v tom, že volná krajina a příroda Liberecka se stala na dlouhých šest dnů legálním prostorem pro stovky hlučných, páchnoucích a půdu devastujících motocyklů. Ty totiž nerozjezdily pouze louky, lesy, mokřady a cesty. Doslova převálcovaly vztahy lidí v regionu a subtilní žebříček hodnot.

S přibývajícím časem od srpnových povodní se stále častěji setkáváme se zelenými loukami v místech, kudy prošla velká voda. Ještě před nedávnem šedé, uschlé a zabahněné nivy dnes vypadají skoro jako na jaře. A naopak mnohé stromy, jenž povodně přežily téměř bez úhony a po několika dnech záplav se z kalných vod vynořily zelené a skoro neporušené, najednou schnou a shazují listí.

Ve dnech 26. srpna až 4. září 2002 proběhl v jihoafrickém Johannesburgu dlouho s nadějemi i obavami očekávaný Světový summit o udržitelném rozvoji (WSSD). Hospodářské a obchodní centrum Jihoafrické republiky nebylo vybráno za místo konání summitu náhodně. Johannesburg ztělesňuje v sobě nejen ambiciozní ekonomický rozvoj, odrážející globalizaci na samém jihu afrického kontinentu, ale zároveň i střet s přetrvávající zaostalostí černého kontinentu. Johannesburg měl obrátit pozornost na problémy Afriky, která je i nadále nejchudším kontinentem světa, a ukázat nové možnosti jak docílit pokud možno vyváženého ekonomického a sociálního rozvoje při prosazování stále vyšších standardů ochrany životního prostředí v duchu principů udržitelného rozvoje přijatých na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (UNCED) v červnu 1992 v brazilském Rio de Janeiru.

Povodeň je živel, který ničí majetek lidí a někdy bere i životy. Asi všichni, kdo jsme měli štěstí a přečkali ji bez úhony, jsme s účastí mysleli na tragické oběti a mnozí pomáhali zachraňovat a poté obnovovat. Ekolog však myslí i v širších rámcích - myslí obecně na přírodu a krajinu.

Pražská zoo vypila svůj kalich hořkosti až do dna. Ani několikadenní záchranná anabáze lachtana Gastona nám neumožnila prožít malý happy end. Jsme vysílení, zlomení a prožitá traumata si poneseme celý život.

Stále častější povodně a jiné přírodní kalamitní stavy budou určitě opět námětem různých úvah. Činnost vodohospodářů a krizových štábů také. Nyní jde jen o několik opravdu předběžných poznámek. O těchto věcech i o globálních souvislostech by se mělo otevřeně debatovat.